Nechci
Všechno je na mně! Co víc ještě chcete? rozčilovala jsem se.
Petr mlčel. Jako obvykle strčil hlavu do písku, doufaje, že se to všechno nějak samo vyřeší. Jenže obvykle se nic samo neřešilo všechny trable jsem musela žehlit já. Pracuji doma u počítače, na volné noze. Nejdřív nebyl příjem nic moc, ale později jsem se zdokonalila a začala vydělávat víc. Brala jsem dokonce víc než Petr. Z mých peněz se splácela půjčka na auto, platila dovolená, nakupovala nová technika a oblečení. Potom přišla mateřská. A i během ní jsem se snažila příliš neubírat z tempa. Vyčerpávalo mě to, ale nechtěla jsem přijít o dobrý plat.
Malý Ondra šel do jeslí. Trochu se mi ulevilo, a tak jsem s radostí zabrala ještě víc. Navíc ty jesle taky nebyly zadarmo vybrala jsem je pečlivě, protože pro své dítě chci vždycky to nejlepší. Petr mi jako obyčejně ve všem věřil a do všeho nechával mluvit mě.
Bydleli jsme v mém bytě na Břevnově po babičce. Petr, na rozdíl ode mě, vlastní bydlení neměl. Dřív žil s maminkou a neteří, dcerou své starší sestry. Sestra zemřela před třemi roky a to Petrovou mámu pohnulo. Zdraví se jí zhoršilo, tlak jí stále stoupal a jen málokdy se cítila dobře.
Než jsme se vzali a odjeli bydlet sami, neteř Tereza už studovala na vysoké škole a měla svůj život. Ani doma už skoro nebývala, pořád někde s kamarádkami, a v Praze to jelo.
Marie, Petrova maminka, vše řešila vždycky s námi, přesněji řečeno se mnou. Od zbytku rodiny neměla žádný užitek. Ale na Terezu nezapomínala, všechno jí platila a rozmazlovala ji, protože chudinka je poloviční sirotek, dcera jí přišla na svět mimo manželství. Tahle kapitola byla v rodině tabu.
Takhle jsme tedy žili. Všechno šlo, jak mělo, dokud Marie nespadla do nemocnice. Měla po těžkém záchvatu vysokého tlaku a následky byly vážné. Po třech týdnech ji sice pustili domů, ale byla stále upoutána na lůžko. A žádné vyhlídky.
Petr, jak jinak, se stáhnul a nechal to na mně:
Vždyť ženský tomu rozumí líp, pokrčil rameny.
V čem? nechápala jsem.
No v péči o nemocné takový to ošetřovatelství, rehabilitace, řekl a podrbal se na hlavě.
Já jsem designérka, ne zdravotní sestra, rozumím tomu stejně jako ty, povzdechla jsem. Dobře, pojedu si vyslechnout, co říká doktor.
Marie mě nikdy moc ráda neměla. Udržovali jsme takové diplomatické příměří. Na začátku jsme se dokonce i hádaly. Ale pak jsme obě pochopily, že vystavovat spory není k ničemu, navíc když nebydlíme pod jednou střechou. Každá z nás měla spoustu výhrad, ale držely jsme je pro sebe. Já snášela tchyni kvůli slušnosti a úctě. Ona tolerovala mě, protože takovou ženu jako já by Petr asi jen těžko hledal a dobře věděla, že coby živitel rodiny je Petr řekněme, slabší kus. Všechno táhnu já.
Vnoučka skoro nevídala. Jednou ji zlobil tlak, pak dolehly migrény, prostě nikdy nemohla pohlídat. Takže já na pomoc z její strany spoléhat nemohla.
Teď ale všichni spoléhali na mě. Já jsem odvezla Marii z nemocnice (když pracujete z domova, můžete si to dovolit přerušit Petr v práci prostě nemůže odejít) a přestěhovali jsme se s celou rodinou k ní. Prý na přechodnou dobu, abychom pomohli.
Za tři týdny jsem zhubla tak, že jsem byla sama sobě k nepoznání. Stíhala jsem práci a ještě pečovala o tchyni vařila vývary, mixovala zeleninu a ovoce, krmila Marii lžičkou, myla ji, přetáčela na posteli.
Neteř Tereza, babiččina milovaná, se pokaždé tiše vykradla do svého pokoje a po celý den nevylezla. Ráno na fakultu, večer s kamarádkami, a doma skoro nebyla. Co s ní, babička je babička, ale co má dělat ona?
Můj muž taky moc nepomáhal. Snažila jsem se v něm vzbudit svědomí:
Vždyť je to tvoje máma! Pomoz, sama to nezvládnu!
Víš to jsou ženské věci, krčil Petr rameny. Byl jsem naproti v sámošce, koupil jídlo. Co víc mám dělat?
Ženské věci nebyly vůbec jednoduché. Marie se lepšila jen málo, byla nevrlá, štěkala po všech, hlavně po mně a někdy i po Petrovi. Měla rozmary a říkala i věci, které bych bývala nikdy od nemocného člověka nečekala. Dozvěděla jsem se o sobě samá milá překvapení. Prý mám ohromné štěstí, že mám vzdělání a takovouhle dobrou práci doma si sedím, piju čaj, ťukám něco do počítače a dostávám za to pořádné peníze. Petr je chudák, jemu štěstí nikdy nepřálo. Učení mu nešlo, špatní učitelé, na vysokou se taky nedostal hned. To všechno proto, že od malička měl smůlu.
Marie si půjčila na jeho studia, Petr studoval soukromě, ale flákal se, dvakrát hrozilo vyloučení. Přitom tolik nervů to stálo! No všechno je to prý vina učitelů na škole. A ještě ta starší dcera nejdřív nemocná, pak zemřela Snažila se, jak mohla, aby děti udržela nad vodou. Ještě že Tereza (šikovná!) se dostala na vysokou zadarmo, na rozpočet Marie se tím nikdy dost chlubit nepřestala. A byla to prý zásluha dobrých či špatných učitelů. Tereza chodila do nejlepší školy, tehdy to všechno hradila její maminka.
Poslouchala jsem to už posté a došlo mi, že už nemůžu dál. Všichni jsou skvělí. Všichni, jen já ne. Já mám totiž prostě jen štěstí.
To ano hlavně se vztahem s Petrem, smutně jsem si říkala. Co jsem na něm viděla? Kde byl můj rozum? Myslela jsem na to čím dál častěji. Jednou jsem Petrovi navrhla, že bychom mohli pro Marii najmout pečovatelku a vrátit se domů.
Pečovatelku?! divil se Petr, To je přece drahý To neutáhnu Jestli chceš, tak ji najmi, ale platit si ji musíš sama.
Dávno jsme měli rozděleno: on kupuje základní potraviny a platí energie, já všechno ostatní. Takže pečovatelka by šla pochopitelně z mého. To je přece jasné, rozčilovala jsem se. Ale jak to bylo řečeno! Já že mám všem být otrokem? Tak to ne, kamarádi. Já mám taky svůj život! Teď jsem jen stín sama sebe a nikomu do toho nic.
A tehdy jsem pochopila, že už nechci. Ani nemůžu, ani nechci. Jednoho dne jsem prostě řekla, že jdu do obchodu, sbalila Ondru ze školky a jela zpátky do svého bytu.
Bože, jak je tu krásně ležela jsem na své velké posteli a dívala se do stropu. Jsem doma! Nikam nemusím. Chci být jen tady a lenošit. Jsem úplně vyčerpaná
Zavolala jsem Ondru na večeři. Jedli jsme spolu a já myslela na to, že mě už v domě Marie jistě postrádají. Nebylo to tak, že bych tchyni nechala o hladu před odchodem jsem ji nakrmila, převlékla a do hodiny měl dorazit Petr z práce, jako vždycky. Nechala jsem mu vzkaz, že už nemůžu takhle žít a že odcházím. Marii jsem popřála brzké uzdravení a prosila, aby se na mě nezlobila Mobil jsem raději vypnula.
Petr dorazil už večer. Nepustila jsem ho dovnitř. Hádali jsme se přes dveře. Nebylo moc co řešit. Petr neřešil mě ani to, proč jsem odešla. Neříkal nic o lásce ke mně nebo k synovi. Hlavně ho zajímalo, jak bude žít bezemě.
Doporučuju najmout profesionální pečovatelku, lepší péče se ti nedostane, řekla jsem naprosto klidně. A mimochodem, podávám žádost o rozvod. Už nechci být tahoun, na kterém všichni jezdí. Sbohem.
Petr odešel s nepořízenou. Telefon jsem pak zapnula mohla volat práce.
Volala Marie. Prosila, ať se vrátím, ať je nenechávám s Petříkem samotné. Omlouvala se za svá slova, prý si mě dosud nedokázala docenit. V jejím hlase zněl ale lehký povýšený tón. Bylo to, jako by říkala No tak, odpusť nám to a zase pevně nasedni ke svým povinnostem.
Vysvětlila jsem, že nikomu nic nedlužím. Že Marie má syna a taky skvělou vnučku Terezu. Ti mají být ti, kdo jí skutečně pomůžou, ti jí dluží hodně. Tchyně položila telefon.
Rozvedli jsme se.
A já byla najednou svobodná žena. K mému překvapení se vlastně nezměnilo vůbec nic. Stále jsem všechno dělala sama, jen jsem měla starostí o něco méně. Byla jsem za to vděčná otevřelo mi to oči.
A Marie se dala do kupy. Pomohla skvělá pečovatelka, která nejen dobře pečovala, ale cvičila s ní speciální rehabilitační cviky. Petr si našel přivýdělek (prý to jde, zasmála jsem se hořce, když mi to řekla Tereza, kterou jsem jednou náhodou potkala), a tak si mohl dovolit pečovatelku. A předtím? Právě Tereza babičce pomáhala krmila ji, pečovala. Ukázalo se, že všechno zvládne! A dobře to dopadlo.
Tak. Všem to pomohlo, přemýšlela jsem u další zakázky za počítačem, že jsem je odtáhla ze své šíje. I mně to pomohlo: příště budu chytřejšíPřesto jsem necítila triumf ani zášť. Jen klid, poprvé po letech. Ten den, když Ondra usnul, sedla jsem si s čajem na balkon. Prahou pluly oranžové pruhy večerního světla, jaro už bylo cítit ve vzduchu. Odtud jsem viděla střechy svého města a uvědomila si, že možná poprvé v životě mi nebuší srdce strachem, že něco nezvládnu, že někdo čeká, že ještě přidám.
Nakonec jsem pochopila, že nejtěžší nebylo tahat celou rodinu ale pustit ji. Možná právě v tom tkvěla skutečná síla: nechat ostatní najít vlastní cestu, i když do té doby byli zvyklí spoléhat na mě.
Noc padala, z kuchyně svítilo žluté světlo a já poprvé ucítila zvláštní vděčnost sama k sobě. Dovolila jsem si říct nahlas nechci a svět se nezastavil, naopak se rozběhl novým směrem.
A když jsem dočerpala poslední doušek čaje, věděla jsem, že teprve teď začínám skutečně žít svůj vlastní život. Ne dokonalý, ne pro všechny, ale konečně svůj.
