Už s vámi nechci bydlet! Vám se na mně pořád něco nelíbí! Tereza se na matku dívala rozhořčeně a dotčeně. Když jsem byla malá, furt: tam nechoď, to nedělej, ale teď je mi dvacet, mami! Dvacet. Už dva roky jsem plnoletá.
No, když jsi plnoletá a s námi žít nechceš, najdi si práci, pronajmi si a plať vlastní byt. To je, dcero, má odpověď, odvětila matka klidně.
No to teda! odsekla Tereza. Nejdřív uč se, nechoď na večírky, a teď běž pracovat. A co škola? To už je jedno, jo? A že byste pomohli vlastní dceři, to ne?
Ty jsi přece vždycky byla samostatná. O náš názor nestojíš, připojil se k matce táta. Tak když nechceš, abychom ti radili a pletli se, můžeš žít zcela samostatně.
Taková situace Terezu úplně neuspokojovala. Máma jí nenutila uklízet ani vařit, otec platil nájem i energie, nakupoval jídlo a čas od času poslal pár stovek na kartu milované dceři. Bylo to pohodlné a bezstarostné. Jen kdyby rodiče tolik neotravovali
Povaha ji ale vpřed žene a k ústupkům se nehodlá vracet. V rodině se dokonce tradovalo, že jedna z Tereziných praprababiček byla přesvědčená revolucionářka. Když si rodiče stěžovali na její vzpurnost, tu historku často připomínali.
Sehnala si práci a pronajala si malý byt kousek od Karlovy univerzity. Teprve teď pochopila, co znamená, když přesně nevystačí peníze. Dřív slýchala o takových věcech jen v tramvaji, když si lidé stěžovali, nebo v televizních pořadech, kde zaznělo na základní potřeby nám nezbývá.
Nájem ukrojil většinu už tak nic moc platu a bylo třeba platit ještě jídlo, cestování a další věci. Divoké večírky, po kterých kdysi toužila, šly stranou. Ani si toho nevšimla, ale začala si víc vážit vlastních peněz a mnohé připomínky rodičů už jí tolik nevadily.
Jednoho dne se vracela z práce domů. Před ní šli dva mladíci, courali se a mezi sebou se bavili hloupými a sprostými vtipy. Tereza jen nevěřícně kroutila hlavou: copak nemají v hlavě nic rozumnějšího?
Na schodech u zavřeného obchodu sedávala stará paní. Tereza ji tam vídala často. Babička si něco pro sebe brumlala, ale nerozuměla jí. U nohou měla plechovou krabičku, do které jí kolemjdoucí občas hodili drobné koruny. V době bezhotovostních plateb byla už málokdo u sebe hotovost, přesto se Tereza vždy snažila několik mincí si pro ni schovat. Sama nedokázala říct proč; dřív by bezdomovkyni přešla bez povšimnutí.
Jen těžko by někdo v té staré paní viděl žebračku: i přes ošuntělé šaty v ní bylo cosi důstojného. Každému dárci pokývla hlavou a trpělivě seděla dál.
Když kolem ní procházeli ti dva kluci, jeden znechuceně odkopl babiččinu krabičku. Ta s rachotem sjela po schodech, penízky se rozletěly po chodníku. Babička se nešikovně zvedla a začala je pomalu sbírat, třásly se jí ruce, ale nevzdávala se.
Co to děláte, hlupáci! rozkřikla se Tereza a běžela pomoci.
Kluci ji odbyli nějakou sprosťárnou a šli dál.
Tady máte, podala Tereza babičce mince. A ještě jednu vytáhla z peněženky připravenou dvacetikorunu.
Děkuji, zašeptala babička, podívala se na ni a její oči zářily mládím v jinak vrásčité tváři. Poznala jsem tě. Vždycky mi sem něco hodíš.
Pohladila pomačkanou krabičku. To už bude chtít vyměnit za novou
Ruce se jí třásly a vypadala vyčerpaně.
Nebydlíte daleko? zeptala se Tereza.
Ne, zavrtěla hlavou stará paní. Vidíš ty paneláky za rohem? Tam žiju.
Doprovodím vás, asi vám není dobře, nabídla Tereza.
Zlobí mě srdce rozčílila jsem se, opřela se žena těžce o její rámě. Snad tě nezdržím.
V malém bytě ve třetím patře je přivítalo hejno koček. Tereza s údivem ztratila přehled, kolik jich je.
Dvanáct, vysvětlila stará paní, když uviděla Terezinu tvář. Sama jsem nevěřila, že jich budu mít tolik.
A proč jich máte tolik?
Ony nejsou pro mě, děvče. Já jsem tu pro ně. Potřebují mě. Bez mojí pomoci by dávno byly pryč. Kapku a Lídu našla v zimě na popelnici, někdo je vyhodil v igelitu. Lída kňučela, Kapka skoro nedýchala. Pusinku jsem vzala klukům, když jí týrali, a Románek se přitoulal ke krámku. Fany rodila v suterénu, hrozilo, že všechna koťata otráví Myslíš si, že jsem se už zbláznila?
Ne, to určitě ne, zrozpačitěla Tereza. Ale máte jich opravdu hodně. Živí se musí!
Proto sedím někdy venku a prosím o korunky, přikývla paní.
Od té doby se skamarádily. Možná to zní zvláštně, ale Tereza už nedokázala žít, jako by se nic nestalo. K paní Marii Vaculíkové, jak znělo celé jméno staré paní, teď chodila často. Napsala o babičce na sociální sítě. A kupodivu se mezi rýpavými komentáři objevily najednou i vlídná slova, nabídky pomoci i přání. Posléze jich přibývalo víc.
Tery, ptal se opatrně otec proč se kvůli tomu tolik angažuješ? Nikdy jsi moc na zvířata nebyla.
Tati, ono nejde ani tak o lásku ke zvířatům, i když u nás doma jsme o tom nikdy nemluvili. Nedovedla jsem si představit, že byste mi dovolili si vzít psa nebo kočku. A sama už nevím proč. Paní Vaculíková říká, že ty kočky nepotřebuje ona, ale ony ji. A to je pravda. Bez ní by už žádná z nich nebyla.
To je máš všechny nasbírat? podivila se máma. Terezko, viděla jsi vůbec, kolik jich je?
Sesbírat všechny neumí každý, povzdechla si Tereza. To bych asi také nezvládla. Ale pomoct aspoň trochu není tak těžké.
Ale Terezo vždyť sis stěžovala, že nemáš peníze! A teď je dáváš cizí babičce. Nemyslíš, že ti tahle paní jen plete hlavu?
Mami, paní Vaculíková nikoho neklame. Kdybych o nich nenapsala, stejně by se nikdo nic nedozvěděl.
Terezko, ještě jsi dítě!
Nejsem dítě, mami. Mám svůj pohled na svět. Nenutím vás ty kočky milovat. V mém životě to zkrátka dopadlo takhle potkala jsem někoho, kdo žije podle jiných hodnot.
Tak co teď? Nasbíráš si byt plný koček a nebudeš mít kluka? Takhle se říkalo starým pannám
Já žádný byt kočkami neplním, ohradila se Tereza. Chtěla jsem jednu vzít domů, ať má paní Vaculíkové méně starostí, ale paní domácí to zakázala. Každý máme jiný názor. Ale nejsem malá ani hloupá.
Ty jsi nic neudělala, povzdechl si táta. Ale abys obětovala život kočkám? Lituju tě
Tati, není mě proč litovat. Jsem v pořádku.
A tak Tereza dál pomáhala paní Vaculíkové. Díky internetu se jí povedlo najít nové domovy pro čtyři ze šesti Fanyiných koťat, které kdysi někdo chtěl otrávit ve sklepě. Ale osmi kočkám zůstávala stará paní věrná. Většina z nich byla už stará a těžko by o ně někdo projevil zájem, navíc i sama paní Vaculíková se za ta léta s nimi sžila.
Kdyby se mi něco stalo, nepřestávej jim pomáhat, Terezko. Jiného člověka, komu bych mohla věřit, nemám.
Tereza se neodvažovala ptát, proč ta paní žije úplně sama. Dokud jí to jednou sama smutně neřekla:
Víš, také jsem mohla mít vnučku, jako jsi ty, ale život to zařídil jinak.
Tereza se tak dozvěděla, že jediný syn paní Vaculíkové se rozvedl, protože nemohl mít děti, a pak při výkonu služby zemřel. A ona zůstala sama s kočkami, protože nikdy nedokázala opustit ty, kteří byli na tom nejhůř.
Jednou, když přišla jako vždy ke staré paní, dlouho nikdo neotevíral. Zavolala tedy sousedce.
Dobrý den, neviděla jste paní Vaculíkovou? Mohla někam odejít?
Terezo, ty jsi to? Ne, nevím. Dnes ráno jí nebylo dobře. Bojím se Počkej, mám klíče.
Paní Vaculíková ležela v pokoji klidně, jakoby spala. Vrásky se vyhladily a tvář byla mírná. Kočky seděly kolem a nechápavě mňoukaly.
Paní Marie odešla k Pánu Bohu, pokřižovala se sousedka. Tereza tiše plakala. S něčím takovým se ještě nesetkala.
Co mám dělat? opakovala bezmocně.
Terezko, podívej, tady je pro tebe dopis.
Tereza přes slzy četla pečlivě psaná písmena: paní Vaculíková jí odkázala svůj byt a prosila ji, ať nezapomene na její svěřence.
Jsi jediná, komu to mohu svěřit, moje holčičko Tekly jí slzy proudem.
Tereza netušila, kolik právních starostí ji čeká. A bylo by to ještě těžší, nebýt Jakuba.
Jakuba poznala právě díky svému příspěvku o kočkách na sociálních sítích. Patřil mezi málo lidí, kteří ji podpořili. Psali si, časem se začali vídat. Jeho rodina byla jiná než ta Terezina vždy měli doma zvířata a Jakub je měl od mala rád, pomáhal v útulcích a byl v této oblasti aktivní. Právě díky němu se podařilo najít domov pro čtyři malá koťata.
Studoval práva a jeho pomoc byla pro Terezu v tomto období neocenitelná.
Teri, to je super! radovala se kamarádka Lenka. Máš vlastní byt! Požádej Jakuba, ať kočky přestěhuje do útulku, máš po starostech!
Leni, to nemůžu, polekala se Tereza. Slibila jsem paní Vaculíkové, že je neopustím.
Ale ona už to nezjistí! A byt je tvůj. Neblázni, co když žijí ještě roky?
Jak dlouho vydrží, tak dlouho vydrží Svěřila mi je, věřila mi. A jsou tak mazlivé.
Mluvíš jak babka, smála se Lenka. Táta ti naznačil, že budeš stará panna. Každý chlap vezme nohy na ramena!
Leni, vždyť přece nikoho nemám.
No a právě proto! odsekla Lenka. Nechápu tě.
Ani rodiče ji moc nepodpořili.
Byt, to je dobré, chodila máma nervózně po pokoji. Ale celá ta situace mi přijde jak z filmu. Nechat vše cizímu člověku
Co tě na tom udivuje? zeptal se táta. Ta babka byla bláznivá. Zblbla ti hlavu a zkazila ti život.
Proč zkazila? rozčilila se Tereza. Chtěla pro ně to nejlepší.
Pro kočky! mávla rukou máma. Aby měla čisté svědomí. Když je sbírala, nepřemýšlela.
Z domu odešla Tereza sklíčená. Každý její čin považovali za hloupý a radili jí kočky vyhodit na ulici.
Terko, počkej! dohonil ji Jakub nedaleko domu paní Vaculíkové. Ahoj! Co se děje?
Kubo, připadám si jako blázen všichni mí blízcí si myslí, že kazím svůj život kvůli těm kočkám. Nebylo by lepší vzdát se toho bytu?
Vzdat se? podíval se na ni vážně Jakub. Paní Vaculíková ti je svěřila, protože věděla, že jsi dobrý člověk. Jinak by všechny dávno dopadly špatně.
Takže mě neodsuzuješ?
Ne. Dnes málokdy člověk potká někoho, kdo má opravdu čisté srdce. Mám z tebe radost. A víš co napsal jsem znovu příběh paní Vaculíkové na internet. Ozvala se jedna paní, že by si ještě dvě kočky vzala. Proto jsem za tebou přišel.
Opravdu? Jenže doufám, že bude hodná.
Přijede sem a seznámí se. Neboj se
Když se vzali, zůstaly s nimi čtyři kočky z dvanácti. Kocoura Románka si vzala sousedka.
Už dávno se mi líbil. Je mazlivý. Navíc jste hned vedle, kdyby něco.
Dalšího kocoura si vzali Jakubovi rodiče.
Máma s tátou jsou na zvířata zvyklí, smál se Jakub. Celé dětství jsem domů nosil tuláky.
Když se Tereza vrátila z porodnice s malým Matýskem v náručí, vítaly ji na chodbě Kapka, Lída, Pusinka a Fany, postrojily se do řady.
Hlídací babičky připraveny! smál se Jakub. Nebo spíš kočičí babičky?
Ahoj, pozdravila je Tereza jemně. Už se vám stýskalo? Uložím Matýska a jdu si pohladit moje chlupaté dědictví…
A tak Tereza pochopila, že opravdová odpovědnost není v tom, co si o vás myslí ostatní. Důležité je podle svých sil pomáhat tam, kde to má smysl i kdyby to znamenalo jít proti proudu a řídit se vlastním srdcem.
