Tento příběh se mi stal před patnácti lety. Jedno děvčátko z dětského domova na mě zírala svýma zelenýma očima několik minut a náhle se zeptala: Máte dceru?
Ne, odpověděla jsem překvapeně.
Smutně si povzdechla a oči jí zvlhly: Nechtěla byste ji mít? Zatímco jsem v duchu převalovala její slova, promluvila znovu, tentokrát nečekaně odhodlaně: Mohu být vaší dcerou. Pokud ovšem budete chtít
Myšlenky mi vířily hlavou. Mám dvacetiletého syna. Nemám přece potřebu mít další dítě. Ale její slova Dcera přece není na obtíž a ty její obrovské oči mě zcela pohltily.
Vždycky jsem snila o dceři. Chtěla jsem malou princeznu, kterou bych oblékala do krásných šatů, kupovala jí sponky a panenky, malovala se s ní a hrála si na holčičí hry. Jenže mám syna a bála jsem se mít ještě jedno dítě. Tak jsem si řekla: Já už jsem přece dospělá žena. Zvládnu vychovat ještě holčičku? Zvlášť, když po ní tak moc toužím
Samozřejmě že ano! vyhrkla jsem, a ona mě náhle objala tak pevně, jako kdybychom spolu byly od jejího narození.
V tom objetí mi předala veškerou lásku, co v sobě nasbírala za léta v dětském domově. Jmenovala se Klaudie a bylo jí pět let. Do dětského domova přišla, když jí byl rok a půl. Její rodiče zemřeli při tragické autonehodě, při níž zahynulo sedm lidí. Od té doby Klaudie snila o rodině, ale protože většina útulků měla přeplněnou kapacitu, její čekání se stále prodlužovalo.
Nedovedete si představit, jak šťastná byla, když konečně získala nové příbuzné. Jak dychtivě poznávala jména všech členů rodiny, jak je rychle přijala za své. Všichni si Klaudii okamžitě oblíbili, byla to velmi láskyplná holčička. Můj manžel byl zpočátku proti mému nápadu, ale už první den podlehl jejímu kouzlu. Hned nám začala říkat maminko a tatínku a manžela ani nenapadlo ji opustit.
Klaudii šlo všechno snadno, brzy dohnala své vrstevníky. Když pak nastoupila do první třídy na základní škole v Olomouci, ihned všechny překvapila svou bystrou hlavou a logickým myšlením. A teď si našla novou zálibu začala psát básničky. Klaudie si získala srdce celé rodiny i širokého okolí. A já jsem osudu vděčná za to, že jsem tenkrát šla právě do toho dětského domova, abych ji mohla poznat.
Každý den děkuji, že mi dala druhou šanci být pro někoho mámou a pro Klaudii dcerou, na kterou nikdy nezapomenu.
