Syn mé kamarádky je skutečně výjimečný kluk. Pilně studoval, vystudoval vysokou školu, nastoupil do práce, dřel na sobě, co mohl. Dnes je z něj úspěšný podnikatel, má krásný dům na venkově u Čáslavi, byt v centru Prahy říkám vám, hotový zázrak, ne člověk.
Ale však jak vždy bývá je tady to ale oženil se s dívkou. S opravdu děsivou. Dívka ze zcela rozvrácené rodiny, vzteklá, žárlivá, zlá. To nejsou slova kamarádky, která musela svého jediného syna dát do jejích spárů, to je prostě pravda.
Nejdřív tahle furie odřízla všechny manželovy kamarády. “Proč je vůbec zvete? Chodí sem jen pít, tahají z vás peníze neumíte je utratit líp? Jen vás využívají.”
Pak se postupně zbavovala všech jeho příbuzných. Rodina syna byla obrovská a soudržná slavili spolu svátky, často si volali ukázková, pevná rodina.
Snacha nejdřív obrátila oči v sloup nad každým pozváním od příbuzných, vymýšlela si naléhavé povinnosti, když měli někam jít, a pokaždé, když měla přijít návštěva, zničehonic jí začala “nesnesitelně bolet hlava”.
Po čase zůstala z celé rodiny jen matka, která měla odvahu ještě občas přijít, protože chtěla vidět svou vnučku. A samozřejmě se jí stýskalo po synovi.
Ale snacha dokázala vždycky z každé návštěvy udělat tichou domácnost.
Ne žádné hysterické výlevy, místo toho klidně a s ledovým hlasem: “Říkala jsem vám to už aspoň pět setkrát, ale zřejmě to stále nechápete nenoste laciné dárky, my tady uznáváme jen kvalitu, ne žádné laciné veteše.”
Syn stál opodál, nesměle kýval hlavou: “Mami, proboha…”
Včera jsme se potkaly s kamarádkou a ještě jednou známou. Kamarádka plakala, ruce se jí třásly, a ukazovala nám SMS. Její snacha jí napsala, že s manželem rozhodli, že by bylo lepší, kdyby už k nim nechodila.
S pláčem mi povídá, že jí volal syn a řekl: “Mami, děláš mé ženě starosti. Když přijdeš, tři dny pak není k životu.”
Ale vlastně o to nejde. Seděly jsme tam, povzdychly si chudák, jaký má pech. Jaká hrozná snacha.
A pak náš společný známý řekl: “Co s tím má ta snacha společného? Vychovala jsi syna bezcitného, tvrdého.”
Začala jsem se hádat, že nechápe nic. Co má dělat, když je ona taková? Vždyť on se musí starat o rodinu, o klid doma, to všechno pro ně dělá. A měl jsi vidět, jaký to byl kluk, když v šesté třídě vyrobil mamince k 8. březnu přáníčko.
Ukázala nám ho bylo to srdíčko a kytička, kterou sám kreslil. Kdyby nebylo manželky
Ona jen pokrčila rameny a řekla, že když muž není špatný, žádná žena ho nedonutí se tak chovat. A odešla.
Najednou jako by mi spadl z očí závoj.
Celý život jsem slýchala slušný muž, špatná žena.
A teď? Ukázalo se, že někdo je zbabělý od přírody, ne protože ho k tomu někdo nutí.
