Deník Aleny 19. leden
Prosím tě, nezačínej zas! Už jsme se o tom bavili milionkrát! Proč se k tomu musíme pořád vracet? mávla jsem unaveně rukou a otočila se zpět ke sporáku.
Dnešek byl od samého rána celý šedivý. Všechno začalo už ve čtyři ráno, když za mnou do ložnice nakráčel Marek a zatahal mě za rameno:
Mami! Bolí mě v krku!
Ještě napůl spící jsem mu políbila čelo a v tom okamžiku mě celá ospalost přešla. Hned jsem poznala, že má horečku.
Máš teplotu, Marečku. Pojď, jdeme. Vzala jsem ho do náruče a potichu opustila pokoj, abych nemusela zase poslouchat, jak si Tomáš stěžuje, že se nevyspal.
Změřila jsem teplotu, dala sirup a Marka uložila zpátky do postele. Když zase usnul, bylo jasné, že už si zpět lehat nemá cenu. Radši počkat, až otevřou ordinaci a zavolat tam. Uvařila jsem si kafe a postavila se k oknu.
Letos je neuvěřitelně bílá zima. Dvorek před domem pokrývá huňatá vrstva sněhu, která spadla přes noc. Ta čistota, jen pár drobných stop po sousedech, co spěchali do práce. Náhle jsem koutkem oka zahlédla pohyb kocour sousedky, tety Olgy, hopká po dvorku, sem tam zmizí v závěji až po uši. Sníh mu vůbec nevadí, zřejmě je svobodomyslný a doma to odmítá teta Olga ho ven prostě pouští na požádání. To pak slyší celý vchod, jak vyřvává, když někdo nestihne včas přiběhnout ke dveřím. Ale v jednom je dokonalý nikdy doma nezanechá ani smítko. Včera, když jsem šla pro Marka do školky, jsem ho viděla, jak důležitě pochoduje chodbou a spílá.
Jen běž, běž, ty potvoro! Zase se rozčiluješ! Sousedka se smála. Ahoj, Alenko! Podívej se na toho generála s ocáskem! Já už mám asi v životě úkol vychovávat samé důležité chlapy…
Usmála jsem se a šla dál. Co k tomu říct. Její syn Martin byl vždycky tvrdohlavý i laskavý, chytrý kluk s humorem a se sklonem k tichému pozorování světa. Ostatní v něm moc nezaznamenali na první pohled obyčejný brýlatý kluk, málo výrazný a ne zrovna vysoký. Alena a on byli kamarádi odmalička. Byl u ní pokaždé, i když mi bylo nejhůř, po smrti maminky.
Maminku mi srazilo auto na přechodu. Šla přes silnici příkladně, ale nezachránilo ji to. Právě to, že pravidla nestačí, byla pro mě tenkrát neúnosná.
Bylo nám deset. Najednou jsem přestala mluvit, jen jsem pořád plakala a na každou snahu utěšit reagovala jen mlčením, uprchnutím, schováním. Psycholožka, ke které mě táta odvedl, říkala, že jestli s tím hned něco neudělají, odrazí se to na mém zdraví. Pomohl právě Martin. Dva roky předtím mu zemřel otec, takže asi víc než kdokoli chápal, co cítím. Martin se u nás doslova zabydlel. Teta Olga neměla námitek, sousedi pomáhali, jak to šlo jídlo, hlídání, cokoliv bylo potřeba. Nikdy neslyšela od tety Olgy ani slovo, když Martin přišel večer pozdě, protože dělal Markovi společnost, pomáhal s úkoly, četl mi knihy a tahal mě zpátky k tomu, co jsem měla ráda na tanec, gymnastiku, kam mě mamka přihlásila, aby ze mě vyrostla zdravá holka, která se umí hýbat…
A to, že jsem po nějaké době zase začala žít, byla vlastně jeho zásluha. První moje slova od té doby nebyla pro nikoho jiného než pro tátovu kočku, kterou jsme s Martinem našli na ulici a přinesli domů. Potřebovala mléko, poprosila jsem tetičku Olinku a ona mi dala lahvičku s poznámkou: Díky Bohu, jsi zpátky mezi námi!
Koťátko zůstalo u nich, protože táta měl silnou alergii. Martin mě pak dál doprovázel všude, kde to šlo, a já si pomalu zvykla na to, že je vždy vedle mě. Oba jedináčci, navzájem jsme si doplňovali, co nám chybělo porozumění, oporu, něhu. Rozuměli jsme si beze slov, nikdy jsme nemuseli říkat, co nás tíží. Já začala větu, on ji dokončil. Dospělí se někdy divili, ale nechali nás být tiše tu naši zvláštní kamarádskou dvojici podporovali.
Problémy nastaly až koncem gymnázia. Vyrostla jsem do hezké, chytré holky a měla pořád nějaké nápadníky. Martin jen sledoval zpovzdálí a mlčel, protože věděl, že stejně nikoho neberu vážně. Jenže pak se objevil Tomáš. Poznala jsem ho, když jsem při odchodu z gymnastiky uklouzla na schodech a on mě zvedal ze země.
Slečno, jste v pořádku? Pomůžu vám! Usmál se na mě, sympatický, vysoký kluk. Podívala jsem se mu do očí a uvědomila si, že jsem to já, kdo vždycky říkal, že láska na první pohled je jen pohádka a zrovna mě teď potkala.
Jsem úplně ztracená, Martine, rozplývala jsem se ten den doma. Je prostě… nejlepší!
Martin to nesl těžce, ale navenek to nedával znát. Zůstala jsem zaslepená, žila jen věcmi kolem Tomáše a jen málo si všímala, že Martin trpí. S Tomášem jsme spolu chodili více jak tři roky, pak jsme se rozhodli, že už jsme dost dospělí na svatbu. Oznámili rodičům, šli jsme na matriku.
Škoda, že musí být “družička”. Nač mi jsou družičky? Proč nemůže být “kamarád nevěsty”? kroužila jsem před zrcadlem v salonu, kam mě Martin odvezl.
Svatbu zařizoval s takovým klidem, jaký jsem u něj neznala. Švadlena mi dokonce vyhrožovala, že ho vyhodí, protože ženich nemá vidět nevěstu v šatech! Smáli jsme se tomu.
Na naše rychlé manželství a první roky spolu vzpomínám dnes s velkým otazníkem. Jak jsem to tenkrát neviděla? Dlouho jsem věřila, že můj rytíř, byť není Martin, bude pořád stát po mém boku. Ale ukázalo se, že role a princové existují různí.
První signál přišel po půl roce, když jsem těžce onemocněla. Obyčejná angína jenže jsem to přecházela, snažila se být dokonalou ženou i přes nemoc a skončilo to vyčerpáním. Lékař doporučil drahé vyšetření. Tomáš protestoval:
K čemu to je? Šetříme si přece na dovolenou! Jsi mladá, co z tebe dělají babku? Jen tahají peníze!
Chtělo se mi brečet. Táta mi nakonec vyšetření zaplatil, Tomáš to přešel mlčením.
Rok trvala rekonvalescence, některé problémy, hlavně se srdcem, zůstaly. Když jsem otěhotněla, zařadili mě hned mezi rizikové. Lékař říkal, ať si vše pořádně rozmyslím. Já byla rozhodnutá miminko chci.
Nakonec jsem poslední tři měsíce těhotenství ležela na rizikovém. Marečka jsem porodila zdravého a v termínu, ale stálo mě to hodně sil. Věděla o tom jen táta a… Martin. V té době jsem si naplno uvědomila, že Tomáš žije vlastně svůj paralelní život a já jsem pro něj jen doplněk. Po porodu šel Tomáš oslavit narození Marka tak, že tři dny nebyl doma a nezvedal telefon. Chtěla jsem se hned rozvést, ale první pohled Tomáše na syna mě zastavil.
Marka si zamiloval. V noci stával, přebaloval, chodil s ním na procházky, věnoval se mu. Někdy ale přišla chvíle, kdy mu Marek začal vadit, a shazoval povinnosti na mě. Nějaké zvláštní dvojí chování jednou úžasný otec, podruhé lhostejný. Ale ty horší chvíle byly zřídkavé… aspoň zatím.
Mezi námi dvěma od té doby vznikla téměř geometrická paralela každý jsme žili svůj život, míjeli jsme se. Marek jako malý hodně stonal, a já neměla čas řešit podivné manželství. Chodila jsem s ním po doktorech bez ptaní Tomáše o pomoc nikdy jsem předem nevěděla, jestli zrovna přijde jeho hodná fáze. Buď byl pečlivý a starostlivý, nebo se rozčiloval a nemohl si najít chvíli navíc.
Táta mi pomohl udělat instruktorák, v době výuky hlídal vnuka. Dal mi na starší ojetou fabii, abych nebyla závislá. Táta věděl, jaký Tomáš je, ale nikdy se mi nebabral do života, jen mlčky čekal, až budu připravená udělat sama krok.
Pamatuji si, když bylo Markovi dva a já byla po několika bezesných nocích a nervové nahromadění mě úplně smáčklo odnesla jsem spícího Marka tátovi a spala jsem v obýváku na zemi u sedačky. Když jsem se pak probudila, táta mi řekl:
Alenko, nebudu ti radit. Ale pamatuj nejsi na to sama.
Vím, tati, všechno vím… Jen ještě potřebuji čas. Dokud jsem si neujasnila, Tomáš je můj muž.
Táta mě objal, neříkal nic víc.
Po celou tu dobu tu byl Martin. Když bylo zapotřebí donést léky, když Tomáš nemohl, nebo měl vybitý mobil; když bylo nutné dojet k doktorovi, protože moje auto zase stávkovalo; když bylo třeba zařídit cokoliv. Vždycky tu byl a já mu důvěřovala naprosto.
Teď, jak jsem zírala ven na zasněžené panelákové nádvoří, jsem myslela na to, že se Martin dnes vrací z pracovní cesty a možná budu muset poprosit, jestli nás odveze k lékaři moje auto zase stávkuje. Peněz je málo. Tomáš říká, že vše dává do podnikání, můj plat padne na nájem a léky, protože musím stále brát ošetřovačky kvůli Markovi. Naštěstí bydlíme v tátově bytě on je teď na své chalupě, užívá si klid na venkově.
Mrkla jsem na hodiny a vytočila číslo ordinace. Měla jsem štěstí, naše paní doktorka je zpět z dovolené a objednali nás.
Odložila jsem mobil a pustila se do snídaně, když do kuchyně přišel rozespalý Tomáš.
Co zase? Proč tu byl v noci takový rozruch?
Marek onemocněl, odpověděla jsem stručně.
A kvůli tomu musíš běhat celou noc? No nic, jdu do sprchy, dej mi rychle snídani, mám dost práce.
Bez řečí jsem se vrátila ke sporáku. Dnes jsem dělala lívance, které Marek i Tomáš milují žádný protest nebude.
Tak co, mluvila jsi s tátou?
Ne!
Na co čekáš?
Říkala jsem, že o tom s ním mluvit nebudu. A ani ho nebudu žádat, aby na nás přepsal byt.
To tvoje tvrdohlavost mě už štve! Kolikrát to ještě budu platit? Žiju tu jak bezdomovec na dočasný povolení, přitom od rána do večera makám, dovolenou jsem neměl rok, pořád ti něco nestačí…
Pokračoval v monologu, ale já už ho neposlouchala. Jakoby se ve mně něco utrhlo, slyšela jsem v hlavě zřetelně, jak praská poslední struna ta, která nás kdy spojovala. Přes všechnu tu něhu, první polibky, svatbu, narození Marka…
Položila jsem vařečku a podívala se mu přímo do očí:
Řeknu to jednou. Dneska si sbalíš věci a odstěhuješ se. Rozvádíme se, Tomáši. Takový život, jako poslední tři roky, už nechci. A myslím, že i tebe to dávno nebaví. Nechci řešit, kdo co platil nebo platí. Jediné, na čem záleží, je Marek kvůli němu uděláme všechno, aby měl oba rodiče, i když nebudou žít spolu.
Ze začátku jen překvapeně koukal, pak začal něco namítat, ale za chvíli se zvedl od stolu a zahodil vidličku:
Tak ty už jsi všechno vyřešila? No, zamysli se do večera, co vlastně chceš. Přijdu a snad ti to už docvakne.
Slyšels mě dobře. Rozhodla jsem se.
Máš to v hlavě popletený. A myslíš, že tě někdo bude chtít? S dítětem? Přijdu k rodičům, až se vzpamatuješ, zavolej.
Jak chceš. Otočila jsem se a držela slzy na uzdě.
Jakmile bouchly dveře, sedla jsem si a nechala slzy téct naplno. Když jsem slyšela, jak Marek cupitá ze svého pokoje, bleskově jsem se otřela a nachystala mu talíř.
No, tady je nejlepší uzdravující klučina! Budeš snídat?
Mami, moc nemám hlad. Bolí mě teď i hlava.
A lívance tvou hlavu nezachrání?
Zachrání! Ale jen s marmeládou!
Jasně!
Po návštěvě lékařky, která předepsala léky a doporučila klid, jsem se chystala do lékárny. Chtěla jsem volat tátovi, ale v tu chvíli zabouchal někdo na dveře. Nikdo jiný než Martin nikdy nezvoní, už jsme to měli jako tajné znamení.
Ahoj!
Ahoj, jak se máte? v ruce mu cinkala krabička s novým autíčkem pro Marka. V duchu jsem si vzpomněla: kolikrát Tomáš něco koupil synovi? Dárky na svátky, Vánoce i narozeniny byly vždy na mně a Martin nikdy nepřišel s prázdnou.
Marek je zase nemocný. Pohlídáš ho? Potřebuji do lékárny.
Není problém. Radši tam dojdu já máš seznam?
Podala jsem mu lísteček.
Za chvíli, jakmile za ním klaply dveře, někdo volal.
Aleno Vladimírová?
Ano?
Voláme z Krajské nemocnice. Přijali jsme vašeho otce. Měl infarkt. Stav je vážný, ale stabilizovaný.
Ihned přijedu.
Byla jsem jak smyslů zbavená. Táta nikdy na srdce nestěžoval. Najednou jsem si uvědomila, jak málo stačí, abych přišla o jediného skutečně blízkého člověka.
Bezděky jsem vytočila číslo Tomáše.
Co je?
Táta je v nemocnici. Infarkt.
A? Co po mně chceš? Vždyť se se mnou rozvádíš.
Ztuhla jsem, nevěřila vlastním uším, a hovor ukončila.
V tu chvíli přišel Martin s taškou z lékárny. Zahlédl mě v předsíni, už oblečenou.
Kam jdeš?
Táta je v nemocnici. Infarkt.
Slov už nebylo třeba. Martin zaběhl pro tetičku Olgu na hlídání Marka a se mnou spěchal do nemocnice.
Celý večer jsme seděli v čekárně a doufali ve zprávy. Mlčky. Nakonec jsem tu zavěšenou tísnivou chvíli přerušila já.
Děkuju Jsem šťastná, že tě mám.
Budu s tebou napořád…
Já to vím, Martine. Teď už to konečně vím.
Když se nakonec objevil doktor, našel mě opřenou s hlavou na Martinově rameni.
Váš otec je po nejhorším, převezli jsme ho na pokoj. Čeká vás ještě dlouhá rekonvalescence, ale dnes už si můžete odpočinout. Zítra ho uvidíte u návštěvních hodin.
Padla jsem Martinovi do náruče a do slz se konečně rozlila všechen ten smutek i úleva, která ve mně poslední měsíce bujela.
