Nechci bydlet s rodinou své dcery! Povím vám proč.
Moje dcera a její rodina zůstali najednou bez domova. Po silných povodních byl jejich byt v Praze zničen a potřeboval rozsáhlou rekonstrukci. Bylo jasné, že nemají kam jít, a proto jsem je přivítala u sebe doma na sídlišti v Brně.
Společně jsme si upřímně řekli, že jde o dočasné řešení. Dcera Kamila i zeť Pavel jsou rozumní lidé a hned jsme se shodli: rodina je samostatný organismus a lidé zvenčí, byť blízcí, do něj plně nepatří. Na tomto postoji trvám a ráda bych vysvětlila, proč si to myslím.
Mám svůj zaběhnutý rytmus života, který je v mnohém jiný než životní styl Kamily a Pavla. Zatímco s dcerou si rozumíme, Pavel je pro mě stále cizí člověk a rozumím, že i on potřebuje své soukromí. Těžko se hádat o věcech jako je moje zvyklost usínat u puštěné televize, zatímco oni by ke mně domů rádi zvali přátele. Každý má jiné nároky na pořádek a není třeba si vyčítat třeba neumyté nádobí. Takové drobnosti mohou nenápadně rozbít vztahy, které by mohly být jinak krásné.
Máme také naprosto odlišné chutě a priority v jídle. A co teprve, když někdo nečekaně přivede návštěvu! Není žádným tajemstvím, že v takových chvílích občas někdo sáhne po jídle, které není jeho. Ale věšet zámek na lednici také není řešení
Odlišné časy odpočinku a spánku jsou další velký problém. Člověk by musel chodit pořád po špičkách, aby náhodou nerušil ostatní. Lidé často nemají cit pro spánek druhých a nedostatek odpočinku pak lehce vede k podrážděnosti a hádkám. Stačí pak opravdu málo a dusno je na světě.
Navíc nechci být v roli, kdy posuzuji, jak Kamila s Pavlem žijí. Vše důležité jsem dceři už předala, teď si přeji vidět jen to, co mi sama chce ukázat. To ale není možné, když spolu denně sdílíme jeden byt.
A nejdůležitější je, že chci sama rozhodovat, čím a kdy mohu či chci pomoci a především to dělat dobrovolně, ne z povinnosti. Toužím mít čas i pro sebe, na své záliby a přátele.
Proto věřím, že nejlepší vztahy v rodině jsou ty, které mají dostatek prostoru a vzájemného respektu. Někdy je totiž největším projevem lásky neustálá blízkost, ale schopnost nabídnout odstup a nezávislost. Tak se může rodina skutečně rozvíjet a růst.
