Nejen sousedé
V malé vesničce, kde v létě ulice zelenaly pod korunami stromů a na podzim se topily ve zlatě spadaného listí, žily vedle sebe dvě rodiny vždy v dobrém a sousedském duchu, pomáhali si, jak jen mohli. Jejich děti dávno dospěly a odstěhovaly se do města.
Jednoho dne však osud zasáhl rodinu Pavla. Jeho žena, Marie, náhle zemřela. Bylo časné ráno, světlo se teprve prodíralo okny, když Pavel zaběhl k sousedům, k Jaroslavovi a Bohunce, a silně zaklepal na okno.
Co se děje? vyběhl bledý Jaroslav na zápraží, za ním se v šále objevila Bohunka.
Marie moje Marie, vyrazil ze sebe Pavel, usedl na schody a rozplakal se. Syrový podzimní vzduch byl chladný a tížil každé slovo.
Co je s Marií? snažil se Jaroslav pochopit, máme volat sanitku?
Ne… už není potřeba. Marie zemřela, odpověděl tiše a zlomeně Pavel.
Sousedé Pavlovi pomohli, dokud nepřijel jeho syn s manželkou z Prahy, nenechali ho ani chvilku samotného. Bohunka mu podávala uklidňující kapky. Po pohřbu Marie dbali na to, aby nebyl večer sám zvali ho k obědu, k večeři, a Jaroslav s ním hrál šachy.
Uteklo půl roku. Pavel se s osudem smířil, zvykal si na samotu, naučil se vařit, prát i uklízet. Jeho syn s rodinou občas přijel na víkend.
Jednou v srpnový večer seděl Pavel u Jaroslava na dvoře tiše povídali a přehazovali figurky na šachovnici. Najednou se Jaroslav sesunul na bok, Pavel ho stihl jen tak tak zachytit.
Jardo, co se děje? třásl mu ramenem, ale odpovědi se nedočkal. Bohu, pojď sem! zavolal Bohunku, která právě nesla čerstvé okurky v misce.
Bohunka při pohledu na scénu upustila misku. Vrhla se k manželovi, ale Jaroslav byl už pryč. Lékař později konstatoval infarkt.
Jak je to možné? plakala Bohunka, vždyť si nikdy nestěžoval na srdce.
A tak Pavel pomáhal Bohunce, když přijeli její děti syn i dcera. Když pak děti odjely, Bohunka teprve naplno poznala, co znamená ticho a samota. Přes den to šlo, Pavel zašel a přiložil ruku k dílu, ale noc byla těžká, spánek nepřicházel, hlavu plnily těžké myšlenky…
Čas plynul. Bohunka se trochu sebrala, děti a vnoučata ji občas navštívila. S Pavlem, oba už v důchodu, si vypomáhali navzájem. Pavel kdysi učil dějepis na střední škole, Bohunka byla knihovnicí v obecní knihovně.
Život šel dál. Přišel podzim. Každé ráno vyšel Pavel na dvůr s koštětem a zametal žluté a rezavé javorové listí. Když uklidil vlastní dvorek, šel k plotu a zametal chodník k domku Bohunky. Vítr však přivál znovu další listí, a tak Pavel zamířil i na její dvorek a smetl těch pár listů, které tu ještě byly.
Bohunka ho z okna pozorovala a usmívala se.
Pavle, kolikrát ti mám říkat? zavolala na něj s úsměvem. Všichni už vědí, že jsi jediný válečník, co vede bitvu s podzimem.
Pavel se zvedl, zeširoka se usmál.
Kdyby každý čekal, že listí samo zmizí, svět by se ponořil do chaosu. Nepomizí, a tak jej zametám.
Ale podzimní listí je tak krásné, podívej, jak se třpytí, odpověděla Bohunka.
Ano, právě že třpytí a jak pěkně kloužou, můžeš snadno uklouznout, zamručel Pavel a dal se zase do práce.
Otevřel branku, zametl stezku u Bohunčina domu. Když došel ke schodům, otevřely se dveře a Bohunka vyšla s dvěma hrnky.
Nech už toho, pojď na čaj s medem, řekla a položila hrnky na stůl v altánku. Pavel si sedl naproti.
Čaj s medem? Jindy jsme pili s citronem, podivil se, když upil.
Dnes je chladno, je potřeba se zahřát, mrkla na něj Bohunka.
Moc sladký, zabručel Pavel, v našem věku taková sladkost není úplně nejlepší.
Ale prosím tě, jednou týdně si můžeme dopřát, poroučela s úsměvem Bohunka.
Tak dobře, připustil Pavel.
Včera mi volal vnuk Marek a ptal se:
‘Babi, copak tam děláš sama? Přijeď k nám do Brna.’
A já mu odpověděla:
‘Nejsem tu sama, mám tu kamaráda,’ podívala se vesele na Pavla.
Ten se napil čaje, aby skryl úsměv.
Správně jsi řekla i když kamarád je takové obyčejné slovo
A jak bys to řekl ty?
No, spíš spolubojovník proti podzimnímu listí, zasmál se Pavel a Bohunka se k němu přidala.
Jednoho rána, když Pavel opět uklidil listí i na Bohunčině dvoře, nezpozoroval ji v okně, jak to bývalo obvyklé. Zarazil se, protože vždycky ho zdravila. Vyšel po schodech a zaklepal. Dveře se za chvíli pootevřely, v nich stála Bohunka, bleďounká, s červeným nosem a zachumlaná v kostkovaném plédu.
Co to tu máme? Pojď, pomůžu ti, podepřel ji a odvedl do pokoje, kde ji usadil do křesla a přikryl plédem.
Dívala se na něj unavenýma očima.
Asi jsem se nachladila
No jo, a kdo mi teď bude nosit čaj? oddychl si Pavel.
Odložil bundu a pověsil ji na věšák.
Máš nějaké léky?
Tam na stolku
Pavel se podíval: žádný zázrak. To nestačí, zajdu do lékárny, řekl rozhodně.
To nemusíš, vystačím si s těmito, tiše namítla Bohunka.
Musím, odpověděl Pavel a zmizel.
Rychle se vrátil s pytlíkem léků a kuřetem z obchodu. Bohunka mezitím usínala v křesle.
Když se vzbudila, v kuchyni už voněl kuřecí vývar.
Ty umíš i vařit, Pavle? pousmála se, ač věděla, že mu domácnost není cizí.
No jasně. Ve výjimečných situacích se člověk musí umět vše. Tak honem, pojď do kuchyně na horký vývar.
Pomohl jí vstát, posadil za stůl a postavil před ni misku s voňavým vývarem.
To je pohádka Děkuji.
Není zač. Musíš se brzy uzdravit. Jinak je nudné zametat listí sám, žertoval Pavel.
Neboj, spolubojovníku, dám se dohromady, usmála se Bohunka.
Za týden už byla zase zdravá, poprvé po dlouhé době se s Pavlem prošli malým parkem u řeky, nedaleko jejich domů. Pavel, jako obvykle, inicioval výpravu.
Listí šustilo pod nohama.
Doma už opravdu nemáš co dělat, na čase jít ven, zavelel s úsměvem, a Bohunka přikývla.
Víš, Pavle, podzim je krásný čas, vlastně ho mám ráda, řekla Bohunka.
Souhlasím, zvlášť když ho můžeš sdílet s někým blízkým.
Držela ho za rámě, šli pomalu po cestičce zasypané listím a nechávali za sebou stopy. Povídali si a smáli se jako dva staří přátelé.
Jednoho dne Pavel přišel s neobvyklou prosbou:
Bohunko, mám na tebe prosbu.
Jakou? zbystřila.
Dnes jsem projížděl svou knihovnu a nemůžu najít knihu o pěstování kaktusů.
Kaktusů? Ty snad doma žádné nemáš.
Pavel se usmál a vytáhl zpoza zad malý květináč s kaktusem.
Teď už ano. Koupil jsem ho pro tebe.
A co si myslíš, že s ním budu dělat? O kaktus jsem v životě nepečovala, zasmála se Bohunka.
Jsi přece knihovnice, musíš vědět, kde takovou knihu najít.
Tak dobře, když pokvete, koupíš mi zmrzlinu!
Platí, uzavřel Pavel.
Za týden přišla zima, napadl první sníh. Pavel přišel s rukama za zády.
Zase něco neseš? zeptala se Bohunka, nu a Pavel trochu zčervenal.
Víš, Bohunko, napadlo mě že už ke mně chodím každý den co kdybych tu zůstal navždy co kdybychom se vzali? podal jí kytici rudých růží. Bohunka se usmála a zarděla.
Ach, Pavle, jak dlouho ti to trvalo?
Dlouho, bál jsem se, že nebudeš souhlasit Tak co říkáš?
Souhlasím, už jsem si na tebe zvykla, když tu nejsi, chybíš mi, řekla Bohunka, zatímco dávala květiny do vázy. A s takovou kyticí bych tě odmítnout nemohla.
Zimu přečkali spolu a na jaře Bohunka volala:
Pavle, pojď sem, tvůj kaktus vykvetl, tak mi dlužíš zmrzlinu!
To bych nečekal Dnes tě vezmu na zmrzlinu, sliby se mají plnit.
Šli po vesnické silnici, probírali, jestli koupit eskymo nebo vanilkovou do kornoutku. Pavel se zadíval na jarní slunce, rozesmál se.
Co tě tak pobavilo? zeptala se Bohunka.
Mám pocit, že jsme vytvořili skvělý tým
To máš pravdu, souhlasila jemně.
Šli bok po boku dávno už nebyli jen sousedé a spolubojovníci, ale dvě duše, které se našly mezi podzimními listy, sněhem zimy a sluncem jara. Ve dvou se to lépe táhne samota už pro ně není hrozbou.
Děkuji vám za přečtení, za vaše přízně a podporu. Hodně štěstí a pohody všem!
