Nejsem tady žádná darmožroutka! prohlásila mamka, když vítala děti na prahu.
Jana Novotná se v sobotu chystala na výlet. Poprvé za dva roky.
Kámoška Alena Malá objevila nějaký autobusový zájezd do Telče, lístky měly už dlouho, Jana si dokonce koupila novou čepici modrou s bambulí, která jí podle zrcadla v předsíni moc slušela.
V osm ráno srkala čaj, když zazvonil zvonek.
Jana s hrnkem v ruce ztuhla.
Ne, to ať není pravda, zamumlala si pro sebe. Zazvonili znovu.
Pak ještě jednou. Potom se ozval hlas:
Mami, otevři, máme plné ruce!
Za dveřmi stál Petr, jeho žena Šárka, dvě děti, sedm a devět let, a čtyři tašky. Jak kdyby přijeli ne na víkend, ale na půl zimy.
Mami, u nás vypli vodu, oznámil Petr s výrazem, že se děje něco epochálního. Jsme tu jen na pár dní, nevadí?
Jana koukla na tašky. Pak na vnoučata.
Pojďte dál, řekla.
Co jiného taky mohla říct?
Než si všichni svlékli bundy a děti okamžitě pustily televizi naplno, Jana šla do kuchyně. Ruce jí samy otevřely lednici, samy vytáhly vajíčka, smetanu, cibuli. V hlavě jí běžel autobus, co odjíždí v deset, a ta modrá čepice s bambulí, co visí na věšáku a dnes se nikam nepodívá.
V deset hodin patnáct minut volala Alena Malá:
Jani, kde jsi? Autobus jede za pět minut!
Ali, dneska to nedám. Děti dorazily.
Chvilka ticha.
Zase?
Zase.
Alena vzdychla tak, že to museli slyšet až v Telči.
V půl jedenácté někdo zase zvonil. Tentokrát dcera Lenka. Třicet sedm, rozvedená, s cestovní taškou přes rameno a pohledem člověka, kterému chybí maminčina kuchyně i rady, ale který tvrdí, že přišel jen na skok.
Pojď, řekla Jana.
A šla smažit karbanátky.
Nutno dodat, že to nebylo poprvé. Ani podruhé. Dokonce ani popáté.
Janiny děti jezdily často. Petr většinou, když jim doma něco vypli, nebo když měl s manželkou menší krizi a potřeboval přečkat. Lenka jezdila bez důvodu. Prostě nasedla na tramvaj a přijela.
Jana to dobře věděla. A stejně šla do kuchyně.
Existují lidé, jejichž nohy samy vedou ke sporáku. Jana Novotná byla přesně tenhle případ. Čtyřicet let v jídelně na základce člověka naučí vařit i po slepu. Když je doma víc lidí, musí se vařit. Není tu nikdo? Někdo přijde. Ruce už škrábou brambory, zatímco hlava ještě přemýšlí, jestli by vůbec měla.
V době oběda už stály na sporáku tři hrnce a pánev.
Brambory. Karbanátky. A nějaká polévka ze zbytků.
Vnoučci si mezitím rozložili stavebnici na koberec. Petr telefonoval a pendloval po bytě jak ministr před jednáním vlády. Jeho Šárka zalezla do ložnice s knížkou. Lenka seděla u stolu a povídala o svém bývalém tom, kvůli kterému se rozvedla, a od té doby se nedá minout, aniž by o něm padlo slovo.
A představ si, mami, že mi včera zase psal. Co myslíš, mám mu odpovědět?
Nevím, Lenko.
No mami! Ty pořád nevím. Vždyť se ptám tebe!
Jana jen shrabovala pěnu z vývaru. Na odpověď nebyl čas.
Ve tři hodiny Petr dotelefonoval a nakoukl do kuchyně.
Mami, kdy už budou ty karbanátky hotové?
Už se dělají.
Dneska jsme skoro nejedli, jen kafe v autě.
Jana přikývla.
Oběd byl hlučný. Děti nechtěly polévku, jen karbanátky, a ideálně bez cibule. Lenka bez pečiva, že prý zas drží dietu. Petr si přidal. Šárka dorazila, povídá, že nemá hlad, ale karbanátek si tedy klidně dá.
Po obědě se Petr natáhl na gauč. Lenka šla do koupelny si umýt vlasy. Děti přesypaly stavebnici do druhého pokoje.
Jana myla nádobí a dívala se z okna. Na lavičce seděla sousedka Marie Suchá, ta, co s ní chodí ve středu na nordic walking. Marie si užívala sluníčka. Klid. Bez karbanátků a špinavého nádobí.
Jana si povzdechla a pustila se do dalšího hrnce.
Až skoro navečer, když byl vývar snědený, nádobí umyté, kuchyň vytřená po vnoučatech a Jana si mohla na chvíli sednout, zas se objevil Petr ve dveřích.
Stál tam spokojený, najedený, v pomačkaném triku.
Mami, zůstaly ještě karbanátky? Dal bych si ještě.
Jana se podívala na syna.
Karbanátky byly. Tři. Strčila je pod pokličku schválně, ještě sama pořádně nejedla, celé dopoledne se točila u plotny.
Ale syn koukal. A v tu chvíli v Janě něco prasklo.
Dívala se na Petra, přemýšlela o té modré čepici s bambulí, co visí u dveří. O Telči, kterou neuvidí. O autobusu, co jí ujel v deset. O Aleně, která teď možná chodí po náměstíčku a cpou se koláčky v místní kavárně.
Přemýšlela o tom všem. A čtyřicetiletém synovi, kterému není hloupé chtít další karbanátek.
Mami? ozval se Petr. Slyšíš mě?
Jana položila hrnek na stůl.
Sundala zástěru.
Poskládala ji pečlivě přes opěradlo židle.
Za stolem Lenka zírala do mobilu. Z obýváku silně hučela pohádka, děti si pustily Maxipsa Fíka tak nahlas, že to dunělo až sem. Šárka prošla kolem s ručníkem, upustila ho v předsíni a neohlížela se.
Ručník zůstal ležet na podlaze.
Mami? Petr přešlápl z nohy na nohu. Děje se něco?
A tehdy Jana Novotná řekla.
Tichým, klidným hlasem, jakým mluví člověk, co už dlouho ví, co musí říct a teď už to dál nejde odkládat.
Nejsem žádná vaše restaurace. Ani hotel.
V kuchyni zavládlo ticho. I Maxipes Fík ve vedlejším pokoji nějak ztichl.
Lenka zdvihla hlavu od mobilu.
Petr otevřel pusu.
Dnes ráno, začala Jana, jsem měla jet na výlet do Telče. S Alenou a Boženou, lístky jsme koupily už v únoru. Koupila jsem si novou čepici. Modrou, s bambulí. Visí na věšáku. Autobus jel v deset. V půl deváté přišel Petr s rodinou. V jedenáct dorazila Lenka.
Všichni mlčeli.
Nikam jsem nejela. Zase jsem stála u plotny. Protože děti chtějí karbanátky. Protože Šárka je na dietě a potřebuje něco lehkého. Protože vy všichni chcete jíst.
Pauza.
Ale já mám taky svůj život, řekla Jana Novotná. Vy na to nemyslíte. Nevyčítám vám. Sama jsem vás na to přivedla. Ale stačilo.
Co stačilo? hlesla Lenka.
Vařit. Obskakovat vás.
Petr vypadal, jako kdyby se mu bortil celý svět, pomalu a s bolestí, jak když stěhuješ starou skříň po parketách.
Mami, my jsme to nemysleli zle.
Vím, odpověděla Jana. To je horší, Petře. Zle je aspoň úmysl. Vy už to máte za zvyk. Jako k lednici otevřít a čekat, že tam vždycky něco bude.
Z obýváku se zas rozchechtal Maxipes Fík. Pak utichl.
Jana popadla kabelku, tu z rána. Kabát z předsíně, modrou čepici s bambulí.
Kam jdeš? Petr se ani nehnul.
K Aleně. Volala mi. Jsou doma, pijí čaj, prohlíží fotky z Telče. Volaly mě.
A večeře? zmohl se Petr. A vzápětí mu podle výrazu došlo, co právě řekl.
Jana se na něj dlouho dívala. Mateřským pohledem, při kterém i čtyřicátníci mají pocit, že jsou zpátky v páté třídě.
V lednici jsou vajíčka, těstoviny, sýr, řekla tiše. Chléb v chlebníku. Ruce máte. Sporák není raketa, zvládnete to.
Oblékla si kabát. Zapnula knoflíky. Nasadila čepici.
Upravila si bambuli. A šla.
V bytě zůstali čtyři dospělí, dvě děti, plná pánev a tři karbanátky schované pod pokličkou pro Janu, která je nestihla sníst.
Ručník ležel pořád na podlaze.
Petr na něj chvíli koukal.
Pak se sehnul a zvedl ho.
Jana Novotná se vrátila před jedenáctou.
U Aleny bylo fajn. Mátový čaj, telčské perníčky v pytlíku, fotky v mobilu tady zámek, tady náměstí, tady Božena pije punč a dělá, že je to obyčejná limča. Jana se dívala a myslela na to, že příště pojede taky. Alena už zjistila, kde je další zájezd.
Modrá čepice s bambulí ležela vedle polštáře. Jana si ji přece jen oblékla ven. Ne do Telče, ale aspoň někam.
Klíč v zámku otočila hladce.
V předsíni bylo uklizeno. Dětské boty, ráno ledabyle poházené, spořádaně u zdi. Ručník z podlahy zmizel.
Jana pověsila kabát. Prošla chodbou.
V kuchyni svítilo světlo.
Zastavila se ve dveřích.
Petr u dřezu myl hrnec. Soustředěně, jak někdo, kdo to dělá poprvé, ale chce to zvládnout. Na sporáku byl malý kastrůlek Jana později zjistí, že v něm byly těstoviny, trochu rozvařené, ale byly. Na stole talíře umyté, naskládané.
Lenka seděla u stolu.
Vnoučata, soudě podle klidu, už spala.
Petr si jí všimnul a otočil se.
Chvilku bylo ticho.
Mami, vůbec nám nedošlo, jak těžké to pro tebe je, řekl tiše.
Jana koukla na hrnec v jeho rukou. Na hromadu talířů. Na Lenku.
Nic výjimečného.
Ale Jana Novotná, která vařila čtyřicet let pro lidi a nikdy za to nic nečekala, měla najednou vlhké oči. Je to směšné, kvůli hrnci…
Sedni si, mami, řekla Lenka. Nechali jsme ti porci.
Na kraji stolu stál talíř, pečlivě přikrytý. Pro ni.
Jana si sedla.
Nadzvedla pokličku. Těstoviny se sýrem. Trochu slepené, trochu studené. Sýr nastrouhaný nahrubo, ve spěchu.
Vzala vidličku.
A upřímně? Byly to nejlepší těstoviny za poslední roky. Kdo by to byl řekl?
