Nečekaná odpověď
Jitka nikdy nemohla vystát Standu. Celých sedm let, co byla vdaná za jeho nejlepšího kamaráda Petra.
Vadila jí Stanova hlasitá salva smíchu, jeho směšná kožená bunda, a úplně nejvíc ji vytáčel zvyk plesknout Petra přes rameno a zahřmět: Kámo, vsadím se, že žena je zas na nože! To Jitku vždy rozzuřilo.
Petr jen mávl rukou: Bože, ten je svůj, ale srdce má zlatý. Tehdy se Jitka zlobila i na manžela: podle ní to zlaté srdce rozhodně nestálo za pokažený večer.
Když Petr zemřel uklouzl, upadl Standa v tom svém bláznivém koženém saku stál na pohřbu stranou, tiše a nepatřičně. Zíral kamsi přes hlavy lidí, jako by viděl něco, co ostatním unikalo.
Jitka si tehdy pomyslela: Tak je to za mnou. Aspoň už bude klid.
Jenže klid nebyl. Za týden přišel. Zaklepal na dveře její ztichlé, osiřelé garsonky.
Jituš… nabídnul rozpačitě, můžu aspoň oloupat brambory, nebo… něco dělat?
To není nutné, odpověděla Jitka skrz pootevřené dveře prázdným monotónním hlasem.
Musím, trval na svém a proklouzl do předsíně jako podzimní vítr.
A tak to začalo.
Standa opravoval všechno, co se doma rozbilo. Jitce někdy připadalo, že se věci kazí jen proto, aby měl důvod přijít.
S nákupními taškami těžšími než vlastní kufr zásoboval byt, jako by čekali nejméně týdenní obležení.
Brával jejího syna Tomáška do parku, kde se malý vracel rozesmátý a upovídaný. Bylo to bolestné: s Petrem byl Tom vždycky vážný a zamlklý.
Bolest se stala Jitčinou novou součástí. Ostrá, když našla starou Petrovou ponožku. Tupá, večer při zalévání čaje pro dva. A neuchopitelná, bodavá bolest, když pozorovala, jak ten nemožný Standa při pokusu prostřít stůl pokládá talíře na ta špatná místa.
Byl živým připomenutím Petra. Jeho zdeformovaným zrcadlem. Jitka trpěla jeho přítomností, ale po čase pochopila, že jeho odchodu se bojí ještě víc. Protože by zůstalo úplně prázdno
Kamarádky šeptaly: Jituš, on je do tebe dávno blázen! Teď je tvůj čas! Máma přidala: To je hodnej chlap, rozmysli si to, ať ho nevyženeš. Ale Jitku to rozčilovalo. Měla pocit, že jí Standa krade trápení, nahrazuje ho svojí nucenou péčí.
Jednou, když přitáhl další pytel s bramborami (v akci!), to nevydržela:
Stando, už dost! My to zvládneme. Chápu, že se staráš. Ale já na to nejsem připravená. A nebudu! Ty jsi Petrův kamarád. Zůstaň jím.
Čekala, že se urazí, začne se vymlouvat. Jenomže Standa jen zrudl jako provinilé dítě a sklopil oči:
Rozumím. Promiň.
A odešel. Jeho nepřítomnost náhle hučela víc, než kdy tu byl.
Tomášek se ptal: Kde je strejda Standa? Nepřijede už? A Jitka, když objímala syna, v duchu si povzdechla: Protože jsem hloupá. Vyhnala jsem jediného, kdo přišel opravdu něco dát, ne jen brát.
Standa přišel znova po čtrnácti dnech. Pozdě večer zazvonil. Voněl podzimním deštěm a slivovicí. Oči měl zamlžené, ale v pohledu bylo cosi neústupného:
Můžu? Jen na chvilku, něco ti řeknu a půjdu
Pustila ho dovnitř.
Sedl si na starou stoličku v předsíni a nesundal mokrou bundu.
Neměl bych začal hlasem rozklepaným nervozitou, ale už to nemůžu v sobě dusit. Měl jsi pravdu. Choval jsem se jako pitomec. Ale já já jsem mu slíbil.
Jitka se opřela zády o zeď, sevřelo se jí v hrudi.
Co jsi slíbil? vydechla.
Standa na ni pohlédl pohledem naplněným takovou bolestí, až jí bylo fyzicky zle.
Petr to věděl, Jitko. Ne na sto procent, ale měl tušení. V hlavě měl časovanou bombu, rozumíš? Aneuryzma. Doktoři říkali, že to může kdykoliv prasknout. Dali mu rok, nejvýš dva. Tobě o tom neřekl, nechtěl tě strašit. Ale mně mně to svěřil. Měsíc před tím, než spadl.
Jitčina už tak rozházená realita se zhroutila docela. Sesunula se podél zdi. Srdce jí bušilo až v krku.
Co ještě ti řekl? zašeptala.
Řekl: Stando, jedině tobě úplně věřím. Jestli něco dohlídni na moje. Tom je ještě malý, Jitka ona navenek drží, ale uvnitř může se zlomit. Nedopusť to! Já mu: Nepovídej, Petře, budeš tu dlouho. Ale on Standovi se zachvěl hlas, podíval se na mě, klidně, a povídá: Zkus, aby si tě Jitka oblíbila. Nemá být sama. Vždy jsi byl ke mně i k ní dobrý To bude správné
Standa ztichnul.
To je všechno? zeptala se Jitka sotva slyšitelně.
Ještě povídal, pokračoval Standa, stíraje si tvář, že ze začátku mě budeš nenávidět. Že ti budu připomínat jeho. Ale že to vydržím, dám ti čas. A pak uvidíme.
Těžce se zvedl.
To je ono. Snažil jsem se Jak jsem uměl. Doufal jsem, že třeba Ale tys mě vždycky probodla pohledem a já pochopil. My dva Nikdy to nebude jinak než Standa, Petrův kamarád. Takže jsem Petra zklamal. Nesplnil slib. Promiň.
Natáhl se po klice.
V tu chvíli Jitka přijala hroznou, neúnosnou pravdu. Přijala tu děsivou lásku Petra, který i před tváří smrti myslel na ty své. Přijala bláznivé, tvrdohlavé, svaté rytířství Standy, který celé dva roky nesl ten kříž bez naděje na vděk.
Stando, zavolala tiše.
Otočil se. V jeho očích už nezbyla žádná naděje, jen unavený smutek.
Opravil jsi kohoutek, který Petr celé dva roky odkládal.
Jo
Odvezl jsi Tomíka na chalupu zrovna ve chvíli, kdy jsem plakala zavřená v koupelně.
No
Vzpomněl sis na máminy narozeniny, i když já je zapomněla.
Standa přikývl.
A to všechno jenom kvůli tomu slibu?
Standa hluboce vydechl:
Ze začátku ano. Ale potom potom už prostě nebylo jinak.
Jitka se zvedla, přišla k němu. Poprvé zblízka uviděla unavenou tvář, směšnou koženou bundu. A poprvé po dvou letech v tom nebyl stín Petra. Byl tam Standa. Muž, který byl kamarádem jejího muže a teď přijal úkol milovat jeho rodinu.
Zůstaň, řekla jistě, dej si čaj. Úplně jsi promokl
Nechápavě zíral, jako by nemohl uvěřit.
Jako kamarád, doplnila Jitka, a v těch slovech zaznělo poprvé něco teplého. Jako ten nejlepší Petrův kamarád. Dokud to nevzdáš.
Standa se usmál tou starou křivou grimasou, která ji dřív vytáčela.
Čaj? A pivo by nebylo?
Jitka se rozesmála. Poprvé po dlouhé době. A věděla, vlastně cítila: už nikdy neodstrčí ruku, která třesoucí se vyčerpáním se ji snaží podržet. I kdyby byla v té nejnepovedenější kožené rukavici.
