NE TEN PETR
Anička stála před zrcadlem a už potřetí měnila náušnice.
Co myslíš, Fanynko, obrátila se ke své psí slečně, tyto, nebo tamty?
Fanynka si jen zívla.
Tak díky za podporu, povzdechla si Anička.
Podívala se na hodinky. Ještě půl hodiny.
Divný neklid. Obvykle si byla jistá sama sebou nápadníci se vždy motali kolem ní. Ale teď…
Hlouposti! rozhodla se, i když si ještě jednou očima přeměřila v zrcadle svůj odraz. Jsem nejlepší!
Možná je to proto, že Petra ještě neviděla? Tři týdny si jen volali ale nikdy se neviděli.
Tři týdny a ani jednou se mi nepodařilo ho přeprat v hovoru, napadlo Aničku a pousmála se.
Tiše si povzdechla a vzala kabelku.
Čas jít.
TŘI TÝDNY PŘEDTÍM
Panebože, kdy už se konečně vdáš a odstěhuješ?! povzdychl si táta-neurochirurg u večeře.
Právě se vrátil po dlouhé operaci a doufal, že stráví klidný večer s knížkou od Karla Čapka.
Jenže Anička už půl hodiny nezavřela pusu a srovnávala českou a zahraniční sci-fi.
Tati, vždyť přece sám říkáš, že Čapek je vrchol…
To teda říkám. Ale teď už jindy, jo? Potřebuju ticho.
Anička se uraženě odmlčela na celé tři minuty.
Jo, vlastně k tomu svatbě, chytil se najednou otec slova. Pamatuješ doktora Novotného, primáře z polikliniky, kde jsem dřív sloužil?
No?
Má syna. Prý je moc slušný kluk. Novotný chtěl tvé číslo abyste se poznali. Dal jsem mu svolení.
Anička se ušklíbla.
Tyhle domluvené známosti jsou tak staromódní. To je spíš pro holky, co o ně nikdo nestojí, a ona k nim určitě nepatří.
Ale odporovat tátovi se neodvážila.
PRVNÍ HOVOR
Slušný kluk se ozval až po pár dnech.
Dobrý den, tady Petr. Říkal vám o mně tatínek?
Ano, říkal, odvětila Anička chladně, ale už s náznakem zájmu. Hlas měl příjemný.
Táta o vás básnil. Prý jste neobyčejná…
No, jsem docela obyčejná studentka druhého ročníku lékařské fakulty. Pediatrie. A vy?
První ročník. Chci být chirurg
To objasnilo ten trochu sebevědomý tón.
Volali si hodinu.
Pak další dvě.
Nakonec každý den.
Petr vyprávěl o své kočce Rozárce, o zájmu o sci-fi a o tom, jak má věčně pochybnosti o svém vzhledu jestli není moc hubený, moc bledý, moc unavený?
Anička mu naslouchala, ale občas si říkala:
Tohle je přece moje role.
A jen stěží se nutila neokřiknout: Petře, uvolni se už! Jméno Petr v kratší podobě Péťa totiž nesnášel.
Ale jinak jí všechno připadalo fajn.
SETKÁNÍ NA MŮSTKU
Nakonec se domluvili, že se potkají.
Na Můstku v metru.
Do kina na nový film a pak na zmrzlinu do legendární kavárny Alfa na Václaváku.
A co bude dál uvidí se.
Anička vyskočila z metra a rozhlédla se kolem.
Davy. Hluk. Typická vůně podzemky.
A už ho spatřila vysoký, pohledný, v ruce kytici růží.
Stál u sloupu a netrpělivě sledoval každý projíždějící vlak.
Šla k němu sebejistě:
Petr?
Mladík sebou trhl a znejistěl:
Promiňte, vy jste…?
Anička, odpověděla rázně a podala ruku napůl na potřesení, napůl na polibek.
Úplně vyjevený, pomyslela si pobaveně. Zase přešel na vykání…
Zůstal stát jak přimražený.
Anička? nejistě se zeptal. Ale já…
Pojď! chytla ho za rukáv. Ještě musíme koupit lístky!
Počkejte, chtěl jsem vám něco říct…
Povíš mi to potom! táhla ho ven z metra.
Ohlédl se zpět, jako by někoho hledal, ale Anička už ho vtáhla do davu.
Růže měl stále v ruce.
Podíval se na kytici, potom na ni a rezignoval.
Dobře, řekl tiše. Jdeme.
KINO A KAVÁRNA
Film oběma sedl.
Anička si všimla stylového kabátu mladíka i šály, kterou si zjevně pyšně ovíjel kolem krku ručně pletená, určitě od maminky.
Líbila se jí vůně drahého francouzského parfému.
Výborný malinový pohár ve zmíněné Alfě.
A to, že se na většině věcí shodli.
No, spíš Anička žvanila a on jen naslouchal pozornýma tmavýma očima, přikyvoval, souhlasil.
Občas přikryl její gestikulující ručku svojí teplou dlaní.
Tak mužné! A tak přitažlivé!
Víš, řekl potom na večerní procházce po Národní třídě, jsi… zarazil se.
Jaká? opatrně se zeptala.
Živá. Přímá.
Za odměnu mu věnovala ten nejokouzlující úsměv, jaký zvládla.
Byla zamilovaná.
O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI
Románek utěšeně rozkvétal.
Vídat se stíhali téměř denně, navíc si často telefonovali kdyby už tehdy existovaly smartphony, volali by i víc než třikrát za den.
Po třech měsících Petr oznámil, že Aničku miluje, bez ní nemůže žít a chce si ji vzít.
Anička, po chvilce jánočně váhání, nadšeně souhlasila.
Měla bys poznat moje rodiče, staral se snoubenec.
Počkej, nespěchej, polekala se Anička.
Její rodina byla co se týče potenciálních partnerů hodně náročná.
Zvlášť babička.
Nikdo nebyl dost dobrý pro její zlatíčko, a rodiče jí většinou přitakávali.
Aničku už by Petr nikdo nerozmluvil.
S jeho rodiči taky nespěchala aby si to jedna rodina neřekla s druhou.
TÁTY NAROZENINY
Naskytla se příležitost za pár týdnů.
Otec, který neměl rád okázalé oslavy, se rozhodl udělat výjimku ke svým 55. narozeninám a pozvat několik hostů.
Anička záhadně oznámila, že přijde s doprovodem.
Hosté se scházeli, když Anička vpustila svého snoubence s kyticí karafiátů a lahví francouzského koňaku pod paží.
Tati, seznámíš se prosím… začala slavnostně, trochu rozpačitě.
Zazvonil telefon.
Moment, hned jsem zpět, táta spěchal ke sluchátku.
Za dvě minuty se udýchaně vrátil:
To byl Novotný ptal se na cestu od tramvaje. Jsem rád, že konečně přijde! Už jsem se bál, že se urazil, když jsi tehdy nedorazila na to rande s jeho synem!
Anička zůstala neschopná slova.
Nedošla?!
Táta se na ni překvapeně podíval:
No jasně. Volal mi, že jeho syn tě čekal na Můstku dvě hodiny s kyticí. A ty ses neukázala.
Anička se pomalu otočila na Petra.
Stál mezi dveřmi bledý, s karafiáty v ruce, a díval se na ni provinile.
Za chvilku jsme zpátky, zasyčela na překvapeného otce.
Pevně chytila Petra za rukáv a násilně ho vtáhla do svého pokoje.
PRAVDA
Anička zamkla dveře.
Obrátila se k němu.
Počkej… mluvila pomalu, jako by se bála špatně pochopit. Co myslíš tím, že jsem nepřišla?
Petr mlčel.
Ty nejsi Petr Novotný?
Zavrtěl hlavou.
Nejsem, pronesl tiše. Jsem Petr Beneš. Kamarád mě domluvil s jednou slečnou… Věrou. Čekal jsem ji na Můstku. Pak jsi ke mně přišla ty a…
A já tě prostě odvedla pryč, konstatovala Anička.
Chvíli bylo ticho.
Snažil jsem se ti to vysvětlit tehdy, cestou do kina. Ale neposlouchala jsi mě.
Já nikdy pořádně neposlouchám, přiznala Anička. To je moje specialita.
Fanynka začala tiše kňučet za dveřmi.
Anička se posadila na postel.
A co teď?
Petr se na ni zadíval dlouze, vážně, možná víc než bylo nutné.
Pak si klekl na jedno koleno.
Je mi jedno, jak jsme se poznali. Náhoda nebo cizí zásah.
Miluju tě a chci, abys byla mojí ženou. Opravdu. Bez omylů a záměn.
Anička se s úlevou usmála.
Tak jo. Pojď se představit rodině. Ale pozor: jsme na sebe přísní!
U nás doma to není o nic lepší. A navíc máme kočku, co si umí dupnout.
To zvládneme!
Vyšli z pokoje.
V obýváku už čekali ostatní hosté a mezi nimi, právě příchozí, pan doktor Novotný se synem.
Vysoký. Hezký. Nesl růže.
Anička pohlédla na skutečného Petra Novotného.
Pak na svého Petra, bledého a trochu nervního, s karafiáty.
Ne, pomyslela si. Ten pravý není ten správný.
Rozesmála se tentokrát už opravdu od srdce.
Tati, mám pro tebe novinu. Je to na dlouho…
A tak si Anička uvědomila, že člověka nepoznáš podle jména nebo podle domluvené schůzky. Pravá láska se pozná podle srdce a odvahy být upřímný a někdy i trochu šťastné náhody.
