Příběh, který vám teď povím, se mi přihodil před patnácti lety v Brně. Jednoho dne se na mě v dětském domově zadívala holčička s očima zelenými jako moravský les, hodnotila mě několik minut a zničehonic vyhrkla:
Máte dceru?
Nemám, odpověděla jsem v mírném šoku.
Zhluboka si povzdechla a se smutkem v očích tiše pronesla: A nelíbilo by se vám ji mít? Pomalu jsem si překládala v hlavě, co právě řekla, když pokračovala: Já bych mohla být vaše dcera. Tedy pokud byste chtěla
Hlava se mi rozjela na plné obrátky. Mám dvacetiletého syna, druhé dítě jsem už neplánovala. Ale ta její věta: Dcera se vždycky hodí, a ty velké, tázající oči mě úplně odzbrojily.
Vždycky jsem snila o dcerce. Chtěla jsem malou princeznu, pro kterou bych vymýšlela šaty, kupovala gumičky, vodila ji do cukrárny na větrníky a hrála s ní panenky. Jenže osud mi dopřál syna, a já už neměla odvahu jít do druhého kola v loterii mateřství. Říkala jsem si: Jsem přece rozumná, zkušená, člověk už má svůj klid. Ale vzpomínka na můj dětský sen mě nakonec přemohla.
Jasně, že bych chtěla! vyhrkla jsem nečekaně nahlas. A ona mě objala, jako bychom spolu bydlely odjakživa ve stejné domácnosti pod jednou kuchyňskou utěrkou.
Tímto objetím mi předala všechno teplo, které si za ty roky v děcáku nastřádala. Kristýna byla teprve pětiletá. Do dětského domova se dostala v roce a půl, když její rodiče přišli o život při bouračce na silnici u Vyškova, kde zemřelo sedm lidí. Od té chvíle Kristýna snila o nové rodině, ale než se dostala na řadu, uplynula celá věčnost.
Neumíte si představit, jaká byla nadšená, když získala nové příbuzné a naučila se jména všech tetiček, bratranců i dědečků. Každý, kdo ji potkal, si ji hned zamiloval. Byla to správná malá dračice s velikým srdcem. Můj manžel byl zprvu zatažený do škatulky nesouhlasím, ale sotva ji viděl, byl v pasti a na odpor už neměl ani sílu. Otočila ho kolem prstu a ještě ten večer nám začala říkat mami a tati. A můj chlap se tvářil, že jinak to nikdy nebylo.
Kristýnce šlo všechno od ruky, ve škole se hned se spolužáky skamarádila a v první třídě byla jednička v počtech i v hlavolamech. Nedávno si našla novou zábavu píše básničky a recituje je při rodinných oslavách. Je z ní teď miláček celé rodiny, a já vždycky děkuju osudu, že mě poslal zrovna ten den do toho brněnského dětského domova. Bez ní bych byla pořád jen máma na půl, a už dávno vím, že dcera opravdu nikdy není na škodu ani v českých pohádkách, ani ve skutečnosti.
