Zatímco maminky zaplavují diskuzní fóra otázkami, co všechno mají zabalit do lékárničky, a jestli je pustí s kočárkem do kabiny, jiní cestující už v tichosti třídí letenky a nervózně doufají v klidný let. V posledních letech je to zvláštně jednoduché. Kdysi se někdo snažil zahanbit ty, kteří si stěžovali vždyť děti jsou láska! Teď už ale aerolinky zvažují, že by nějakými stěnami oddělily části letounu, nebo aspoň jednu stranu pro dospělé, druhou pro maminky a jejich poklady. Kdy se nám tohle přihodilo?
Šťastný let všem!
Kdy přesně přišlo do módy nebýt zavřený doma jen proto, že máte miminko? Chodíte do práce, nezanedbáváte společenský život, jezdíte na festivaly, klidně s kojencem na zádech a kufrem v podpaží. Naši rodiče si to vůbec neuměli představit, matka v šedesátkách s novorozencem na večeři někde v Lokálu směšné! Něco takového byla ryzí vzácnost. A dává to smysl.
Můžete se tvářit, jak chcete, ale cestování s malým dítětem je stresující vždy pro všechny pro rodiče, pro dítě, pro sousedy v uličce. Pro pohodlí všech je potřeba snaha, a právě to většina odmítá. Jedete na dovolenou a od prvního momentu byste rádi vypnuli stejně jako děti, které to vycítí a pustí uzdu své fantazii. A pak jsme v rukou náhody i dalších cestujících.
Každý rád letí pohodlně. Kdo by chtěl trávit dvě hodiny v hluku a zmatku, když zaplatíte osm tisíc korun za letenku? Cestující remcají i kvůli rozestupům mezi sedadly, jen aby natáhli nohy kdepak pohodlí, když za vámi hopsá pětiletá Evička a zjišťuje, kolik pohybů vydrží sklopená sedačka. V tom snovém oparu jsem ještě nezažila, že by někdo rozjasněně řekl jé, pojď, uděláme z tebe kozla!
Mateřská školka na vymření.
Jednou jsem chtěla být slušná. Vedle mě se u okna posadila žena s dítětem ještě s mléčnými zuby. Hned mi sevřelo hrdlo. Zanedlouho jsem pochopila nestačí to vydržet. Rodinka totiž byla rozlezlá všude okolo před námi, za námi, vláčeli zavazadla, házeli si dudlíky i plenky přes uličku. Pomalu jsem čekala, kdy mě adoptují. Upřímně, nechtěla bych to znovu. Podávala jsem všechno, aniž bych slyšela jediné prosím, a horká voda z termosky mi šplíchla na šaty rovnou třikrát. Paráda! Neměla jsem kam utéct zbývalo jen vyskočit z okénka na bílý oblak.
Jindy jsem v nočním rychlíku mezi Ostravou a Prahou pozorovala podivný výjev. Maminka čtyřleté holčičky trénovala výdrž: dvacet šest hodin na kolejích, a pořád Ájo, pojď sem! Ájo, zkusíme koukat ven! Ájo, budem něco kreslit? a do toho čtyřicet minut vášnivého malování pejska, kočičky, žabičky v nejsytějších barvách, všude popsané stolečky. Není jasné, co je větší zlo.
Co dělat, když byste se radši schovali v koupelně, než měli být obviněni, že navrhujete pobyt doma, dokud děti neodrostou? Pokud je dítko jako andílek a celé tři hodiny jen tiše maluje, usne s tváří zabořenou do plyšového medvěda, budiž. Ale přiznejme si to kdo takové má?
A to nemluvím o těch nejmenších, kteří pláčou při startu, při přistání i na cestě. Zatímco dřív byl v letadle jeden uplakaný spáč, dnes jich bývá pět. Plus usměvavé sestry a bráškové, kteří dovádějí v uličce. Vyletíš z toho letadla stejně rychle, jako jsi nastoupil.
Nemějte mě za nepřítele dětí. Odcestovala jsem s batoletem už několikrát, protože někdy to jinak nejde. Ale ruku na srdce: opravdu mi chybí trpělivost na skládání a roztahování celého rekreačního hřiště u každé lavičky a polévání šťávou v hospodě Na Haldě. Dítě vycestovalo teprve, když už s ním šlo rozumně mluvit a vydržet ve vlaku pět stanic bez mapy pokladů. Ostatní rodiče ale myslí jinak: dítěti dají cvičební plán, batůžek aktivit a pohyb je přece zdravý!, a pak už jen… běží.
