Hele, musím ti něco vyprávět slyšela jsi o tom, co se stalo Janě? Přijela do Prahy vlakem z malé vesničky kousek od Tábora, tahala sebou dvě těžké tašky, fakt, každá měla skoro deset kilo. Moc často ke svým blízkým nejezdí, ale tentokrát dala dohromady úplně poslední koruny, aby jim mohla koupit dárky. Doufala, že jim udělá aspoň trochu radost, protože vždycky přijížděla s něčím v ruce a teď si fakt dala záležet.
Jela navíc s tím, že ji na nádraží vyzvedne syn, Ondra, jako jí to slíbil. Celou cestu ji hřála myšlenka, že ji obejme hned ve dveřích. Ale jak dorazila na Hlavák, kouká kolem sebe, a nikde nikdo. Tak jí nezbylo nic jiného, než složit ty hrozné tašky na lavičku a zavolat mu. Telefon dlouho nebral až po asi desátém zazvonění se konečně ozval jeho rozespalý hlas.
Jejda, mami, promiň, povídá Ondra, úplně jsem zapomněl, že dneska přijedeš! Měli jsme nápad jet s Lenkou k jejím rodičům do Vysočiny, a už jsme tam. No budeme tam asi tejden. Hele, promiň, vážně jsme to nějak neplánovali, prostě jsme odjeli. Tak se vrať domů, prosím tě.
No a co měla chudák Jana dělat do očí se jí hrnuly slzy, ale jen tiše řekla: Dobře. Nechtěla mu nic vyčítat, ale byla úplně zničená. Ty dárky, ta snaha všechno zbytečně. Víš, co udělala? Ty dvě tašky plné dárků prostě dala bezdomovcům, co tam seděli na nádraží. Věděla, že by je zpátky netahala, sotva už držela hlavu vzpřímeně z té námahy.
Syn vůbec nepochopil, jak moc ji to zabolelo. Celý život se o něj starala, obětovala se, a on na ni myslí jen, když něco potřebuje. Za měsíc jí volala snacha Lenka, že by potřebovala pohlídat vnoučata na víkend, protože jedou na svatbu. A víš co? Jana řekla ne. Prostě už nemá chuť být pro ně dobrá jenom když se to hodí. Tohle už dál ne.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
