Nepříjemná manželka
Světlana se neochotně vracela z černoty bolesti a mlhy zvuků, jako by stoupala z hluboké studny zpátky na světlo.
Paní Světlano, slyšíte mě? Senzory ukazují, že jste při vědomí. Pokuste se otevřít oči, ozval se cizí hlas odkudsi z dálky, tlumený a vzdálený jako ozvěna v kostele.
Světlana se snažila poslechnout, ale víčka měla těžká jako z olova. Tělo vypadalo cizí a neposlouchalo ji, každý sval bolel, jakoby byla celá zlámaná. Do uší jí pronikal tenký, nepříjemně vytrvalý tón.
Ve vzduchu byl nemocniční pach: sterilita, dezinfekce, s nádechem hořkých léků typická vůně, kterou nešlo s ničím zaměnit.
No, tak! Dýcháte sama, to je moc dobře, ozvalo se o něco blíž.
S námahou zamrkala a konečně donutila řasy rozlepit. Osvětlení ji okamžitě oslepilo, takže musela oči zase zavřít. Všechno bylo rozmazané jako akvarel v dešti: běloskvoucí strop, stejně bílé stěny, k ruce vedla nějaká hadička.
Nad postelí se skláněl postarší muž s hlubokými vráskami. Přísné oči pod šedivými obočím jí propalovaly pohledem. Z hlavy mu splýval bílý čepička a roušku měl staženou pod bradu.
Kde kde to jsem?, zašeptala vyčerpaně, hlas slabý jak šustot listí.
Jste na jednotce intenzivní péče, odpověděl muž klidným hlasem a kontroloval přístroje vedle lůžka. Fakultní nemocnice Motol, Praha.
Nehoda byla to nehoda? vydechla.
Náhlý záblesk vzpomínky: slunce přes čelní sklo, silnice Kam jela?
Ano, byla to těžká nehoda. Vzpomínáte si?
Jela jsem do kliniky na pravidelnou kontrolu. S manželem jsme chtěli zkusit umělé oplodnění. Miminko se nám nějak nedařilo, zamumlala.
Správně. Jsem váš ošetřující lékař, František Medek. Měla jste těžkou autonehodu.
Vědomí se jí postupně vracelo, spolu s pamětí a s tím i strach.
Můj manžel ví to? Je v pořádku?
Ano, ví to. Vůbec, on ani s vámi nebyl v autě, odpověděl doktor Medek suše, ještě přísněji než předtím.
Světlana nechápavě svraštila čelo a snažila se poskládat vlastní vzpomínky. Skutečně, Aleš měl dojet do nemocnice později z práce. Byla sama.
Jak dlouho tady jsem? zeptala se a cítila, jak jí po páteři klouže ledový strach.
Lékař na chvíli odvrátil tvář a těžce vydechl. Uprostřed pípání monitorů zněl jeho povzdech téměř ohlušivě.
Musíte nabrat síly. Ale musím vám říct něco, co bude šok
Řekněte, vydechla.
Nehoda byla dávno. Byla jste v bezvědomí dlouho.
Dlouho To znamená? Týden? Dva?
Byla jste v kómatu tři roky.
Ten svět, o který se Světlana snažila zachytit, se náhle propadl zpět do temnoty, odkud se vydrápala.
To není možné Tři roky její hlas slabě popraskával.
Tři roky, přikývl Medek. Měla jste vážné zranění mozku, mnohočetné zlomeniny. Popravdě jsme už přestávali doufat.
Světlana sklopila pohled na svou ruku na dece. Byla bledá, vychrtlá, ale žila.
Měla jste vlastně velké štěstí. Vaše krevní skupina je vzácná a neměli jsme ji na skladě. Bylo potřeba rychle vám podat krev, pokračoval lékař.
Odmlčel se. Váš manžel vám tehdy daroval krev. Měl správný typ. Prakticky vás zachránil. Bez něj byste to nezvládla.
Slova zapadala do vědomí jako těžká mlha. Aleš zachránil ji? Z nějakého důvodu ji to neuklidňovalo. Spíš v ní klíčilo něco ledového a pichlavého. Pamatovala si dobře svou krevní skupinu a byla si téměř jistá, že Aleš má jinou.
Neměla sílu odporovat. Znovu se propadla do otupělé dřímoty vyvolané léky.
Když se probrala, v místnosti bylo ticho, pípání přístrojů se stalo rutinou. Někdo u postele stál.
Známá vůně drahý, kořeněný parfém. Aleš, byla si jistá, i když ho ještě neviděla.
Přiblížil se; stále stejná dokonalá tvář, ostré rysy, tmavé uhlazené vlasy. Ale něco bylo jinak.
Jeho výraz, vždy zadržovaný a distancovaný, byl tentokrát téměř pohrdavě ledový.
U postele tiše přecházela sestra starší, korpulentní paní s laskavýma očima. Snad se jmenovala Věra.
Aleš se naklonil tak blízko, že cítila jeho chladný dech.
Zlatíčko, procedil tak, aby slyšela jen ona. Rád tě zase vidím.
Samolibě se pousmál.
Zatímco sis tady tři roky vegetovala, já už si dávno vyřídil dědictví.
Světlana chvíli nechápala.
Jaké dědictví? Co to? jazyk měla těžký.
O těch papírech, co jsi mi podepsala před tou tvojí cestou, drahá. Jsi fakt důvěřivá, podepsala jsi mi plnou moc na všechno.
Já
Díky, že jsi to udělala, zašeptal jedovatě. Ani jsem netušil, jaký balík to bude.
Obraz z první večera: přijetí do nemocnice, bolest, Aleš u jejího lůžka.
Světlanko, podepiš to rychle jen souhlas s operací, prosím.
Třesoucí se ruka bez přemýšlení podepisovala stoh papírů.
Byl to podnik tvého táty, nezapomněl jsem ti připomenout. Tohle logistické firmičky jsi vůbec neřešila. Škoda. Za tři roky jsem z toho udělal výnos.
Zasmál se.
A teď je to celé moje.
Dívala se na něj a mrazivý děs ji paralyzoval silněji než úraz. To už nebyl Aleš, za kterého se vdávala.
Ty bys to
Samozřejmě a bez výčitek.
Narovnal se, upravil si manžety, kývl na sestru Věru.
Postarejte se o ni.
Světlana zavřela oči, předstírala spánek. Nechtěla na jeho tvář už nikdy pohlédnout. Slzy jí stékaly po tvářích a pálily jak oheň.
Kroky Aleše vzdalovaly zněním jeho drahých bot na nemocniční dlažbě. Prostě odešel. Nechal ji s tím vším.
Věra jí tiše setřela slzy dlaní.
Klid, milá zlatá, na něj neplač. Nestojí to za to, hlesla.
Děkuju, dodala Světlana roztřeseně.
Později, když Věra měnila obvaz, naklonila se k ní:
Držte se. Jste silná. Přežila jste víc než většina. Muži bývají horší, než si myslíme. Ale to zvládnete.
Nečekaná, jednoduchá slova obyčejné sestřičky byla prvními paprsky světla v její temnotě.
Věro
Ano?
Doktor říkal že Aleš byl dárcem.
Věra na zlomek vteřiny ztvrdla v obličeji.
Kdo to říkal?
František Medek.
Poslouchejte pozorně, snížila hlas. Váš Aleš nehnul ani prstem. Ani krevní skupinu svou nevěděl. Já byla ve službě. Tři různí doktoři se ho ptali a vždycky jen mávnul rukou.
Ale doktor
Pan doktor se zřejmě splet. Anebo mu někdo pomohl se splést. Rozumíte? Váš muž chce být za hrdinu. Všude vykládal, že vás zachránil. Medek je skvělý lékař, ale v papírech má zmatek. Někdo mu asi řekl, že to byl manžel a tak to napsal.
Tak čí krev?
Z krevní banky, od neznámého dárce. Na poslední chvíli ji přivezli. Prostě štěstí.
Pohladila ji po ruce.
Takže mu nic nedlužíte. Vůbec nic. Jasné?
Světlana kývla. Všechno. Lež za lží. Jeho hrdinství bylo falešné jako staré sliby.
V noci, když vojenské pípání monitoru rozdíralo ticho, ležela s očima do stropu a přemítala, jak se tolik spletla v člověku. Kdy se její milovaný Aleš změnil v chladného a vypočítavého cizince.
Najednou se jí vybavilo první setkání.
Čtyři roky zpátky zdálo se to jako jiný život.
Světlana běžela po eskalátoru v metru na Můstku. Venku liják, uvnitř lidí jak much. Spěchala na pohovor do velké překladatelské agentury. Ve zmatku se jí zlomil podpatek.
No to je nádhera zamumlala, když se sotva chytla madla.
Cítila se trapně: jedna bota, mokrý deštník, rozcuchané vlasy.
Vypadá to, že Popelka tentokrát ztratila hlavně nervy, ozval se sametový hlas po jejím boku.
Vzhlédla. Vedle stál muž v na míru šitém tmavém kabátě, z něhož dýchal luxus a úspěch. Nebyl vyloženě hezký, ale měl charisma, co jí vzalo dech.
Nevím, jestli neztratím i slzy za čtvrt hodiny mám pohovor, a teď, přiznala se.
Přeměřil si ji pohledem.
Vás nevezmou.
Díky za podporu.
Jsem realista. Ale pojďte, paní Popelko. Nesmyslete do metra.
Cože?
Odvezu vás, po cestě seženeme boty.
To nejde, vás neznám
Teď už mě znáte, usmál se. Aleš.
Světlana.
Jedeme. Tohle bude správné rozhodnutí.
Aleš byl vždy tahoun rozhodný, razantní. Opravdu ji odvezl až před agenturu, mezi tím koupil v Baťovi jednoduché lodičky.
Ty stojí majlant
Podle mě stojí za vaši budoucí práci.
Na pohovoru ji přijali a ještě týž večer jí Aleš volal.
Tak co, botky přinesly štěstí?
Odkud na mě máte číslo?
To víte, všechno zjistím, rozesmál se. Nezajdeme dnes na večeři?
Po krátké odmlce kývla.
Tak začal jejich vztah. Brzy přišly květiny, romantické večeře, víkendové výlety za Prahu. Světlana ztrácela srdce.
Mladší sestra Klára koukala na to všechno skepticky: Láska je slepá, a život tě naučí.
Pak přišlo seznámení s Alešovou rodinou.
Otec, Stanislav, přísný starý statkář, pohledem probodl každého přes stůl.
Překladatelka? Taková nepraktická práce. Žena má rodit a živit rodinu.
Tati, už na tom pracujeme, uculil se Aleš.
Máma, Vlasta, byla naopak laskavá. Jsem vlastně také ze školství učila jsem češtinu celý život.
Světlana se s ní hned dala do řeči o knihách a jazyce. S tchánem si nikdy moc neporozuměla.
Ta holka je hezká, ale hloupá. Pro život není, zaslechla jednou u dveří.
Aleš brzo nařídil, aby dala výpověď v práci.
Nemáš být sekretářka, Světli. Ty jsi dáma, postarej se o dům, o mě, a dělej, co tě bude bavit.
Ale já mám ráda svou práci
Zvykneš si.
Světlana poslechla. Byla dokonalou hostitelkou v jejich vile u Vltavy, pečovala o dům, dělala radost na večírcích.
Pak přišla snaha o dítě.
Rok zkoušení, pak druhý. Lékařský verdikt: neplodnost.
Je to mnou, brečela Světlana.
Hloupost, Aleš ji chladně uklidňoval. Zaplaťpánbůh za pojišťovnu, zkusíme IVF, hlavně klid.
Paralelně začal vážně stonat její táta, Antonín.
Střídala se s Klárou u jeho lůžka. Maminku holky ztratily v dětství, běžné chřipka ji připravila o život.
Antonín od začátku podnikal; měl malou firmu. Nebyl boháč, ale nezávislý byl vždy. Zemřel tři dny před oslavou padesátin.
Pohřeb proběhl jak v mlze. Aleš byl zdvořilý, ale veškeré konverzace se točily kolem dědického řízení.
V ten čas si to Světlana vůbec neuvědomovala. Až pozdě, když ležela v nemocničním pokoji.
Nakonec měl pravdu Stanislav: byla jen ozdobou bohatého chlapa.
Dva dny v nemocnici utíkaly, jakoby byly jeden. Aleš už se neukázal. Jen skrze lékaře úzkostlivě sledoval informace o jejím stavu.
Začalo jí být jasné, že se básnická linka na monitoru jejích životních funkcí měla stát jeho vítězným tichem.
Po dvou týdnech ji propustili.
Stála u brány nemocnice s malou taškou nabalenou sestrou Věrou. Zavolala Alešovi.
No podívejme, už jsi venku, zněl jeho hlas až vesele. Skvělý.
Aleši, nemám peníze Moje platební karty
Všechny jsou zrušené. Tři roky nečinnosti, to se všechno automaticky blokuje. Jo, a připrav se, že tě čeká rozvod. Čekat na tebe, jestli se vůbec probudíš to fakt ne.
Vypnul ji.
Světlana si sedla na lavičku. Byl květen. Tři promarněné roky.
Vzápětí pro ni přijela Klára s džínami a tričkem.
Jedem ke mně na privát, nabídla.
Místnost v koleji: dvě postele, jeden stůl, všude návleky a látky. Klára studovala návrhářství.
Světlana byla bledá, slabá, pořád malá a zlomená. Měkké světlo kolejí a její bývalý život se zhroutil do nicoty.
Musím sehnat práci, rozhodla večer.
Prosím tě, máš odpočívat!
Kdepak, podle lékaře můžu. Peněz je málo, musím pracovat. Umím tři jazyky.
Zapnula Klářin starý notebook, otevřela Jobs.cz i jeden anglicky psaný web. Četla a najednou zjistila, že jednotlivé věty překládá v hlavě, ale neumí to napsat. Slova se míchala, čeština nešla ven. Pokusila se přeložit něco do francouzštiny i němčiny. Výsledek stejný. Chtěla mluvit, nešlo to.
Druhý den šla zpět za doktorem Medkem.
Testoval ji, nakonec pokýval hlavou:
No následky ranění řečového centra. Jmenuje se to afázie.
To už navždy?
Myslím, že ne. Chce to trpělivost, čas a praxi. Už chápete text časem to zas půjde.
Večer se ptala Kláry:
Co ještě umím, když ne překlady?
Ve vile jsi řídila domácnost a vařila senzačně, napověděla sestra.
Domácí práce jako pracovní zkušenost taky něco.
Druhý den šla do agentury práce.
Personální paní se na ni dívala vyčítavě.
Praxe?
Vedla jsem domácnost v domě, odpověděla upřímně.
Zapíšu vás jako ženu v domácnosti Ale to není profese. Nic dalšího?
Paní zahlédla jizvu na hlavě.
A co to máte?
Po nehodě. Nedávno mě propustili z nemocnice.
No vypadáte bledě. My potřebujeme aktivní lidi. Zavoláme vám.
Prosím, potřebuju práci, zoufale žadonila Světlana. Umím vařit, uklízet, starat se o děti.
Erudovanější paní se jí zželelo.
No dobře, mám tu jeden složitý případ. Hledá se dočasná vychovatelka k dceři známého lékaře, doktora Krále. Holčičce je devět.
Beru to.
Pozor, je to těžké! Předchozí chůvy utíkaly druhý den. Tatínek je pořád v práci, matka zemřela při autonehodě. Dcerka skoro nemluví. Ale zkuste to.
Byt na Letné byl luxusní, ale mrtvolně tichý. Všude drahý nábytek, ale chybělo vřelé teplo.
Doktor Král byl vysoký, zachmuřený, šedé oči, stín v tváři.
Tak vy jste Světlana Novotná. Agentura mi volala. Dětský pokoj je na konci chodby. Tam je Eliška.
Zmizel v pracovně.
Světlana opatrně zaklepala.
Eliško? Ticho.
Otevřela dveře. Děvčátko s copánky sedělo na zemi a zírala do tabletu.
Ahoj, já jsem Světlana. Budu ti pomáhat s úkoly.
Ticho. Eliška nehnula ani brvou.
Světlana si povzdychla. Bude to těžké.
Několik dní byla vyloženě neviditelná. Král odcházel v šest a vrátil se v noci. Eliška odmítala komunikovat, mechanicky dělala úkoly, pak mizela v pokojíčku s tabletem.
Na třetí večer se Světlana osmělila vešla bez zaklepání.
Eliško, dáme tablet pryč, řekla měkce, ale rozhodně.
Holčička na ni šlehla přímý, ostražitý pohled.
Víš, já ráda modelovala z hlíny máš tady taky někde modelínu.
Na poličce byla bedýnka s hlínou. Sedla si na zem, začala hníst mezi prsty.
Co kdybychom postavily zámek princezně s velikánskými věžemi?
Prsty byly nejdřív neohrabané, ale práce se postupně dařila. Mluvila jednoduše, spíš rukama než slovy.
Eliška nesměle koukala.
Takhle ne, věž má být vysoká, promluvila dívka tiše.
Ukážeš mi to?
Přikývla, přisedla a přidala další kousek hlíny.
Celou hodinu pracovaly mlčky v podivném, pokojně tichém souznění.
Večer při úklidu pod postelí našla Světlana tlustý, roztřepený skicák.
Jej, copak to tu máme?
Nesahejte na to! To je maminčino! Eliška přiskočila, objala blok.
Tvoje maminka kreslila? vydechla Světlana.
Holčička přikývla, ukázala první stránku.
Plné něhy a nápadů hračky, skládačky, panenky, od každé s originálním nápadem. Některé sloužily jako pomůcky, jiné jako obrázky. Na konci stránka s podpisem: Ateliér Lenky Chytré hračky pro jiné děti.
Jiné děti?
Maminka chtěla otevřít ateliér, hlavně kvůli Míšovi synovi její kamarádky. Je zvláštní, nemluví vůbec. Máma tvrdila, že potřebuje jiné hračky. Táta říkal, že je to zbytečné.
Světlana pohladila dívku a zírala na nákresy. To nebyly obyčejné obrázky, ale skutečný talent.
Tu noc téměř nespala, myšlenky jí běhaly hlavou o Lenčině snu, o Elišce, která tak zoufale postrádala mámu.
Nakonec se rozhodla pokusí se ateliér oživit.
Druhý den večer si počkala na Krále.
Do kuchyně nakráčel unavený, otíral si oči.
Eliška už spí? zeptal se.
Položila na stůl skicák.
Král ztuhl. Kde jste to vzala?
Našla jsem to s Eliškou. Je to něco geniálního
Dejte to zpátky, to je soukromé.
To je snem vaší ženy i vaší dcery.
Nesmíte o ní mluvit! Nic o ní nevíte!
Možná ne, ale o Elišce ano. Když drží blok, žije.
V tu chvíli vešla Eliška, bosá v pyžamu. Tati, proč křičíš na paní Světlanu? To je maminčin skicák. Budeme spolu dělat hračky!
Podívala se na Krále upřeným pohledem, v očích jiskru, kterou už roky neviděl.
Král klopil zrak.
Dělejte si, co chcete Ale žádné peníze na to nemám.
Zmizel v pracovně.
Světlana se nezalekla. Večer zavolala Kláře.
Klaro, potřebuju tvůj cit pro věci!
S čím?
S hračkami tak, jak je navrhla ta maminka.
Začaly spolu. V hostovském pokoji u Králových Klára s notebookem a tabletem, Světlana s citlivýma rukama a odvahou začít znovu.
Nakoupily překližku, barvy, látky. Dělaly první prototypy.
Král dál předstíral, že nevidí ani necítí.
Jenže jednoho dne Světlana zaslechla, jak volá známé:
Maruško, u chůvy máme zajímavý projekt hračky pro jiné děti, přesně jak to chtěla Lenka fakt přijď a mrkni.
Další den dorazila usměvavá žena kolem čtyřicítky s klukem, který se celou dobu houpal na patách.
Jsem Marie, děti znám. Malý Míša má autismus.
Světlana před ni položila dřevěné puzzle, které včera dokončila s Klárou.
Míša, který normálně věci ignoroval, najednou rukou opatrně přiložil jeden oblouk na místo.
Marie se rozplakala.
Tohle nikdy neudělal děvčata, pro nás je to zázrak!
Marie se stala první, kdo ateliéru věřil. Přivedla další dvě maminky. První objednávka brzy ležela na stole.
Klárko, budeme muset založit živnost, usmívala se Světlana.
To je splněný sen!
Král je jednou zastihl uprostřed práce: v obýváku, plného třísek a barev, Světlana, Klára a Eliška balily první hračky.
Jeho pohled se setkal s jejím poprvé rovnocenně.
A Světlana věděla začala zase žít.
