Nejsi můj muž, Václave…
Stařenka seděla u lože svého muže a vlhkou hadříkem mu otírala rozpálené čelo.
Václave, vždycky jsem ti to chtěla povědět, ale nikdy jsem na to neměla odvahu. Oklamala jsem tě, Václave, nejsi můj muž!
Stařec otevřel oči a překvapeně se na ni zadíval.
Jen mě nepřerušuj, prosím tě, protože kdo ví, kdy se rozloučíme navěky a já se ti nikdy nepřiznám. Pamatuješ si, jak ses po válce náhodou dostal do naší vesnice? Tehdy jsem zůstala stát jako zkoprnělá, a potom jsem se ti vrhla kolem krku. Moc jsi mi připomínal mého manžela! Dostal jsem úmrtní zprávu, ale najednou tu byl živý člověk, tak jsem si myslela, že se spletli a on se mi vrátil. Vrhla jsem se na tebe, ale hned jsem pochopila svůj omyl. Očerveněla jsem a omlouvala se, ale nechala jsem tě přespat ve stodole.
Ráno ses rozhodl opravit dveře ve stodole, a v tom žuchla trám přímo na tebe. Myslela jsem, že tě budu hned pohřbívat, ale podívala jsem se dýcháš, živý jsi. Přivolala jsem doktora, ten řekl, že jsi silný chlap, odnesl to lehce, jen trochu ztratil paměť. Tehdy jsem se rozhodla říct, že jsi můj muž. Chlap jsi byl pěkný, silný, a po válce s dvěma dětmi bylo těžké obstát sama. Povídala jsem tobě, ty jsi mi uvěřil. Pak mě trápilo svědomí, ale zvykli jsme si na sebe, a srdce nechtělo měnit nic. Teprve teď se ti zpovídám; asi jsem všechno rozhodla za tebe. Možná by tvůj život vypadal jinak…
Václav hleděl na ženu mlčky… A najednou se rozesmál.
Ty jsi ale bláhová! Proč bych měl chtít jiný život? Já tě miloval celý život. Do tvé vesnice jsem zavítal náhodou, to je pravda, ale jak jsem tě uviděl, hned jsem se zamiloval a nevěděl, jak se přiblížit. Rozhodl jsem se trochu pomoci v domácnosti, třeba se ti zalíbím a nevyženeš mě, a pak mě ten trám praštil po hlavě všechno se zatmělo. Probral jsem se lékař tam, ty se o mě staráš. Poprosil jsem doktora, ať ti poví něco o amnézii, abych u tebe mohl zůstat. Překvapila jsi mě, když jsi mě uznala za svého muže, a já byl rád, že nemusím nic vymýšlet.
Ty jsi pěkný chytrák, usmála se stařenka. To jsi mi nemohl říct dřív? Aspoň bychom se tomu zasmáli spolu.
Chtěl jsem, ale pořád nebyl čas. Nejprve jsme vychovávali starší, potom jsme spolu měli ještě tři další, usmál se Václav do kníru. Celý život jsme nosili ty své strašné tajnosti, a nakonec žádné tajnosti nebyly.
Hlavně že jsme si to konečně všechno vyjasnili, jinak bychom pobavili své anděly strážné našimi historkami, řekla stařenka. Jen neodcházej, Václave. Nenechávej mě tady samotnou, nedovedu bez tebe žít.
Ale nestěžuj si, všechno bude v pořádku, uklidňoval ji Václav. Už pojď spát. Ráno moudřejší večera.
Ulehli, ale ona spala neklidně. Zdálo se, že neklidné myšlenky jí nedají odpočinout v její šedivé hlavě. Ráno vstala ještě za tmy. Václavova postel byla prázdná. Srdce jí sevřela úzkost. Podívala se ven; seděl na zápraží a kouřil. Ulevilo se jí. Tentokrát Smrt prošla kolem, a tak si ještě společně pobudou, a budou spolu vrzat, jak dřevo pod nohama…
