Ne jen sousedé
V malé vesničce, kde v létě ulice voněly po trávě a v podzimních dnech se vše topilo v zlatě listí, bydlely vedle sebe dvě rodiny. Vždycky žily v dobrém sousedství, pomáhaly si. Děti už dávno vyletěly z hnízda do Prahy.
Stalo se ale, že Josefovi zemřela žena. Bylo brzy ráno, sotva začínalo svítat, když přiběhl k sousedům, Jaroslavovi a Anežce, a začal hlasitě klepat na okno.
Co se děje? vyběhl rozespalý Jaroslav na verandu, za ním Anežka s šátkem přehozeným přes ramena.
Marie moje, Marie, rozplakal se Josef a posadil se na schůdky. Byl podzim, sychravo a chladno…
Co je s Marií? snažil se ho vzpamatovat Jaroslav. Je potřeba volat záchranku…?
Není potřeba… Marie už není…, procedil Josef těžce.
Sousedé Josefovi pomohli, než přijel jeho syn s manželkou z Brna, nenechali ho samotného. Anežka mu dávala tišící kapky. I po pohřbu Marie se snažili Josefa nenechat v osamění zvali ho na oběd i na večeři, Jaroslav si s ním večer hrával šachy.
Upůl roku. Josef se už trochu oklepal, pomalu se smiřoval, že jeho žena tu není. Naučil se sám vařit, prát i uklízet. Syn s rodinou ho občas navštěvoval.
Jednou večer v polovině srpna seděli Josef se Jaroslavem na zahradě u šachů, klidně popíjeli čaj a povídali si v tichu. Najednou se Jaroslav zhroutil na bok, Josef sotva stihl vyskočit a zachytit ho.
Jaroslave, co je?! pokoušel se ho probrat, ale soused nereagoval. Anežko! zakřičel, právě když vyšla zeza rohu domu s miskou plnou čerstvých okurek.
Uviděla tu scénu, miska jí vypadla z rukou. Vrhla se k manželovi. Jaroslav zemřel okamžitě. Později doktor řekl, že šlo o infarkt.
Jak to? Nikdy si nestěžoval na srdce, plakala Anežka.
Teď to byl Josef, kdo pomáhal Anežce. Přijely děti, dcera i syn z daleka, pohřbili Jaroslava. Když potom děti odjely, Anežka poprvé skutečně pocítila tíživou samotu. Přes den to šlo, Josef přišel, pomohl s tím či oním, ale noci byly těžké, myšlenky se honily hlavou…
Čas utekl. Anežka se zase pomalu zvedla, občas přijela vnoučata i dospělé děti. Josef s Anežkou už byli oba v důchodu, pomáhali si navzájem. Josef učil celý život dějepis na gymnáziu, kdežto Anežka byla knihovnicí v místní knihovně.
Rok plynul dál a přišel podzim. Josef vycházel každé ráno s koštětem, zametal spadané žluté a hnědé javorové listí na svém dvorku, pak i před Anežčiným domem, i když vítr mu zanášel hromádky zpět. V jejím dvoře těch listů zas tolik nebylo.
Anežka ho sledovala z okna a usmívala se.
Josefe, kolikrát jim to budeš zametat? Všichni už vědí, že jsi jediný chlap, který bojuje s podzimem!
Zahlédl ji, zvedl hlavu a usmál se.
Kdyby každý seděl a čekal, až listí samo zmizí, tak tu máme za chvíli nepořádek. Musí se to dělat.
Ale vždyť je to krásné, podívej, jak se třpytí na zemi, nedala se Anežka.
To jo, krásné, ale klouzavé! Stačí chvíle nepozornosti a člověk hned spadne!, brblal Josef a pokračoval ve své misi.
Vzápětí šel už zametat i před Anežčiným domem. U dveří se otevřely dveře a Anežka vyšla s dvěma hrnky.
Nech toho aspoň na chvíli. Pojď si dát černý čaj s medem, položila hrnky na stolek v altánu a posadila se na lavici, Josef se usadil naproti.
Proč dneska s medem? Vždycky jsme pili s citronem, podivil se, když ochutnal.
Protože je dnes chladněji, musí se člověk ohřát i zevnitř, usmála se.
Je to dost sladké V našem věku se má sladké omezovat, bručel Josef.
Ale no tak, jedenkrát týdně to přežijeme, rozhodla Anežka po svém.
No dobrá, souhlasil nakonec.
Povídala: Včera mi volal můj vnouček Radovan. Ptá se mě: Babi, co tam děláš sama na vsi, přijeď za námi, bude ti líp! A já mu na to: Nejsem sama, mám tady kamaráda, usmála se na Josefa.
Josef usrkl čaje a schoval úsměv.
Správně jsi řekla, ač kamarád je trochu slabé slovo
A co by bylo lepší?
Možná… spojenec v boji proti podzimnímu listí! rozesmál se Josef. Anežka se smála s ním.
Jednoho rána Josef zametl i u Anežky, ale ona tentokrat nevyhlédla z okna. Začal se bát, protože vždycky ho zdravila. Šel k jejím dveřím, zaklepal, čekal. Po chvíli otevřela, držela se za rám a byla celá zabalená v kostkované dece.
No teda… co to je? Pojď, pomůžu ti, podpíral ji ke křeslu, zabalil do deky.
Měla červený nos a unavené oči.
Asi jsem se nachladila
Ach jo, kdo mi teď donese čaj?
Odložil kabát na věšák.
Máš nějaké léky?
Nahoře na komodě
Podíval se na léky.
To je všechno? Já skočím do lékárny, budu hned zpátky.
Já myslím, že to zvládnu s těmito…, řekla tiše.
Ani nápad, hned jsem zpátky, a odešel.
Rychle se vrátil s taštičkou léků a kuřetem z obchodu. Anežka mezitím klimbala v křesle.
Když se probudila, překvapilo ji, že se vrátil tak rychle. Josef už byl na kuchyni.
Najednou ucítila vůni slepičího vývaru.
Josefe, tys začal vařit? usmála se, i když věděla, že si vaří sám.
Jasně, člověk musí umět všechno. Dej si horký vývar, postavil před ni hrnek a pomohl jí ke stolu.
Ochutnala a zavřela oči slastí:
No teda… pohádka! Děkuji…
Nemáš za co, musíš se brzy uzdravit. Nebaví mě to tu zametat sám!
Tak jo, spolubojovníku, budu se snažit, slíbila rozhodně.
Po týdnu už byla Anežka jako nová, se smíchem souhlasila, že půjdou na krátkou procházku do malého parku u řeky, kousek od domů. Nápad měl samozřejmě Josef.
Listí šustilo pod nohama.
Dost bylo sezení doma, vytáhnu tě na vzduch, rozhodl Josef.
Listí jim šustilo pod botami, podzimní slunce ještě hřálo.
Víš, Josefe, podzim je krásný čas. Líbí se mi, řekla Anežka.
Souhlasím, zvlášť ve správné společnosti.
Anežka se zavěsila do jeho rámě, šli pomalu po aleji, za nimi dvě stopy v listí. Povídali si a smáli se.
Za pár dní přišel Josef s neobvyklou prosbou.
Anežko, potřebuju poradit
S čím?
Prohlížel jsem doma knihy a zjistil, že mi chybí nějaká kniha o pěstování kaktusů.
Kaktusů? Ale ty přece žádné nemáš!
Josef se usmál.
Zatím ne. Ale koupil jsem si dneska jeden pro tebe, vytáhl malý květináč s kaktusem.
Anežka se rozesmála: No a jak si představuješ, že ho budu pěstovat? Nikdy jsem kaktus neměla!
Ty přece pracuješ v knihovně, určitě najdeš tu správnou knížku i o kaktusech…
Tak dobře, vzala květináč, ale jestli pokvete, koupíš mi zmrzlinu!
Platí.
A za týden přišla zima, napadl první sníh. Josef přišel opět k Anežce s rukou za zády.
No copak jsi zase vymyslel? zeptala se se zvědavostí a viděla, že je lehce nervózní.
Víš, Anežko… přemýšlel jsem… chodím k tobě každý den… co kdybych tu už zůstal napořád? Myslíš, že bychom se mohli vzít? podal jí kytici rudých růží, Anežce zčervenaly tváře radostí.
Josefe, jak dlouho jsi to měl v hlavě?
Dlouho, bál jsem se Tak co říkáš?
Souhlasím, už jsem si na tebe zvykla, když odejdeš, hned mi chybíš, vložila květiny do vázy. A jak říct ne, když přijdeš s tak nádhernou kyticí
Společně přečkali zimu, přišlo jaro. Jednou ráno Anežka zvolala:
Josefe, pojď se podívat, tvůj kaktus rozkvetl sliboval jsi zmrzlinu!
No to je překvapení! Dneska půjdeme do cukrárny, jak jsme slíbili, zmrzlinu máš!
Šli spolu ulicí a dohadovali se, zda je lepší eskymo nebo klasická zmrzlina v kornoutu. Josef se podíval na jarní nebe a vesele se usmál.
Proč se tak culíš? zeptala se Anežka.
Říkám si, že jsme docela dobrý tým
To rozhodně, přikývla tiše.
Kráčeli vedle sebe už dávno ne jen sousedé, ale dva lidé, co se našli mezi podzimními listy, sněhovou zimou a jarním sluncem. Ve dvou je prostě lépe a samota už neměla šanci.
Děkuji za přečtení, děkuji vám za vaši podporu a přeji pohodu a úsměv do života!
