Jak se jmenuješ, děvče? ozval se cizinec, když se přikrčil vedle ní. Ludmila! odpověděla dívka. A ty? Jsem Karel, já a tvoje maminka budeme spolu bydlet. Teď jsme jedna rodina ty, já a maminka!
Brzy se maminka s Ludmilou přestěhovaly k Karlovi. Nevlastní otec měl prostorný byt se třemi pokoji v Praze, kde Ludmila dostala svůj vlastní pokoj. Karel byl milý, nosil jí sladkosti i hračky, zatímco její tatínek ji volal jen, když se chtěl s maminkou hádat.
Potom Ludmile maminka řekla, že její tatínek má novou rodinu a odstěhoval se jinam. Ludmilu to bolelo, protože ho měla ráda. Maminka ji sice občas okřikovala nebo jí plácla na zadek, ale tatínek to nikdy nedělal. Ludmila si moc dobře pamatovala, jak po rozvodu maminka na tátu křičela a dokonce ho chtěla uhodit. Ale nejvíc jí v hlavě zůstala věta, kterou maminka řekla tátovi na konci:
Nemysli si, že jsi mi dal parohy jako první, máš je už dlouho, jak jelen!
Maminka pak zabalila věci a odešly bydlet k babičce. Ludmila si neuměla představit, odkud má tatínek parohy, když je úplně plešatý. Od té doby se maminka a tatínek rozešli definitivně.
S Karlem bylo všechno fajn až do doby, kdy Ludmila nastoupila do první třídy. Škola jí nebavila, o přestávkách zlobila, a rodiče tak byli často zváni do školy, někdy musel přijít Karel místo maminky. Byl přísný, když šlo o výchovu, a často s Ludmilou dělal domácí úkoly.
Ty pro mě nic neznamenáš, nemůžeš mi rozkazovat! odsekla někdy Ludmila slovy, které slyšela u babičky. Vlastně jsem tvůj táta, protože tě živím a oblékám, odpověděl Karel.
Když Ludmila dovršila desátý rok, vrátil se její tatínek zpět do města. Už dobře věděla, co znamená rčení nasadit parohy. Asi mu druhá žena taky pěkně zatopila, proto ji opustil, říkala tehdy maminka. Tatínek požádal, že by se s Ludmilou rád zase vídal a maminka souhlasila. Ludmila i tatínek měli ze setkání velkou radost.
Jak se vám daří? ptal se otec. Nestojí to za moc, odpověděla Ludmila. Nevlastní táta mě pořád napomíná. On pro tebe nic neznamená, nemá právo na tebe křičet! rozčilil se otec. I babička to říká, ale jemu je to jedno, zveličila Ludmila, přestože Karel na ni nikdy hlas nezvedl. Chtěla jen, aby si o ni tatínek dělal starosti. Dobře, postarám se o to. sliboval otec. Prošli se spolu Stromovkou a zjistili, že na většinu prolézaček tam mohou děti samy jen na osmi z nich, jinak musejí s dospělým, ale tatínek odmítl se točit na kolotoči. Ludmila mu sdělila, že má brzy narozeniny a touží po novém chytrém telefonu. Když si pro ni maminka přišla, řekla jí, že Karel na ni nikdy nekřičí, ale otec tomu nechtěl věřit.
Můj táta je skrblík! stěžovala si Ludmila Karlovi. V parku mi nekoupil nic, jen zmrzlinu. Jen jsme procházeli. Karle, ty jsi lepší než můj vlastní táta. Pojďme napravit chybu tvého tatínka a strávit víkend v dětském zábavním centru.
Ale na plánovanou výpravu nakonec nedošlo, protože měl Karel v práci nečekanou pohotovost. Stejně tak ignoroval narážky na nový telefon.
Tati, Karel mě podvedl! bědovala Ludmila do sluchátka. Slíbil, že půjdeme do zábavního centra, a pak řekl, že si nezasloužím ani výlet, ani nový chytrý telefon.
Byla to sice lež, ale tatínka změkla a koupil Ludmile mobilní telefon. Tentokrát ji slyšel, a tak se její sen stal skutečností. Bohužel šetřil a pořídil jen základní model, protože na lepší nebyly peníze.
Nemohla jsi vydržet do narozenin? vyčítal Karel. Přála bych si pejska! odpověděla Ludmila. Kdepak, psa bys musela venčit a to stejně chtít nebudeš! odmítl nevlastní otec.
Ludmila se po těchto slovech rozplakala, zavolala tátovi a stěžovala si: Tati, vezmi si mě k sobě! Karel jen poučuje a vykládá mi nauky. vykřikla.
Všichni se začali hádat a vypořádávat si mezi sebou účty. Nakonec poslali Ludmilu k babičce, později tam za ní přijela i maminka s věcmi a oznámila rozchod s Karlem. Tatínek se vrátil k mamince, protože čekali miminko. Ludmila tedy nebude mít ani nový telefon, ani pejska, a u babičky jí nedovolí mít dokonce ani kočku!
