Nic neslyším
Letadlo se nesměle vynořilo z mraků, rozhlédlo se, elegantně zatočilo a jemně přistálo na zemi, jako když ženich políbí nevěstě tvář u oltáře.
Zazněl potlesk, ale piloti ho nezachytili.
A ani ho nezachytil Karel Kovář, kterému během letu úplně zalehly uši.
Karel znovu a znovu svíral nos a foukal, vzduch proudil všude možně, jenom ne tam, kam potřeboval, a v hlavě mu stále zněl bílý šum.
Karel se vrátil od své maminky brzy ráno, právě včas, aby stihl sbalit věci na práci.
Jeho žena Jana byla vzhůru a hystericky přehazovala věci z místa na místo.
Prošel do kuchyně a začal si připravovat oběd.
Pořád neslyšel ani slovo.
Odcházím!
Už mě to nebaví!
Opravdu už nemůžu, tenhle život, tvoje výplata, co nestojí za zlámanou grešli, byt na konci světa.
Myslela jsem, že mám chronickou lásku, ale nakonec je to jen nakažlivá nemoc! házela na Karla své upřímnosti, zatímco on klidně přesypával brambory z hrnce do termosky.
Odcházím k Lukášovi, neznáš ho, on tebe taky ne, ale je skvělý.
Mám k němu ty pravé city.
Neboj, nic mezi námi zatím nebylo, odcházím jako slušná žena, abys pak nemohl o mně nikde nic vykládat.
Hlavně matce!
Karel dokončil oběd, všechno si sbalil a pustil se do kafe.
Nechceš něco říct?
Takhle ze sebe všechno vysypu, a ty nic!
Janičko! zavolal Karel přes rameno.
Mohla bys mi prosím vyžehlit rifle?
Cože?
Rifle?!
Ty…
Mluvím tu o pocitech a ty chceš vyžehlit kalhoty.
To je konec!
Myslela jsem, že mně třeba zastavíš.
Jana popadla kabelku, splnila si svůj záměr tím, že omylem vzala tu, co Karel připravil do práce, a v hněvu utíkala pryč.
Až když v bytě zavibroval zvuk dveří, Karel pochopil, že je pryč.
Kam jde v tuhle hodinu?
A rifle?
Sakra, kde mám oběd? přemítal Karel při rozvodu, který mu vpadl do rána jak splašený kocour.
Rozmrzelý, protože nenašel svých dva termosky, vyšel z domu v nevyžehlených kalhotách.
Vlezl do výtahu a kývl na pozdrav paní Karpíškové, předsedkyni SVJ, která podle místních legend stále nosí peníze do Zlaté Prahy.
Prý její parfém dokáže probudit mrtvé koně z Husitských válek a vyhnat nepřátele z úkrytu.
Karel zadržel dech, otočil se tváří ke dveřím, a výtah se pomalu sunul dolů, jako plynová komora.
Nedali jste peníze na dezinsekci.
Dnes budou hubit šváby ve všech bytech, ozvala se Karpíšková.
Karel mlčky sledoval, jak se od její vůně roztéká guma na dveřích.
Musíte zaplatit dnes do večera, pošlete mi to na účet? naléhala.
Karel neřekl ani slovo.
Naklonila se k jeho uchu a zřetelně zařvala:
Do večera čekám převod!
Gratuluju.
A kam vás převádějí?
Do legendární Zlaté Prahy? ožil Karel.
Nebo zpátky na Moravu?
Karel byl přesvědčen, že paní Karpíšková je přímý potomek Žižky.
Nadávala mu jako o život, ale k jeho uším dolétly jen útržky: ka, dor, ný, pat, takže to dohromady znělo jak z nějakého staročeského jazyka.
Smysl neřešil a jen kýval hlavou, jak na výstavě moderního umění.
Výtah se otevřel, Karel vyběhl na čerstvý vzduch a předsedkyně spěchala k dalším bytům.
Karel pracuje jako elektrikář.
Od minulého týdne byl na zakázce, kde měl zákazník extravagantní představy, ale rozpočet i nápady dost mizerný.
Materiály i plány se hodily tak akorát do sběru.
Karel v tom nebyl sám.
V tomhle zakopaném projektu makali ještě instalatér a zedníci.
Když Karel boural zdi pro nové kabely, jeho kolegové lapali ve vedlejších místnostech po dechu.
Pak přišel zákazník, který byl celou noc na narozeninách kamaráda a přišel v tvořivém rozpoložení zkontrolovat, jak jde rekonstrukce.
No to je blbost!, křičel a dupl nohou.
Zásuvky chci v šachovnici, a lustr musí být od středu o tři stupně doprava podle ose země.
Jinak nedostanete ani korunu!
Chodil po všech místnostech, rozhazoval geniální nápady a v dětském pokoji to zapíchl usnul na pytlích s omítkou.
Po sedmi hodinách vstal, otevřel dveře a uviděl stavbu podle svých revolučních pokynů.
Mezitím dělníci spojili obývák s kuchyní novým průchodem a v koupelně vznikl hostovský záchod.
Oblečení měl celé bílé od omítky a tvář taková od šoku.
Nic si z toho nevybavoval, chtěl dělníky obvinit z lži, ale ti mu pustili video kompromitaci.
Karel nic neměnil, protože jeho uši ty pokyny nebraly.
Jestli za to mohly emoce nebo zoufalství, zákazník nakonec Karla odměnil za odolnost proti opilému kreativci a ostatní vyhodil za nedostatek odporu.
Ale pod tlakem videa zaplatil vše.
Večer, hladový a unavený, Karel už nevydržel a vyrazil k lékaři, aby ho vrátil zpět do světa zvuků.
Po cestě se k němu přidal nasupený pes a pokoušel ho štěkat, ale Karlův svět byl němý film lidé i zvířata hráli divadlo a bez zvuku bylo těžké poznat, co chce.
Prostě šel dál, s lehkostí a jistotou.
Pejsek se zanedlouho unavil a zmizel.
Ať tě zase zvuky provázejí!, směje se doktor, jak Karel znovu začal slyšet.
S radostí se vracel domů, po cestě vytáhl z peněženky nečekaný bonus, koupil si párek v rohlíku a malou kytičku pro Janu.
U vchodu ho zastavil smutný soused.
Hele, slyšel jsi to?
Hele, dneska jsem neslyšel vůbec nic, smál se Karel a šťoural v uchu.
Karpíšková, víš, naše Zlatá Praha, vybrala peníze z celého domu a zmizela v západu slunce.
Odstěhovala se do Brna, konce uřízla.
Všechno měla promyšlené.
Já blbec jsem zaplatil.
Ale aspoň, že když prošla všemi patry, švábi přežili jen díky jejím parfémům, utrousil soused.
Takže nakonec to ani moc nebolí.
Byt Karla přivítal vůní a nečekaně laskavou ženou.
Promiň, blázen jsem, zbláznila jsem se chvíli, nevím ani proč.
Asi sluneční erupce.
Beru všechno zpátky.
Nic špatného jsem neudělala.
Lukáš žádný neexistuje.
Odjela jsem ke sestře vypustit páru, a vrátily se mi nervy.
Ty ses ráno zachoval výborně, jako chlap.
To mě dost probralo.
Odpustíš mi?
Jana zasypala Karla polibky a pozvala ho ke stolu.
Hele, já dneska fakt nic neslyšel, přiznal Karel, když se cítil jako vítěz v tombole.
Díky!, objala ho Jana.
To je fajn, pomyslel si Karel, který ten den neudělal vůbec nic výjimečného.
Asi bych měl častěji neslyšet třeba se mi bude žít líp.Ten den skončil v šepotu, který Karel poprvé v životě skutečně slyšel.
Zvuk horké vody ve dřezu, klapání bot na chodbě, smích ženy, kterou má rád.
Všechno teď znělo jinak tišeji, ale opravdověji.
Večer seděli u okna a pozorovali, jak se nad městem rozlévá červený soumrak.
Jana si položila hlavu na Karlovo rameno.
Víš, někdy stačí jen mlčet a nechat věci projít kolem, jako letadlo skrz mraky, zašeptala.
Karel pohladil Janu po vlasech a pomyslel si, že v tichu je někdy víc odpovědí, než ve všech slovech na světě.
A právě v tom klidu byl doma.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
