Nemocniční pokoj byl tísnivý a dráždivý. Anna si zakryla dlaněmi uši, jen aby neslyšela neutuchající pláč miminek na sousedním pokoji. Jediné, po čem toužila, bylo utéct odsud co nejrychleji a na všechno zapomenout, jako na zlý sen…
Aninko, zlatíčko, aspoň se na ni podívej! prosila stará porodní asistentka, teta Božena. Vždyť je ti podobná jako vejce vejci!
Ne! Ani mi to nezkoušejte rozmlouvat! Podepsala jsem se, že se dítěte vzdávám, ne? Co ještě po mně chcete? málem se rozplakala mladá dívka. Já ji nemám kam vzít! Chápete to vůbec?!
No tak, klid… Ještě malou polekáš. Jak to myslíš, nemáš kam? Jsi snad na ulici? přimhouřila oči teta Božena. Máš přece maminku, otce?
Ano. Mám starou maminku. Sama potřebuje pomoc! Nemůžu se vrátil do vesnice s dítětem. Všichni by se mi smáli.
Ať se smějí, víc se zasmějí, zdraví jim to přinese! usmála se žena přívětivě. Ale upřímně lidi pomluví každého a rychle zapomenou. Ale ty sama na to nezapomeneš do smrti… Navždy si budeš vyčítat, žes opustila to malé děťátko.
Anna si zakryla tvář rukama a usedavě plakala. Božena pochopila, že už má dívku skoro přesvědčenou, stačí maličko…
Koukej! Má tvůj nosík hezky kulatý, droboučký. A ty oči, hned je vidět, že z ní vyroste modrooká kráska, po mamince.
Ale… Já ani nemám pleny. A vůbec, za co s ní pojedu domů? Anna byla na rozpacích.
Pche, to je to nejmenší. Pomůžeme ti. Peníze najdeme ve fondu, výbavičku nashromáždíme. Doprovodím vás klidně až na nádraží. Tak? Už víš, jaké dáš dceři jméno?
Eliška…
Krásné jméno! Hodí se k ní jak ulité. Vezmi si Elišku, nakrm ji, já pak zas přijdu.
Teta Božena zatajila dech a podala matce miminko. Anna si dcerušku nesměle a něžně vzala do náruče. Po tváři jí kanuly slzy, ale v jejím srdci poprvé zašeptalo vědomí, že ji nikdy neopustí.
Tak co? Povedlo se? ptal se lékař, když šel kolem. Vezme zpět ten papír?
Povedlo, radovala se porodní asistentka a utírala si slzy.
Na nádraží Anna konečně procitla, jako by se probudila ze zlého snu. Přitiskla si dceru pevně k hrudi, jakoby se bála, že jí ji někdo vezme. Vedle stála teta Božena, jak slíbila, přišla se s nimi rozloučit.
Děkuji vám! Je mi hanba vzpomenout, že jsem chtěla Elišku opustit, šeptala Anna.
Máš to těžké, kočičko, ale přečkáš to. Tma vždycky přejde a dítě bys mohla ztratit navždy… Já sama jsem kdysi udělala velkou chybu, co už nikdy nenapravím,” řekla žena tiše.
Jakou chybu? divila se Anna. Vždycky jsem si myslela, že jste svatá žena.
Měla jsem podobnou situaci jako ty. Jenže já byla sama, bez rodiny. Rozhodla jsem se zbavit nechtěného dítěte. Doktoři mi pomáhat nechtěli, bylo už pozdě. Obrátila jsem se na bylinkářku. Pomohla mi, ale od té doby už jsem nemohla mít děti.
Opravdu nešlo nic dělat? hlesla Anna dojatě.
Ne, už ne, zavrtěla hlavou teta Božena. Manžel byl hodný, ale jak se dozvěděl, že vlastní děti nikdy nebudeme mít, odešel… Do smrti mě to bude mrzet.
Je mi vás moc líto… Vy tu chováte děti cizích, objímáte je jako první, a vlastní v náruči jste nedržela, polkla Anna slzy.
Elišku opatruj a vždy pamatuj když bude nejhůř, víš, kde mě najdeš.
Ženy se objaly, jako by byly rodina. Pak přijel vlak. Anna dlouho mávala z okna tetě Boženě, která osaměle stála na peróně a utírala si slzy.
Cesta byla únavná a zdlouhavá. Anna přišla ke svému domku, v jedné ruce držela dcerušku, v druhé velkou tašku s výbavičkou z porodnice. Srdce jí bušilo jak ji přijme maminka?
Anko? Ty jsi to? vykoukla za plotem sousedka.
Já. Teto Růženo, je mamka doma?
Ty to nevíš? Už to bude půl roku, co tvá maminka odešla na věčnost.
Možná to tak mělo být že Vilemína už toho hanby nepoznala! To je tvoje dítě? kývla sousedka k malé.
Moje! odpověděla hrdě Anna.
Chvějícími se nohami prošla dvorem. Toužila křičet a plakat, ale v náruči měla Elišku. Musela být silná. Neboj se, holčičko, jsme už dvě. Spolu to zvládneme! šeptla a přitiskla ji sobě.
***
Uběhlo deset let. Blížily se Vánoce. Anna chystala večeři, zatímco Eliška sledovala zasněženou zahradu za oknem.
Maminko, proč já nemám babičku? Kamarádky všechny chodívají na Vánoce k babičkám a dědečkům, dostávají dárky, všichni se na ně těší, zeptala se smutně dcerka.
Naše babička už tu dávno není, ani tě nestihla poznat, odpověděla Anna smutně.
A ta druhá babička? Všechny děti mají přece dvě, nedala se Eliška.
Druhou? No… vlastně máme druhou babičku! Anně se rozsvítily oči, když si vzpomněla na tetu Boženu. Co kdybychom ji jely navštívit, donesly jí koláče? Pracuje v porodnici, je milá a laskavá…
Řekly a udělaly. Druhý den už jely do města. V porodnici Anna požádala, zda by mohla mluvit s tetou Boženou.
Ta už tady dávno nepracuje, oznámila vrátná. Je v důchodu, zdraví už jí neslouží.
My jely tak zdaleka ji navštívit. Nemáte její adresu nebo telefon? prosila Anna.
To se smí jen rodině. Jste její příbuzné? zpražila ji nevěřícně paní.
Jsem… jejÍ neteř, zalhala Anna. Byla jsem u tety naposledy, už ani nevím, kde přesně bydlí. Prosím, pomozte nám…
Prosím, my bychom chtěly babičku navštívit! připojila se roztomile Eliška.
Nu dobře, pokusím se něco zjistit, svolila nakonec paní.
Po patnácti minutách přišla a předala lístek s adresou. Popřála hodně štěstí a pozdravovala paní Boženu.
Děkujeme! Pozdrav určitě vyřídíme! Anna se rozzářila.
Vzaly taxi a rozjely se na uvedenou adresu. Anna šla se staženým žaludkem až do třetího patra. Jen abychom to stihly… blesklo jí hlavou. Dveře se otevřely téměř ihned. Ve dveřích stála teta Božena, naštěstí při dobrém zdraví.
Dobrý večer! pousmála se Anna.
Stařenka si ji zkoumavě prohlížela. Přemýšlela, odkud mladou ženu zná.
Aničko? tiše vydechla.
Ano! A skoro jste se nezměnila! To je Eliška pamatujete?
Jistě, že pamatuju! zasmála se Božena. Co tady stojíme na prahu? Pojďte dál, holky moje!
Za chvíli už seděly u stolu a dlouze si povídaly. Tolik toho měly na srdci. Eliška si na gauči hrála s kočkou a dívala se na pohádky.
Aničko, zůstaňte se mnou. Jsem tu sama, vy také… Elišku zapíšeme do dobré školy, ty si najdeš práci.
Nevím… Co potom s mým statkem? Bylo by mi líto opustit ho. Nechcete raději k nám? Založíme si hospodářství, možná pořídíme i krávu, u nás je vzduch jako v pohádce! Rybník za humny, léto je tam jak v ráji.
To bych ráda! Vždycky jsem toužila po malém políčku a ovoci, o krávě jsem si ani netroufla snít, zasmála se Božena, oči jí jiskřily radostí a novou nadějí.
Tak je rozhodnuto, pojedete k nám!
Babičko Boženo, budeš s námi pořád? objala ji Eliška.
Ano, holčičko, splnilo se mi přání mít takovou skvělou vnučku!
Druhý den už všechny tři balily kufry a vyrážely na venkov. Každá po svém našla štěstí Anna se radovala, že už není s dcerou sama, vedle ní je blízký člověk. Božena si ani nedovedla představit, že by na stará kolena mohla najít domov na venkově, plný lásky. A Eliška byla šťastná, protože i ona měla svou milovanou babičku…
