Potkala jsem kluka na narozeninové oslavě kamarádky. Ukázalo se, že je to známý jejího přítele. Zdálo se, že mezi námi něco přeskočilo, a tak mě pozval na rande do města.
Když jsme se setkali, řekl mi, že nejdříve musíme zajít do supermarketu pro něco k jídlu, protože prý půjdeme k jeho kamarádovi domů. Venku foukal chladivý lednový vítr a on nenavrhl jinou možnost jako třeba kavárnu nebo kino, tak jsem jen přikývla.
Navrhl, ať koupíme pizzu a ještě pár drobností. V supermarketu jsme popadli vozík a pustili se do podivného nakupování. Začal do něj házet drahý koňak, balík uheráku, sýr, ananas…
Překvapilo mě to, z mé strany jsem přihodila jen mandarinky a sušenky, moc peněz jsem u sebe neměla. Šla jsem přece na schůzku, ne na tachovské nákupy.
V hlavě mi běželo, že je to asi frajer a hrozně velkorysý člověk.
Doťapkali jsme ke kase, pět lidí stálo před námi. Najednou se od vozíku vzdálil a utrousil: Hned jsem zpátky. Nechápala jsem, co se děje. Když na mě došla řada, vyložila jsem na pás jen mandarinky a sušenky a zbytek jsem nechala být.
Jdu směrem k východu a tam ho vidím postávat, jak čeká. Vzal mi tašku a zřejmě mu bylo divné, že je tak lehká podíval se dovnitř a užasle se mě ptá: Kde máš ten zbytek?
Ukázala jsem zpátky k Albertu. Vyštěkl za mnou něco ve smyslu, že jsem skrblík, že jsem mohla zaplatit všechno, a že jsem mu prý ukradla jeho čas.
