Neopovažuj se zpívat
Usmíváš se špatně.
Ivana nejdřív nepochopila, že to patří jí. Pozorovala své ruce, složené v klíně na tmavě modrých šatech, které by si sama nikdy nevybrala. Byly jí těsné přes ramena, příliš lesklé, cizí.
Ivano. Řekl jsem, že se usmíváš křečovitě. Lidé to vidí.
Karel mluvil polohlasem, aniž by se na ni podíval. Zíral do sálu, kde se už usazovali hosté jeho firmy na oslavu dvaceti let existence. Velký večírek. Důležitá akce. Její úloha byla dohodnutá předem, jako bod v pracovní smlouvě: sedět vedle něj, vypadat reprezentativně, nemluvit více, než je vhodné, vypít maximálně jednu sklenku a nezačínat rozhovory s partnery bez jeho svolení.
Promiň, špitla.
Neomlouvej se. Radši to oprav.
Restaurace patřila mezi ty podniky, kde jsou peníze cítit všude. Ne nijak okázale, ale v tíze ubrusů, v tlumeném svitu lustrů, v tom, jak se číšníci pohybují tiše, jako by tančili. Ivana tu byla už několikrát a pokaždé ji sžíral stejný pocit: že sem nepatří. Ne jako manželka úspěšného byznysmena, ale jako člověk s minulostí, s vlastním pohledem na svět.
Bylo jí padesát pět. Z toho osmadvacet let prožila s Karlem Pelikánem. Poznali se, když Ivana dokončovala konzervatoř. Byla jasná, hlasitá, zamilovaná do Smetany a Dvořáka. Karel byl mladý podnikatel s energií a přesvědčením, že svět lze přetvářet i koupit. Dlouho na ni hleděl tak, jako by byla jeho vesmír. Ukázalo se, že ho lákalo spíš ji změnit k obrazu svému.
Karle, mohla bych jít za Hanou? Sedí tam sama.
Hana počká. U stolu Novotných nemáš co pohledávat.
Známe se dvacet let
Ivano. Nebyl v jeho hlase hněv. Jen únava člověka, co stále vysvětluje dítěti stejné věci. Je to důležitý večer. Prostě tu seď a usmívej se.
Usmála se. Podle pravidel.
Sál se postupně plnil lidmi. Partneři, klienti, úředníci, jejich ženy. Všichni elegantně oblečení, živě konverzující o tom, co je tu patřičné. Ivana naslouchala útržkům hovorů a marně si vzpomínala, kdy naposledy mluvila o tom, co ji skutečně zajímá. O hudbě. O tom, jak funguje fuga, proč ji Dvořákův koncert dojímá i dnes, když ho slyší jen z rádia.
Rádio u nich doma hrávalo málokdy. Karel klasiku nesnášel, tvrdil, že mu leze na nervy.
U vedlejšího stolu se mladší žena v červených šatech smála něčí vtipu. Její smích byl skutečný, trochu chraplavý a živý. Ivana pocítila závist. Ne kvůli šatům, ani kráse, ale proto, že se ona směje, jako by na to měla plné právo, aniž by se někoho ptala.
Večeře plynula poklidně: přípitky, potlesk, projevy o úspěchu, o velké budoucnosti. Karel měl slovo krátké, úderné. Potlesk sklidil, uměl zapůsobit. Ivana tleskala s ostatními a přemýšlela, zda to kdysi uměla taky zaujmout lidi, stát před sálem a zpívat tak, že ani nedutali.
Naposledy zpívala před lidmi před čtyřiadvaceti lety. Po koncertě v konzervatoři, kam ji Karel odvezl a předčasně vyzvedl zavolali mu kvůli práci.
Konferenciér vyhlásil soutěž talentů až po dezertu, v době, kdy byli hosté uvolněnější a rozjařenější. Malé zpestření na závěr večera: kdokoli mohl vystoupit na podiu v rohu sálu a ukázat, co umí. Vtip, kouzlo, písničku. Karel se ušklíbl.
To je nevkus, poznamenal.
Ivana neodpověděla. Zírala na podium. Vedle mikrofonu seděl mladý pianista s laskavou tváří, ten už během večera doprovázel klavírem. Ivana si ho všimla hned zkraje: dlouhé prsty, sklánějící se hlava v rytmu i při tichém hraní.
První vystoupil muž s vtipem, pak někdo foukl pár tónů na foukací harmoniku. Publikum tleskalo bez nadšení. Po další výzvě se sál ztišil.
Ivana uvnitř pocítila pohyb. Jako když lety zavřeným dveřím někdo jemně pootevře. Položila ubrousek a vstala.
Kam jdeš? zeptal se Karel.
Na toaletu.
Nešla na WC. Zamířila ke konferenciérovi a něco mu pošeptala. Zdvihl obočí překvapeně, pak přikývl. Pak šla k pianistovi a řekli si pár slov. Pianista také kývl a v očích mu zajiskřil zájem.
Když konferenciér oznámil její jméno, Karel asi hned nepochopil, co se děje. Pak vše pochopil. Ivana jeho tvář zahlédla jen koutkem oka. Nesledovala ho; soustředila se na mikrofon.
Na podium vedly tři schůdky. Vyšla na ně, stanula před sálem plným cizích lidí v drahých oblecích a róbách. Většina byla rozptýlená, povídali si u stolů. Několik zvědavě čekalo co asi předvede.
Ivana kývla pianistovi.
Zahrál první tóny a sál ztichl. Nebyla to hospodská odrhovačka ani popskladba. Zazněl Dvořák. Jeho Slavnostní zpěv bez slov, jedno z nejobtížnějších a zároveň nejkrásnějších čísel jejího absolventského programu. Bez slov, jen hlas a klavír.
Začala zpívat. Sama tomu první vteřiny nevěřila. Že ten hlas žije po tolika letech mlčení. Že nevyschl, neproměnil se v nicotu. Byl tu. Jiný, tmavší, zkušenější, ale živý. Opravdový.
Sál zcela ztichl po třetí frázi. Jakoby sveřepě a naráz: lidé přestali mluvit, odložili skleničky, upřeli zrak na podium. Ivana to skoro nevnímala. Zpívala a myslela jen na to, držet dech, udržet frázi, nevzpomínat na Karla, na jeho výraz, na příští hodinu.
Co bude potom, bylo lhostejné. Teď byla jen hudba.
Když dozněl poslední tón, zavládlo ticho. Pak někdo vstal a tleskal. Přidali se další. Tleskali opravdu, ne jen z povinnosti. Žena v červených šatech zvolala bravo!. Pianista na ni zíral s pohledem, jaký mají lidé, co zahlédli něco vzácného.
Sešla z podia. Nohy měla rozechvělé. Srdce bušilo rychle, ale klidně. Šla zpět ke stolu, už viděla Karla.
Netleskal.
Posaď se, řekl tiše.
Poslechla.
Tušíš, co jsi právě udělala?
Zpívala jsem.
Nedělej chytrou. Vystavila ses tu všem. Bez mého svolení. Chápeš, jak to vypadá?
Jak?
Jako by ti nestačila pozornost. Pomalu zvedl skleničku, zas ji položil. Za deset minut jedeme domů.
Ale Karle, večer ještě…
Za deset minut, Ivano.
Za tu dobu k ní přišli tři: žena v červeném (Jana) jí potřásla rukou: Jste úžasná, odkud jste? Starší pán s brýlovou šňůrkou tiše odtušil: Kdo vás učil? Hana Novotná, známá z dřívějška, ji objala, voněla domácím koláčem, a Ivana málem začala plakat na místě.
Ivano, kde jsi celá ta léta byla? Vždyť zpíváš jako…
Hano, omlouvám se, musím už jít, vpadl Karel, se ztvrdlou laskavostí ji vzal za loket, až přes látku šatů cítila jeho stisk. Promiňte, Ivanu bolí hlava. Omlouváme se.
V autě neřekl nic. Mlčel celou cestu, což bylo krutější než slova. Ivana zírala na pražské ulice za oknem, světla výloh a lamp. Přemýšlela, že v sobě má jakýsi nezvyklý klid. Ne štěstí ani strach. Spíš pocit, že právě vzpomněla své vlastní jméno.
Doma pověsil sako na ramínko, otočil se k ní:
Tak tedy: Rozumím, že se nudíš. Chápu, že něco hledáš pro sebe. Ale jsou hranice. Dnes jsi mě zahanbila před lidmi, kteří ovlivňují mou práci.
Já zpívala. Lidé tleskali.
Udělala jsi ze sebe umělkyni na firemní akci. Chápeš rozdíl?
Ne, překvapilo ji, jak klidně to z ní vypadlo. Vysvětli mi to.
Díval se na ni dlouho. Pak řekl:
Máš vše. Dům, dostatek, postavení. Nerozumím, co ti chybí. A upřímně, už to ani nechci rozebírat.
Řeknu ti, co mi chybí. Já sama.
Co tím myslíš?
To víš sám.
Odešla do ložnice, zavřela se. Nesvlékala se, jen zírala do stropu bílý a rovný jako jejich život navenek. Slyšela Karla, jak chodí, pak ticho.
Nespala do rána. Vzpomínala, jak před patnácti lety souhlasila s výpovědí ze ZUŠ, kde vyučovala zpěv. Karel trval na tom, že je to nevhodné pro jeho ženu, že peníze nedávají smysl, že pracovat nemusí. Souhlasilanaivně věřila, že najde něco jiného, vlastní naplnění. Ale něco jiného nikdy nepřišlo: pokaždé, když něco zkusila, Karel našel důvod, proč je to také nesmysl nebo ostuda.
Nebyl násilný, nekřičel. Jen v klidu určoval, co je správné a co není. Za osmadvacet let poslouchání jeho pouček přestala slyšet vlastní hlas. Doslova.
Do včerejška.
Ráno, když byl ve sprše, vytáhla z horní police starou tašku. Sbalila dokumenty. Pas, diplom z konzervatoře, pár fotografií. Telefon. Trochu korun, které si tajně odkládala poslední tři roky jen pro kdyby náhodou. Teď už věděla, na jaké kdyby.
Oblékla si rifle, svetr, bundu. Když Karel vyšel, stála s taškou u dveří.
Kam jdeš?
Odcházím.
Dlouze mlčel.
Neříkej nesmysly.
Nemluvím nesmysly. Odcházím.
Ivano, utíral si ruce ručníkem, díval se na ni jako někdo, koho unavuje cizí hysterie. Jsi rozrušená. Uklidni se, večer to v klidu probereme.
Už není co řešit.
Nemáš peníze. Nemáš práci. Kam půjdeš?
Najdu si cestu.
Jsi směšná. Je ti padesát pět. Kam bys…
Otevřela dveře a vyšla. Za zády slyšela ještě jeho hlas, slova už nerozpoznala. Výtahem sjela dolů, dívala se na svůj rozmačkaný obličej v nerezových dveřích. Skoro se na ten odraz usmála.
Šla pěšky. Prostě šla městem, dýchala. Suchý říjen voněl listím a kávou z malé kavárny. Vešla, koupila si kelímek, sedla si k oknu a vytáhla mobil. Zavolala jediné člověku, kterému v tu chvíli mohla.
Hano, potřebuji pomoc.
Proboha. Co se stalo?
Odešla jsem od Karla.
Ticho. Pak:
Kde jsi teď?
Hana bydlela sama v bytě na Jižním Městě. Děti dospělé, rozeseté po Evropě, manžel zemřel před lety. Otevřela dveře, spatřila Ivanu s taškou, nic se neptala. Jen ustoupila: Pojď dál. Čaj už vařím.
Celé odpoledne promluvily v kuchyni. Ivana vyprávěla, Hana jen dolévala čaj. Když utichla, Hana pověděla:
Odešla jsi. To je nejdůležitější. Všechno ostatní se vyřeší.
On mi zablokuje účty. Už je asi zablokoval.
Zablokoval?
Ano. Hrozil tím už loni při hádce: Zkus odejít a uvidíš.
Uvidíme spíš jeho, řekla Hana a jemně se ušklíbla.
Karel se brzy ozval. Nejprve volal sám, pak sekretářka, pak matka Ivany, kterou už stačil informovat. Matka plakala do telefonu: prý Ivana utrpěla nervové zhroucení po firemní akci, odešla z domova zmatená.
Mami, nemám žádný zhroucení.
Ivanko, on má hrozný starosti. Prý ses včera chovala podivně, potřebuješ lékaře…
Mami, jen jsem zpívala. Prostě jsem šla na pódium. To není kolaps.
On tvrdí, že jsi ho ztrapnila…
Jsem v pořádku, jsem u Hany. Zavolám zítra.
Účty byly opravdu zablokované. Z peněz v obálce rychle ubývalo. Hana odmítala cokoli přijmout na bydlení, ale dlouho to nejde.
Za tři dny Karel poslal Ivaně věci. Dva neznámí chlapi donesli tašky. Věci byly náhodné: letní šaty v říjnu, lodičky, lapač prachu. Žádné teplé svetry, žádná kniha, kterou by si oblíbila. I tohle bylo znamení.
Po dalším dni volala matka Karel byl prý u ní na čaji, vyprávěl, jak byla Ivana vždy náladová. Že jí dělal první poslední, a ona nevděčná. Že potřebuje odbornou pomoc. Matka jen poslouchala vždy uměla naslouchat těm, kdo mluvili tiše a sebejistě.
Ivano, možná byste si měli promluvit…
Mami, blokuje mi účty a rozhlašuje, že jsem blázen. Chápeš to?
Ticho.
On je muž, Ivanko. Mají to tak, když jsou dotčení.
Ivana položila telefon a dlouho se dívala z okna. Pak si vyndala ze staré tašky diplom a položila na kuchyňský stůl. Byla ráda, že ho neschovala nadobro.
Druhý den ráno zavolala na konzervatoř. Sháněla Antonína Kubeše, svého bývalého profesora. Myslela, že už tam nebude. Byl tam pořád přes sedmdesát, ale stále učil. Získala kontakt.
Pane profesore, tady Ivana Součková. Pamatujete si mě?
Dlouhá pauza.
Součková? Ze čtvrtého ročníku?
Ano.
Jasně. Kde jste byla tolik let, Ivanko? Zeptal se s hořkým smíchem.
…Pryč. Potřebuji vaši pomoc.
Sešli se za dva dny v malé učebně ve třetím patře. Byl přesně takový, jak si pamatovala: drobný, suchý, pronikavýma očima a se sepjatýma rukama v klíně.
Zestárli jste, řekl jí vesele.
Vy taky.
To je normální. Usmál se. Zpívejte.
Teď hned?
Na co čekat?
Zpívala. Napřed opatrně, plicím se moc nechtělo, hlas se trochu třásl. Kubeš poslouchal mlčky. Potom chvíli rozvažoval:
Hlas tu je, řekl. Technika odpadla. Dýchání slabé. Ale hlas je. To je nejdůležitější, Ivanko. Všechno ostatní se vrátí.
Za jak dlouho?
To záleží jen na vás. Budete-li poctivá, za dva, tři měsíce můžeme mluvit o návratu. Odmlčel se. Proč jste přestala?
Provdala jsem se.
Manžel zakázal zpívat?
Ne přímo. Jen… tak nějak to vyplynulo.
Dlouze se na ni zadíval.
Tak nějak… Pochopil jsem. Dobrá, Součková, začneme.
Cvičili každý den. Ivana chodila na devátou a odcházela v jednu, někdy později. Hlas se vracel pomalu, někdy se vedlo, jindy měla pocit, že je zas na nule. Kubeš byl přísný, sám sobě nesmlouvavý: Hlas nemá věk. Rozhoduje technika a vůle. Všechno ostatní jsou výmluvy.
Hana jí našla brigádu v domě s pečovatelskou službou. Vedla tam zpěvácký kroužek seniorek. Platili málo, ale bylo to její. Zpívala s ženami o dvě dekády staršími, které zpívaly jen, protože chtěly. Bez kariéry, jen pro radost. Ty ji léčily.
Karel pokračoval v šíření svých verzí. Přes známé chodily ke Ivaně zvěsti: že měla poměr s profesorem, že psychicky nebyla v pořádku, že jí roky snášel výstřelky, až mu došla trpělivost. Pro některé to stačilo. Jiným bylo vše jedno. Matka volala občas, mluvila opatrně.
Myslíš na budoucnost? Na bydlení?
Myslím, mami.
Je ochotný jednat, když se vrátíš.
Nevrátím se.
Ivanko, mohli byste se nějak domluvit. Rozvod, dělení…
Mami, ten člověk mi blokuje peníze a říká, že jsem labilní. S někým takovým se nedohaduje, s takovým se končí. Navždy.
Matka si povzdechla a změnila téma. Ivana na ni nezlobila matka vyrostla v jiné době, s jinými představami o manželství a trpělivosti. Nelze se zlobit na člověka, že nerozumí cizí řeči.
Za měsíc jí Kubeš řekl:
Za dva měsíce je v Praze velký benefiční koncert, hledají sólisty. Mohu vás doporučit.
Ivana se zarazila.
Pane profesore, naposled jsem zpívala před čtyřiadvaceti lety.
Vím.
Publikum prý bude významné?
Přenáší to krajská televize. Jde o sbírku pro dětskou nemocnici. Ano, bude.
Chvíli mlčela.
Promyslím to.
Rychle. Není čas.
Za dva dny kývla a Kubeš jen přikývl, asi to čekal.
Dalších šest týdnů bylo nejintenzivnějších za dlouhé roky. Pracovali na programu: operní árie, pár písní, v závěru opět Smetana, teď už složitější skladba. Když byla unavená, usínala na Hanině gauči bez večeře. Ale tahle únava byla jiná než ta školometská z manželství. Živá, osvěžující.
Hana dbala o ni pečlivě, doplňovala jídlo, remcala, že Ivana málo jí a moc dře. Ivana se smála. Během pár měsíců byly blíž než za dvacet let přátelství: život bez kulis stmeluje rychle.
Tři týdny před koncertem začaly potíže. Nejdřív jí volal mladý nervózní organizátor a oznámil, že jsou nějaké námitky ohledně její účasti. Mluvil v kličkách. Ivana se zeptala přímo:
Zavolal vám Karel Pelikán?
Ticho.
Nemohu to komentovat.
Jasně.
Zavolala Kubešovi. Ten její problém vyslechl a stroze řekl:
Zítra přijďte, zařídím to.
A zařídil. Jak, Ivana netušila, ale zůstala v programu. Týden před koncertem volala Hana vzrušeně:
Ivano, tady byli dva muži. Od Karla. Ptali se, jestli tu žiješ.
Co jsi řekla?
Že neznám žádnou Ivanu. Ale prý ještě zůstanou před domem. Dej si pozor.
Ivaně bylo uvnitř chladno. Ne strach, spíš vědomí: on neodejde snadno. Zvykl si, že všechno je jeho. Její útěk nebyl citovou ranou, spíš narušením jeho pořádku světa.
Řekla to Kubešovi. Ten si sundal brýle, utřel je, znovu nasadil.
Takže bude chtít zkazit koncert.
Tak to vypadá.
Bojíte se?
Už ne. Už mě strach unavil.
Dobře. Na koncert přijde Viktor Bláha.
Kdo to je?
Producent. Slavný, spolupracuje s velkými sály. Pozval jsem ho schválně. Slyšel o vás po té noci v restauraci, někdo z jeho lidí tam byl. Chce si vás poslechnout. Takže zpívejte řádně, Součková.
Ivana mu pohlédla do očí.
Vy jste to celé vymyslel schválně?
Učím čtyřicet let. Ze studentek měly tři skutečný hlas. Jedna je v zahraničí, druhá umřela mladá, třetí zmizela kvůli svatbě. Myslel jsem na tu třetí. Jsem rád, že se našla.
Den koncertu byl šedý, vlezlý, listopadový. Ivana přijela do Rudolfina o dvě hodiny dřív. Prošla si pódium, postála v tichu. Velký sál, osm set lidí. Milovala tu chvíli, kdy je sál prázdný, ale jeviště už žije.
Hodinu před začátkem za ní přišel administrátor, trochu rozpačitě oznámil:
Paní Ivano… před sálem čekají dva muži. Prý od vašeho manžela. Chtějí vás vidět.
To není můj manžel. Bývalý.
Prý mají papír k hospitalizaci.
Chvíli mlčela.
Mohou tvrdit cokoli. Já zpívám. Klidně je pusťte do sálu. Ať poslouchají.
Váhal. Ivana trvala na svém:
Je to můj koncert. Nikdo mě nezastaví, rozumíte?
Ano, ale…
Zavolejte sem pana profesora Kubeše.
Ten zařídil i tohle. Co přesně těm mužům řekl, Ivana netušila, ale do sálu nepřišli. Těsně před začátkem zahlédla v předsálí muže v drahém kabátěvedle něj stál Kubeš, konverzovali. Tak vypadal Bláha.
Ivana vystupovala jako třetí. Sál narvaný. Kamera zboku. Měla na sobě jednoduché tmavé šaty, které si sama vybrala. Stoupla k mikrofonu.
A začala zpívat.
První skladbu zvládla s radostí. Druhou málem neudržela v polovině, ale zvládla to. U třetí už nemyslela na sál, kameru, co je venku. Jen na hudbu. Na pocit, že našla zpět své místo. Tohle je ona.
Když přišly Dvořákovy tóny, v sále zavládlo naprosté ticho. To ticho, kdy se opravdu poslouchá a slyší. Zpívala a cítila cosi jako úlevu po dlouhé nemoci. Nebe totiž stále bylo tam a čekalo.
Když dozněla poslední fráze, v bočním vchodu se objevil Karel.
Koutkem oka vnímala, jak kráčí ke scéně, cosi říká ochrance, gestikuluje. Obličej rudý napětím. Vedle něj se objevil Bláha, hovořil s klidem. Karel odpovídal, v tom výrazu se cosi zlomilo. Ne efektně, ale neodvolatelně najednou pochopil, že zde nemá žádnou moc.
Karel pak odešel.
V zákulisí přišel za Ivanou Viktor Bláha. Podal jí ruku.
Slyšel jsem o vás. Teď jsem slyšel vás. Máme o čem mluvit.
O čem konkrétně?
Kontrakt. Turné. Nejprve tady, později v zahraničí. Vím o sálech v Evropě, které hledají přesně takový hlas. Mírně se pousmál. A už nikdo vám nebude bránit. To slibuji.
Kubeš stál opodál, když se jejich pohledy střetly, jen přikývl. Všechno řečeno.
S matkou si pak skutečně promluvily. Ivana ji navštívila, usedly v kuchyni. Matka ji dlouho pozorovala. Nakonec řekla:
Viděla jsem tě v televizi. V tom koncertu.
Vážně?
Hana mi volala, ať pustím ČT Art. Pustila jsem ho. Matka chvíli míchala kraj ubrusu. Netušila jsem, že zpíváš takhle.
V konzervatoři jsi mě přece slyšela.
Bylo to dávno. Navíc jsem byla nervózní máma. Teď jsem tě prostě sledovala v televizi. A najednou jsi tam byla ty. Pozvedla oči. Ivanko, promiň mi to.
Co, mami?
Že jsem víc věřila Karlovi než tobě. Uměl přesvědčivě mluvit. U tebe jsem doufala, že když mlčíš, jsi v pořádku. Já nerozuměla.
Ivana ji objala.
Mami, pochopila jsi nakonec správně. To je hlavní.
Nezlobíš se?
Ne.
Matka se rozplakala tiše. Ivana seděla vedle ní a pochopila, že odpuštění není o přehlížení staré bolesti. Je o tom vzít si s sebou dál jen to, co nás učí a činit zbavit balastu.
Utekl rok.
Ivana čekala za scénou vídeňského sálu a poslouchala, jak publikum usedá. Znělo to jinak, a přitom stejně: šustění látek, jemný šum hlasů, opatrný kašel. Sál nebyl velký, zato historický, s vysokými okny. Venku sněžilo.
Teď žila takto: podnájem ve Vídni, malý, ale svůj. Smlouva s Bláhou. Kufr, se kterým objížděla evropská města. Kubeš volal každý týden, někdy konzultovali program. Matka jezdila na návštěvy a žasla, co vše Ivana zvládá.
O Karlovi slýchala už jen okrajově: jeho podnikání po tom skandálu uvadlo, několik partnerů ho opustilo. Později se znovu oženil, tentokrát s tichou mladou ženou. Ivana na to myslela a cítila jen únavné pochopení. Některé povahy se nemění. Jen hledají nové pohodlné duše.
Té ženy jí bylo upřímně líto. Ale to už nebyl její příběh.
Teď měla vlastní. S víc únavou z letů, hádek s dirigenty i osamělých večerů v cizím městě, ale taky s ránem v cizí ulici, vlastními potlesky, právem koupit si cokoli, zavolat kam chce, zavřít dveře a vědět, že už ji nikdo nečeká s výtkami.
Někdy si vzpomněla na ztracená léta. Ne s hořkostí, ale pravdivě. Osmadvacet let. Hodně. Mohla zpívat. Mohla být někdo jiný, nebo tím samým, jen dřív.
Ale mohla být je nejzbytečnější myšlenka světa. Ivana to pochopila.
Teď je tady. Má hlas teď. Scéna je teď.
Asistentka nakoukla:
Paní Ivano, za tři minuty.
Už jdu.
Ivana si upravila vlastní šaty jednoduché tmavé, které si zvolila sama. Provedla dechové cvičení. Na chvíli zavřela oči.
Náhle se jí vybavila Karla tvář z loňského večera: Usmíváš se špatně. Ona tehdy: Promiň. Ta správná křečovitá maska. Teď ucítila skutečný úsměv.
Usmála se. Ne správně. Jen proto, že chtěla.
A vyšla na scénu.
Sál ztichl.
A ona zazpívala.
Život vás někdy donutí ztratit vlastní hlas. Ale nikdy není pozdě ho znovu najít a až to uděláte, už ho nikdy nebudete chtít ztratit.
