Já a moje snoubenka Bohumila jsme se do sebe zamilovali dávno před tím, než nás svět začal opravdu vnímat. Je nám dvacet let. Už od čtvrté třídy jsme byli nerozlučnými kamarády, a v šesté třídě jsme v sobě našli více než přátelství. Dřív než ostatní jsme měli syna – narodil se nám, když jsme byli téměř ještě děti.
Samozřejmě, naši rodiče nám předurčili jinou cestu. Ale tohle se prostě stalo. Náš syn je poklad, slunce v našem zvláštním vesmíru! Dnes mu jsou tři roky. Máme podivný, malý byt v Praze, kde se dny někdy rozplývají do barevného šumu. Rozhodl jsem se požádat Bohumilu o ruku, jako by to byl cíl cesty, která se mi zdála vždycky zahalena mlhou.
Na svatbu jsme pozvali snad sto hostů většinou příbuzné z různých koutů naší země, kde pivo teče jinak, a Sněžka vypadá jako hora z pohádky. Některé z těch tváří znám jen z letmých vzpomínek vyvolaných vůní pálenky nebo starých rodinných fotografií. Přesto by byla škoda nerozplést ten rodinný uzel na takovou událost.
Když jsme oznámili svatbu, má matka se začala točit ve svém světě úzkostí a připomínala mi, abychom nechali našeho syna s chůvou. Prý bychom měli myslet na jeho štěstí, neobtěžovat příbuzné, protože každý si chce na svatbě odpočinout a tančit až do rána. Sledovat dítě by byla starost z jiného světa, svět dospělých pravidel a času. Syn je ještě malý, svět je pro něj šumivý, neuchopitelný.
Jenže pro mě a Bohumilu byl náš syn v ten den nezastupitelný. Okamžiky, které se nikdy nevrátí, chtěli jsme prožít právě s ním. Moje teta, sestra matky, nabídla, že se o něj během obřadu postará. Všichni jsme najednou byli klidní a odpočatí, aspoň tak to vypadalo na povrchu.
Jenže matka stále chodila dokola Pražskými ulicemi, stěžovala si a mračila, že syn nemůže být na svatbě. Dlouho jsem nerozuměl její tiché panice, která se rozlévala po domě jako stín. Nakonec se ukázalo, proč nechce, aby se na svatbě objevil vnuk.
Rodiče se totiž rozhodli, že nikomu nikdy o našem dítěti neřeknou. Teď nevěděli, jak by vysvětlili příbuzným, že máme syna. Styděli se, že pravda přijde na svět – jako by nějaká tajemná síla vytáhla starý dopis ze zásuvky. Matka se obávala trapnosti, kdyby všichni zjistili, že jsme rodiči před svatbou v českých domácnostech to bývá námět pro tiché řeči o lívancích a starých zvyklostech. Prý by se nám smáli, zlehčovali naši situaci. Prý není třeba otevírat tuto tajnou knihu.
Nejspíš matku trápila představa, že příbuzní nepochopí její jednání. Občas se s nimi setkává, ale nikdy se o nás ničím neprořekla.
Byl jsem na ni fakt rozzlobený. A ona zase byla uražená na mě.
Teď se cítím nejistě, jako bychom udělali něco zakázaného, zabloudili do neznámého lesa pod Řípem, kde prastaré duby šepotem varují před kroky. Tolikrát jsme to s rodiči probírali. Moje rozhodnutí však stojí, stejně jako jejich.
Nejbližší lidé nás nepodpořili. Matka mi stále opakuje, že pokud ji neposlechnu, už nebudu jejím synem. Nikdy by mě nenapadlo, že právě to se mi může zdát při ranním svítání nad rozpitým Vltavským proudem, kde se zrcadlí sny a noční starosti za pouhých pár korun českých.
