Já sama jsem vyrostla v dětském domově rodiče mi zemřeli, žádnou rodinu jsem neměla tak mě jednoduše šoupli do ústavu. Když mi bylo osmnáct, sbalila jsem si svůj jediný kufr a šla makat. Na školu jsem peníze neměla ani náhodou. Jsem holka do nepohody, práce se nikdy nebojím, ať už je to cokoliv. No a pak jsem poznala Robina a samozřejmě jsme se do sebe srdcově zabouchli a začali spolu bydlet. Rozuměli jsme si, nehádali se, navzájem jsme si pomáhali.
Jenže on o svatbě nechtěl ani slyšet, zatímco já tajně snila aspoň o nějaké té normální rodině, na kterou mi život nikdy štěstí nedal. Po čtyřech letech soužití jsem otěhotněla. A Robin? Jakmile to zjistil, byl ten tam. Zanechal po sobě jen vzkaz, kde psal, že na děti teď opravdu nemá náladu, a že jeho rodiče mi pošlou peníze na vyřešení situace.
Ano, peníze dorazily. Jenže já rozhodně nevěděla o tom, že bych měla dítě nějak řešit. Ať by se dělo cokoliv, radši bych makala na tři směny než se vzdala vlastního mimina.
Jednoho dne si mě s břichem opravdu už nepřehlédnutelným všimla sousedka a spustila:
Vidíš to, říkala jsem ti! S chlapem se má bydlet až po svatbě! Tak co teď budeš dělat, holčičko? Teď jsi matka samoživitelka!
Upřímně, pěkně mě to urazilo. Tohle jsem od ní slyšela ještě několikrát měla to jako koníček.
Pak následovalo to nejtěžší období v těhotenství jsem musela dřít ještě víc než předtím. Naštěstí měl pan ředitel pro můj stav pochopení a tu a tam mi přihodil nějakou korunu navíc. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou začnou pomáhat úplně cizí lidi.
Jednou odpoledne zvonek. U dveří stála paní, taška narvaná věcmi. Nakonec se ukázalo, že moje neúprosná sousedka oběhla půl baráku a poprosila všechny, kdo co má, ať přinesou. Maminky mi nosily hromady oblečení, hračky, pleny, ledacos. A za chvíli už mi začaly chodit i peníze dokonce i starý pan Vorel, co v našem vnitrobloku sedává na lavičce a zametá dvůr, se rozhodl, že nás s dítětem podpoří.
Netušila jsem, že když fakt nejvíc potřebuju pomoc, přijdou mi ji nabídnout úplně cizí lidé. Bohu díky, i majitelka bytu mi slevila z nájmu. Takže díky těmhle malým zázrakům jsem dítě porodila a zvládla ho vychovat. Synka prakticky vychovávala celá naše bytovka.
Uběhlo pár let a najednou se pán táta ozývá, že by rád viděl syna. Do péče o dítě zas nijak neřízl, rodinný život si nezařídil a teď i jeho rodiče se zajímají o vnoučka. Jestli ho k nim pustit? No, ještě uvidíme…
