3. března
Praha
Dnes je to přesně šest let od naší svatby s Andrejem. Sepsat to všechno do deníku? Možná se mi uleví.
Naše seznámení bylo obyčejné. Byla tuhá zima, na Karlák jsem sotva došla chodník pokrytý ledem jako zrcadlo. Uklouzla jsem a tvrdě spadla, koleno mě začalo neskutečně bolet. Najednou stojí nade mnou Andrej sympatický mladý muž, nenápadný, ale s neskutečně teplýma očima. Pomohl mi vstát, vzal batoh, zavolal sanitku a dojel se mnou na úrazovku na Vinohradech. Naštěstí žádná zlomenina, prý klid, obklad a elastický obvaz. Andrej se mnou zůstal až do konce, dokonce se omluvil v práci a zůstal u mě celé dopoledne. Teprve když mě usadil do taxíku, oddechl si a slíbil mi, ať mu zavolám, že jsem opravdu dorazila domů. Připadal mi jako rytíř, laskavý a pečlivý. Takového jsem snad ještě nepotkala.
Následující týdny byly jako pohádka. Denně jsme si volali, psali si zprávy, povídali o všem možném. Andrej se zajímal, jestli jsem snídala, jestli jsem si vzala šálu, jestli mě noha moc nebolí Ráno mi přál krásný den, večer dobrou noc. Pro něj, říkal, je to normální, takového doma vídal odjakživa. Vyrůstal ve Vrchlabí, v rodině, kde si byli všichni blízcí. Byt v Praze zdědil po babičce, rodiče tatínek Stanislav a maminka Olga bydleli stále ve Vrchlabí. Rodina držela pohromadě, každé prázdniny jsme je jezdili navštěvovat.
Se vztahy byl Andrej vždy nesmělý. Nechodil na mejdany, neměl zástupy kamarádů, těžko si někoho pouštěl k tělu. S námi to byla náhoda: potřebovala jsem pomoc a on tam prostě byl. Osud možná, kdo ví.
Za necelé dva měsíce přišel Andrej tentokrát v žertu s větou: Vezmeme se? A já: A proč ne? Doba je krátká, tak pojďme rovnou na úřad! Ještě hodina do zavíračky matriky na Novém Městě stihli jsme podat žádost a svatbu naplánovali na nejbližší možný termín. Rodiče se sice divili, proč tolik pospícháme, ale Andrejovu volbu schválili. Mamině se Andrej moc líbil.
Moje máma, Jitka, žila tehdy v Kolíně, ještě se starala o nemocnou babičku, takže přijet nemohla. Na svatbě byla jen hrstka našich přátel. I tak jsme měli pocit, že jsme na správné cestě. Brzy nato se narodil Matyášek a já měla pocit, že se štěstí už nevejde do srdce.
Jenže s Matyáškem přibylo starostí. Když slavil páté narozeniny, pořádal se větší rodinný večírek. Sešli jsme se v kavárně na Letné Andrej, jeho rodiče, já a samozřejmě Matyášek. Přála jsem si pozvat i blízkou kamarádku Magdalénu, se kterou se známe už od školky. Byly jsme si vždy víc než sestry. Problém je, že Magda neměla v životě moc štěstí třicet jí táhlo a stále byla sama, navzdory snaze. Nebyla nijak krásná, postava nenápadná, spíš oplácaná, v obličeji stydlivá, šedivá Ale věrná a dobrosrdečná.
Toho večera Magdaléna trochu přebrala. Byla nervózní, usedala na schody a několikrát by upadla, kdyby ji Andrej nezachytil. Loajálně se nabídl, že ji doprovodí k taxíku. Venku na chladném vzduchu se Magda najednou vytrhla a z ničeho nic, úplně při smyslech, na plné kolo prohlásila:
Víš vůbec, čí dítě vychováváš? Matyášek není tvůj!
Stála jsem schovaná za dveřmi a slyšela každé slovo, které mu říkala. Andrej ostřeji odsekl:
Přestaň s těmi bláboly
Ale Magda pokračovala:
Vždyť to je jasné! Narodil se příliš brzy po svatbě, nebyl to tvůj nápad, žes ji musel vzít Nebo je ti to jedno, že ti dítě není podobné? Vždyť má úplně jiné vlasy než ty Nebyla jsi jen jeho první volba, měl tě někdo před ním. Tomáš, ten co tě pozval do kina, pamatuješ? Pak tě nechal Kdybys neskočila do Andrejových rukou!
Andrej ji v tichosti posadil do auta a zabouchl dveře. I tak mi později volala napřed jsem myslela, že omylem odepsal. Zeptej se své ženě, sípala do telefonu. Ať taky zabolí i ji, ne jen mě
Ten den pro mě skončil v hrozném stavu. Najednou to šílené podezření nešlo vytěsnit z hlavy. Opravdu se Matyáš narodil předčasně, bez plánování? Byla to náhoda? Nebo? Proč je tmavý jako já, a přitom Matyášek světlý, štíhlý, modrooký? Byl v rodině někdo blond? Moje maminka říkávala, že vlasy se s věkem mění, ale tohle ve mně hlodalo. Týden jsem to nosil v hlavě, nebyl schopný se zeptat. Nakonec mě to už tolik sžíralo, že jsem se osmělil
Nastě mi věnovala zvláštní, tvrdý pohled.
Věděla jsem, že se jednou zeptáš. Proč jsi čekal pět let? To jsi mi stejně nikdy nevěřil, co? řekla tiše. Kdybys to řekl hned, mohli jsme se rovnou rozvést.
Úplně jsem se stáhl. Proč to říká takhle? Vždyť já já ji i Matyáška miloval od první dochvilnosti. Kdyby mi byla řekla pravdu hned tehdy, všechno bych jí asi odpustil. Chce se teď rozvádět? Odejít? Nedokázal jsem si představit, že bych žil bez nich. Vždyť Matyáška jsem miloval vlastně od začátku, bez ohledu na to, kdo mu je otcem.
Po té hádce jsem se odstěhoval zpátky do babiččina bytu na Žižkově. Dva týdny jsem tam přežíval sám žádní nájemníci, jen já a moje myšlenky. Cítil jsem jen bolest a stesk, stýskalo se mi po synovi, i po Nastě. Nakonec jsem si to promyslel nechci, aby nám Magda zničila život. Naštěstí můj návrat doma vzali statečně.
Když jsem se vrátil, Nasta skoro plakala:
Odpusť, tolik jsem se bála, že mě přestaneš milovat. Celou dobu jsem čekala, kdy to přijde a proto jsem byla tak tvrdá
Objal jsem ji:
Že jsi za ty roky nepochopila, jak moc vás mám rád? Matyáška nevyměním, tebe taky ne. Nechci o vás přijít a nikdy bych vás neopustil. A nikdo nám štěstí nevezme.
Jen Magdu už nechci vidět ani slyšet, povzdechla Nasta.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to povědět rodičům. Ale nakonec jsme jim řekli něco mnohem krásnějšího. Nastě jsem totiž poté zjistila, že je znovu těhotná. A já byl šťastnější než kdy dřív, když jsme svým rodičům oznámili: Budete mít dalšího vnoučka!
Takže, deníku, snad už žádná Magdaléna nikdy neotráví naše štěstí. I kdyby ano, vím, že sílu najdeme v sobě.
Nastě i Matyáška miluju a děkuju za to, že mi byli darováni i když ne všechno je podle učebnic.
Tak to v Čechách bývá. Vedeme si svá malá štěstí a žádná pomluva je nerozhodí.
