Některé podivnosti rodiny Olgy Krásné
– Olga šla ven se psem…
– Pane Bože, co to zase s tou chudinkou udělala? Podívej, ocásek Barunky už není fialový, ale růžový! Podívej, jak s ním kroutí!
– Co naděláš, ta holka je prostě svá. Ale srdce má na správném místě! Kolik takových dívek dneska ještě vidíš? Když byla babička nemocná, Olga se z nemocnice skoro nehla. Pořád okolo ní poletovala, na svůj mladý život nedbající.
– To jo? Zrovna včera jsem viděla, jak ji nějakej pěknej kluk vykládal z auta před vchodem.
– To byl možná taxikář!
– Ale kde. Od kdy se u nás taxikáři loučí s dívkami polibkem na ruku?
– Fakt?
– No jo! Řeknu ti, že se naše Olina brzy vdá.
– Tak jen ať je to pravda! Babička bude mít radost, jakou slečnu vychovala! Chytrou, krásnou, rozumnou! Jen kdyby neměla takovou tu svoji profesi…
– A co máš proti její práci?
– Kriminalistka?! To není zrovna povolání pro dívku…
– Nesouhlasím! Kolik lidí dnes ctí právo jako její babička? A Olga je jako vyšitá! Psali o ní v novinách, byla i v televizi, všichni ji chválí. A ty máš řeči!
– Já nic… Pánbůh jí žehnej! Bylo jasný už od mala, že to někam dotáhne! Pamatuješ, jaká byla?
– Jako dvě kapky vody po babičce! Oheň v srdci!
Ta, o které sousedky pod balkónem špitaly, prošla kolem, slušně se uklonila a najednou vyskočila, aby dohnala po štěrkem posypané zmrzlé cestičce radostně překračujícího psa s růžovým ocáskem, zbarveným do jemných tónů ranního rozbřesku.
– Hele, kam zas běží?
– Přeci naproti sestře! Kateřina přiletí dneska!
– Jak to víš?
– Sama mi to řekla. Podívej, už se blíží taxi!
Z auta vystoupila vysoká štíhlá dívka, mlčky vykročila proti běžící Olze, pevně ji objala a pískla na psa motajícího se kolem nohou.
– Olinko! Co jsi to zase provedla s Barunkou?
– Vždyť je to krásné! Oblíbený odstín tvé babičky!
– Tolik se mi po tobě stýskalo, mírně střelená sestřičko!
Olga ji znovu objala a rozesmála se.
Celý sídliště vědělo, že Olga Krásná byla trochu svá. Podivnosti se u ní začaly projevovat už v dětství blonďaté copánky se starosvětskými mašlemi pečlivě svázané babičkou se usmívaly na všechny sousedy, za nimiž zdvořile vystupovala drobná dívka s lehce křivými zuby před dědovým zásahem. Usměv pak doprovázelo něžné:
– Jak se daří?
Ale na Olgy otázky rychle přestávali reagovat i ti, kdo neměli doma žádné kostlivce ve skříni nebo ukecané papoušky vysípající rodinná tajemství.
Protože se jí lidé báli.
Olina byla ukecaná jako rádio.
Jenže to by ještě šlo! Co dítě plácá, tím se přece nedá řídit, že? Směšné!
Jenže Olga si pamatovala kdeco a dokázala to správně spojit a následně říct právě tomu, koho se to týkalo.
– Teto Táňo, když jste byla v práci, přišel strejda Svatopluk k paní Irmě z čísla sedmnáct. S kytkou! Žlutýma! Jako vám na narozeniny, jen tentokrát byla větší. Chtěla jsem si kytky očichat, ale řekl mi, že nesmím! A pak šel za paní Irmou. Proč ona si může čichat a já ne?
Tatiana, dosud předstírající, že věří manželovým historkám o únavě z práce, polekaně koukala na sousedky a urychlila krok, zapomínajíc pozdravit Olžinu babičku.
– Olinko, proč to lidem povídáš? Nikdo se tě na to neptal! zlobil se babička a důvod neobjasňovala.
To Olinku trápilo.
Upřímně nechápala, za co je kárána nepovídala nic špatného, nebo snad ano?
Jenže babička pak mlčela jak socha na náměstí Jana Husa, které měla Olga tak ráda. Sevřela vnučku za ručku, jemně, ale pevně, a mlčela, jen občas nespokojeně našpulená ústa a přísné pohledy, což znamenalo, že dnes večer bude bonbónová stopka.
Olinka naštvaně nadýmala tváře až do chvíle, kdy si vzpomněla, že na soše Husovi přece sedávají jen holubi a babiččina trvalá je na rozdíl od jeho pleše vždy v dokonalém pořádku.
O Husovi jí vše vyprávěl adoptivní děda, který dovedl malou zvědavku zaskočit svými odpověďmi.
– Proč je plešatý?
– Nervoval se moc! odpověděl upřímně.
– Tak z obav? Měl těžkou práci? Taky byl dětský zubař?
Představila si žulovou sochu smrsknutou do ordinace, děti piští hrůzou, když v polodveřích vystrčí holubí hlavu a řekne hlubokým hlasem: Další!
Děda se rozesmál:
– Kéž by, to by byl svět jiný! On byl vůdcem!
– Kdyby vůdcem, měl by pero na hlavě! Jako ten indián v knížce! A nebo nebojí se být holý jako koleno? Myslíš, že by se mu hodily peříčka od orla?
– To by ne, tam patří orlí.
– Ale orla je škoda! Navíc nečuní jako holubi, kde nemají! To babička říká, že je nevychované! Pamatuješ, když jsme byli na rybách a tys šel do houští?
Děda se rozchechtal, až se lidé otáčeli, což Olinka nechápala proč dospělí řeší nějaké výchovné detaily?
Když děda skončil se smíchem, vždy cestou domů koupil tajnou zmrzlinu. Tajnou, protože babička před obědem sladké přísně zakazovala ale tyto zákony evidentně platily jen do zahrady.
A úmluva zněla jasně:
– Olinko, kdyby ses zmínila babičce, že jsem ti dal zmrzku, už mi nikdy neodpustí.
– Bude hádka?
– To si piš! Víš, jaký je temperament…
– Ty neposloucháš!
– Já jsem muž! Co by ze mě bylo…
– Tak jí to prozradím?
– Není nutné! Poslušnost je jedna věc, provokace druhá!
– Dědo, nebojíš se?
– Nejsem zbabělec. Jen mám zkušenosti raději špatný mír než dobrou válku.
– Jak to myslíš?
– Vysvětlím ti to. Ale pojď, koupíme babičce kytku ať nevidí, jak máš ušmudlanou od radosti pusu!
Olinka kývla. Dědu nejenže moc měla ráda milovala ho celým srdcem.
V jejím světě byl adopťák děda dárek k Vánocům zatímco rodiče, archeologové v jednom kuse na expedicích, předali dítě babičce. Ta, žena rázná, s titulem v právu, moc neoplývala city, vyjma dvou případů milovaná vnučka a dávný spolužák.
Zvláštní, že život je spojil zpět k radosti Olgy, pro niž byli vespolek roztomilí. Ač babička figura vzrostlá, dříč, děda drobný a kulatý jako hříbek; jiný v klidu, ona výbušná. Přesto se propojili neoddělitelným poutem a Olinka už si svůj svět bez nich nedovedla představit.
Babička byla tajně romantická ač to neuměla dát znát. Toužila po básních pod oknem, serenádách, ale všichni mysleli, že takovouto ženskou pitomosti přece nezajímají. První manžel občas daroval květinu, vykřikoval slavnostně verše, ale v duši babičky bylo prázdno. Když odešel, dlouho nemuselo mít místo lásky už nic. Syn, práce, odpovědnost, bez snění. Ale pro Olgu se to změnilo, když se narodila.
Olinka připadla babičce, protože rodiče jezdili za poklady keltské kultury, a dcerku svěřili na hlídání jak se domnívali v bezpečí. Neuvádějíce, že poklad už byl doma vnučka řádila, buclatou tvářičku dmula, než sousedé obětovali jezevčíka sousedství pro klid svůj a své uši.
Oslavy a rady sousedek přežila babička s rozvahou a v nuancích použila jen stravitelnou část. Děvčátko rostlo opečovávané babičkou i jejími známými, a když jí byl rok, přišel adoptivní děda babička tvrdila, že více příbuzných, tím lépe, takže Olinka měla jednoho dědu pro všechny a druhého jen pro sebe.
Měla ráda oba, ale ten její adopťák by za babičku i Olinku položil život.
Osud semknul babičku a jejího chlapa tak, že to změnilo všechny. A i když se Olinka sem tam vídala s biologickým dědečkem, nejvíc zbožňovala toho, kdo vytáhl úsměv její babičce na tvář a do života vnesl radost.
Olga netrpěla v kolektivu do školky šla třikrát, třikrát skončila u doktora, takže babička raději upustila od experimentů. Dědeček jí to schválně schválil:
– Jen dobře, hlavně, že je zdravá! O ostatní se postaráme a děti najde na chatě!
Každé jaro odjeli na zahradu na okraji Prahy, kde děti z okolních zahrad byli letitými kamarády. Všichni měli rádi Olinku a ona byla veselá, nepoznala zde, co je nemoc. Hřiště, borovice, altán, kam je děda pustil se zmrzlinou zde byla doma i s kamarády: Světlana, dvojčata Michal a Grigor, tanečnice Zina. A pak, když bylo šest, objevila se Katka.
Katka byla jiná než ostatní trochu drzá, odřená, věčně vymýšlela lumpárny.
Poprvé se setkaly, když Olinka četla novou knížku a schramstla čerstvě nasbírané jahody. Zničehonic se pod stolem objevila špinavá ruka, Olga zařvala a babička málem převrhla hrnec s marmeládou.
– Olinko, co je? vybíhala babička ven s vařečkou jako zbraň. Sousedovic kočky prchaly strachy.
Nebylo to, že by děti neměla ráda, ale pořádek stál nad vším. Teď nic než chaos všude.
Olinka poděšeně vylezla na lavici, Katka bez obav chutnala jahody přímo z misky.
– Co je? Nebaví tě objevovat, proč jsem tu?
– Dáš si jahodu, nebo nebude!
Olinka poznala, že ještě pořád povykuje, zastyděla se a rychle zalezla pod stůl k neznámé.
– Máš špinavý ruce…
– No a co? Na chalupě to nevadí.
Babička, když poznala Katku, nakonec jen mávla rukou:
– Hlavně nestraš! Kde máš dědu?
– Odpočívá, zase je unavený…
Babička se usmála věděla, kdo je děda Katky a jak závažné slovo unavený je.
– Hrajte si, holky, bonbóny jsou na stole! a odběhla zkontrolovat marmeládu i dědu. Ten se klidně převalil na lehátku, rušen v polospánku tak akorát políbením do vlasů od manželky. Olžiny výkřiky mu nikdy nevadily.
– Dědo, kde je babička?
– Budí dědu. Katka vylezla zpod stolu a s vážností podala Olžinu dědu ruku: – Kateřina Matějová.
– Petr Venclík, těší mě! děda si podal ruku s novou kamarádkou vnučky.
Později se Olinka dozvěděla, že Katka byla vnučkou babiččina starého kamaráda, kterému život vzal syna, snachu a ženu jedním leteckým neštěstím. Zbyla jen ona a děda polámaný smutkem.
Babička neváhala, nabídla mu azyl na jejich zahradě, pomohla řešit opatrovnictví i nemoc, které dědu čekala. Dívenka, která babičce tak připomínala vlastní vnučku, jí přirostla k srdci.
Děda nemusel nic říkat. Jen políbil babičce ruku:
– Udělej, co uznáš za vhodné.
– Myslíš, že to pro Olinku je dobré?
– Co je špatného na tom, že bude mít víc blízkých? Jen aby byla šťastná. Bude mít sestru. To je dobře, ne?
– Bude… Snad to zvládneme.
– Ty? Přece to jsi ty, ne? Samozřejmě, že zvládneme!
Tak to bylo. Katka opravdu našla nový domov u Olgy a brzy i srdce celé rodiny. Obě dívky nebyly stejné, každá jinak tvrdohlavá, jinak veselá právě to z nich udělalo nerozlučných společníků na celý život.
A hlavně Katka byla ta, kdo Olinku naučil, kdy je čas mluvit a kdy raději mlčet.
– Ty by ses měla dát na pátrání! smála se Katka. Akorát děda by řekl, že je to psí práce a že blbý vyšetřovatel to všechno zkazí…
– Tak já budu vyšetřovatelka!
– Proč?
– Ať je aspoň jedna, která nekazí vše! smála se Olga, ještě netušíc, jak zodpovědnou a těžkou cestu jí život nachystá.
Ať si o ní sousedky šeptaly co chtěly, Olga měla cíl a měla rodinu, která ji vždy držela zády. Vždy tu byla babička, ruce v bok, přísný pohled:
– Olinko, jedlas dnes vůbec něco? Ne? Hrozné! A ty se čemu směješ, Kateřino? Sama sis dávala bonbón k snídani! Šup ke stolu, ať jsou talíře prázdné. Petře, potřebuješ pozvánku zvlášť? Umyj si ruce a pusť Barunku! Chudák pes, příroda vám nestačí? Proč má mít růžový ocásek? Protože může? Tys to pochytila ode mě? Pověz mi, kdy? Nevzpomínám si… Vy mě zlobíte! Polévka chladne hajdy ke stolu!
©A tak seděli, všichni kolem stolu, každý jinak, každý po svém. Barunka s růžovým ocáskem vrtěla huňatým konečkem pod židlí, holky se o něco přetahovaly pod stolem a děda si do polévky nakrájel chleba přestože se to nesmí. Venku se začínal snášet podvečer, výtahy vrčely, někde v dálce někdo troubil, a v bytě Krásných bylo to nejdůležitější teplo, vůně domácí kuchyně, hlasy a smích. Vedle na židli spočívala Katky taška a pod stolem už číhal plán na výlet na chatu, který vymyslely holky tajně mezi polévkou a meruňkovým kompotem.
Nikdo u stolu nebyl dokonalý, každý měl své podivnosti a nevyřčená tajemství jenže co je komu po tom, když má své místo? Olga věděla, že ať přijde cokoliv, dokud bude mít kolem sebe tihle bláznivé, odvážné a upřímné duše, zvládnou společně i růžový ocas na Barunce, policejní povolání i život sám.
A možná právě tehdy poprvé pochopila, že být trochu jiná znamená žít o kapku opravdověji a že i podivnosti jsou tím, co z rodiny dělá domov.
Venku začal jemně sněžit. Olga se zahleděla k oknu, pak na babičku, která jí mrkla spiklenecky přes brýle, a usmála se.
Všechno bylo přesně tak, jak mělo být.
