Návrat
Elišce se udělalo špatně už na nástupišti.
Sotva stihla doběhnout ke koši a teď, shrbená, stála u něj, cítila, jak si své drahé kabát elegatně špiní o tu litinovou, zamrzlou plochu
Slečno, jste v pořádku? ozval se vřelý, místní přízvuk.
Prosím, jděte pryč
Eliška se narovnala. Kolem, jako ve starém němém filmu, procházeli lidé v péřovkách, s nákupními taškami a síťkami brambor.
Vzduchem se linula vůně nafty, levného cigaretového kouře a toho zvláštního venkovského zatuchnutí, kterého měla Eliška už od dětství plné zuby.
Tenhle město nenáviděla. Nenáviděla ho čistě a naprosto jako někdo, kdo odtud před patnácti lety utekl a udělal všechno pro to, aby už nikdy nemusel hledat cestu zpátky.
Telefon zavibroval.
Táta.
Eli, kde jsi? Jsem tady autem, čekám na tebe.
Já pojedu taxíkem, usekla Eliška. Nechoď pro mě. Nadiktuj mi adresu nemocnice.
Ale mamka už není v nemocnici. Včera ji pustili. Spadnul tlak, řekli, že ať se léčí doma. Přijdu pro tebe
Doma? Eliška cítila, jak jí zatíná čelist. To jsem kvůli nějaké hlouposti vážila cestu až sem?!
Eli, hlavně se nerozčiluj. Máma už se na tebe těší. Upekla koláčky.
Jaké koláčky, proboha!?
Zavěsila.
***
Dům, kde vyrostla, byl ještě menší než si pamatovala.
Eliška stála ve vchodu a dívala se na oprýskané dveře, potažené koženkou. Sousedčina kočka se už otírala o její boty a zanechávala na nich šedou srst. Vonělo to tu zelňačkou, kočkami a něčím sladkým. Vždycky to tu tak vonělo. Vždycky.
Vstoupila bez klepání.
Máma seděla v kuchyni. Drobounká, prošedivělá, v obnošeném županu, spod kterého jí vykukovala noční košile.
Jen co Elišku uviděla, plácla si dlaněmi o tváře a její obličej se rozzářil štěstím i provinilostí naráz a Eliška pocítila zvláštní neklid.
Eliško! Dceruško! Já myslela, že přijedeš až večer
Říkala jsem ti, abys nelhala. Eliška se ani nezula. Zůstala stát uprostřed předsíně v botách. Víš, že kvůli vám jsem přišla o zakázku? Noc jsem strávila ve vlaku, abych tě navštívila na JIPce, a ty pečeš koláčky?
Máma sklopila hlavu. Ruce jí spadly podél těla.
Eli, promiň. Nechtěla jsem tě děsit. Jen mi spadl tlak. Co se stalo Ale tolik ses mi stýskala
Tomu se říká lhát. Eliška shodila boty a hodila je do kouta. Tak kde máš tlakoměr? Změříme tlak a já pojedu do hotelu. Tady spát nebudu.
Zůstaň u mě, prosím
Máš tekoucí záchod, topení skoro netopí, zeď se třese pod nadávkami sousedů. Nemůžu tady být. Fyzicky to nezvládám.
Přešla do kuchyně, posadila se ke stolu. Na stole talířek s koláčky ještě teplé, dozlatova. Ani se na ně nepodívala.
Přines tlakoměr.
Máma poslušně přinesla starý, mechanický tlakomer s gumovým balónkem.
To je co? vyhrkla Eliška. Nemáš na pořádný? Vždyť jsem ti posílala peníze.
Dala jsem je na spořitelní knížku. Pro tebe. Kdyby něco.
Bože
Načerpala vzduch do balónku. Čísla před očima poskakovala.
Sto šedesát na devadesát. Co, sůl jíš po lžících?!
Jen trochu
Dobře, zítra ti koupím pořádné léky. A i nový tlakoměr. Teď jsem vyřízená. Kde můžu přespat?
Máma začala pobíhat a chystat lůžko. Eliška mezitím seděla v kuchyni, dívala se z okna na šedivé paneláky a v hlavě jí znělo jediné: Hlavně tu nezůstat, hlavně ráno odjet.
***
V noci Eliška neusnula.
Pohovka byla krátká, pružiny tlačily do zad, za stěnou sousedi křičeli, pak se hádali. Ženský hlas pištěl, chlap sprostě řval.
Eliška ležela a dívala se do stropu. Byla na něm prasklina, kterou si pamatovala z dětství. Tenkrát ji připomínala blesk. Teď už jen připomínala, jak se celý dům rozpadá.
K ránu konečně usnula a zdálo se jí, že je malá a s mamkou jdou na trh, mamka jí kupuje koláček s povidly. Horký, posypaný cukrem. A Eliška jde a je šťastná.
Probrala se s pláčem.
Slzy jí stékaly po tvářích, nemohla je zastavit. Ležela a brečela do rohu prostěradla.
Za stěnou už bylo ticho. Tikaly jen staré hodiny, které máma stokrát slibovala vyhodit.
Eliško? zazněl za dveřmi maminčin hlas. Nespíš?
Nespím, odpověděla Eliška zachraptěle.
Máš tu návštěvu.
Koho?
Nějakou holku. Říká, že Olina. Nepamatuješ si?
Eliška se posadila na léhátku. Olina? Jaká Olina?
Navlékla župan, vyšla z pokoje.
Překvapeně zůstala stát před Olinou. Tohle byla ta Olina, s kterou kamarádila na základce. Nejlepší kamarádka, kterou Eliška nechala beze slova, když odjela do Prahy.
Olina se téměř nezměnila. Světlé vlasy svázané do culíku, a ty známé dolíčky ve tvářích. Jen kolem očí tmavé kruhy.
Nazdar, řekla Olina. Mamka říkala, že jsi tu. Říkala jsem si, že se po patnácti letech stavím.
Eliška ztratila řeč. Chtěla říct něco ironického, něco jako Jak jsi mě našla? nebo Já jsem zaneprázdněná…, ale najednou zjistila, že nemůže.
Pojď dál, vyhrkla.
Usadily se v kuchyni. Máma pochopila, že tu nebude k ničemu, a šla za sousedkou. Olina držela hrníček čaje v obou rukách.
Já jsem vdaná, řekla. Mám dceru, sedm let. Alenka. Letos půjde do školy.
Gratuluju, kývla Eliška.
A ty jak? Olina se na ni podívala tak pozorně. V Praze je ti dobře?
Ujde to.
Provdaná?
Byla jsem.
Proč už nejsi?
Eliška pokrčila rameny. Nechtěla vysvětlovat, že ji muž opustil kvůli jiné ženě. Že byt, auto, kariéra nic z toho věčně nezahřeje. Že je sama. Strašně sama.
Neshodli jsme se, řekla.
Olina přikývla. Chvíli bylo ticho. Nakonec tiše pronesla:
Já ti už odpustila…
Co? překvapeně se Eliška opřela o opěradlo.
Co jako co? Odjela jsi pryč, ani ses nerozloučila. Byly jsme jak sestry, svěřovaly jsme si všechno. A tys prostě zmizela. Nejdřív jsem brečela, pak se zlobila, a pak jsem pochopila: muselo to tak být. Stavěly jsme každá svůj život. A teď tu sedíme u čaje. Já jsem ráda, že tě vidím.
Elišce zvlhly oči. Odvrátila se k oknu.
Olinko, byla jsem hloupá. Promiň.
Ale prosím tě, usmála se Olina. To se stává.
Povídaly si až do večera. Olina mluvila o manželovi (dělník v továrně, pije, ale není zlý), o dceři (maluje po stěnách), o obyčejném životě. Eliška poslouchala a najednou zjistila, že ji to opravdu zajímá.
Hele, povídá Olina, když se už chystala odejít, nechceš zítra přijít k nám na večeři? Uvařím boršč. Poznáš Alenku.
Nevím…
Přijď, chytila ji Olina za ruku. Mamka říkala, že tu jsi do středy. Aspoň na chvíli to bude jako dřív.
Eliška přikývla.
***
Druhý den šla Eliška do lékárny.
Potřebovala mámě koupit léky, pořádný tlakoměr a ještě pár drobností. Procházela městem, dívala se kolem a najednou jí nepřišlo zas tak hrozné. Stromy obalené jinovatkou, děti se sáňkami, důchodkyně na lavičkách. Obyčejný život.
V lékárně byla fronta. Postavila se na konec. Před ní starší žena v opraném kabátu, s igelitkou plnou nákupu. Žena popocházela z nohy na nohu a těžce oddychovala.
Je vám dobře? zeptala se Eliška.
Nic mi není, holčičko. Srdce trošku zlobí. Koupím si prášek a hned bude líp.
Eliška se na ni zadívala pozorněji. Žena byla bledá, rty namodralé, na čele studený pot.
Sedněte si, řekla Eliška. Já vám to koupím. Co potřebujete?
Nitroglycerin, dcero. Děkuju ti, zlatíčko.
Eliška koupila prášky, podala ženě. Ta si hned vzala dávku a zavřela oči. Po chvíli jí bylo líp.
Děkuju ti, krásko. Ty nejsi místní, nebo ano?
Místní, najednou řekla Eliška. Tady jsem se narodila.
Vyšla z lékárny a usmála se.
***
Večer šla Eliška k Olině.
Olina bydlela v paneláku v pátém patře bez výtahu. Eliška šlapala po oprýskaných schodech a hlavou jí běželo: Pane bože, už jsem odvykla od těchhle vchodů.
Ale dnes jí to vůbec nevadilo.
Dveře otevřela hubená holčička se světlými vlasy a obrovskýma očima.
Vy jste teta Eliška? zeptala se. Maminka říkala, že vás mám pustit dál.
Ano, já jsem teta Eliška, usmála se návštěva.
Já jsem Alenka. Pojďte. Máme dneska boršč.
V bytě chudě, ale čisto. Stará sedací souprava, vybledlé tapety, na zdech dětské kresby. Vonělo to borščem a koláčem.
Olina šmejdila po kuchyni.
Jé, Eli! Pojď, odlož si. Za chviličku se bude jíst. Alenko, dones lžíce!
Sedli si ke stolu. Eliška jedla boršč a uvnitř cítila podivuhodné teplo. Tak dobře už dlouho nejedla. Takovou opravdovou radost nezažila spoustu let.
Nakreslíš mi něco? zeptala se Alenka.
Holčička, upřeně se dívající na Elišku, kývla:
Jste hezká. Nakreslím vás.
Tak jo, zasmála se Eliška.
Alenka přinesla blok a pastelky. Pustila se do práce.
Eliška pila čaj s višňovou marmeládou a povídala si s Olinou.
Máte děti? zeptala se najednou Alenka, aniž zvedla hlavu od kresby.
Ne, odpověděla Eliška. Nevyšlo to.
Proč?
Alenko! napomenula ji Olina, to stačí!
To je v pořádku, Eliška se usmála. Život prostě chodí různě, Alenko. Ne všichni mají děti.
Nemračte se, řekla vážně Alenka, jste ještě mladá. Máte to před sebou.
Eliška se zasmála.
Děkuji ti, malá.
Alenka jí podala obrázek. Na obrázku byla paní v dlouhých šatech s korunkou a květinami kolem.
To jste vy, vysvětlovala Alenka. Připomínáte mi princeznu. Jenom smutnou. Ještě dokreslím sluníčko a bude veselé.
Elišce se stáhlo hrdlo.
Děkuji, holčičko. Vystavím si tvůj obrázek doma, v Praze. Ano?
Jo, kývla Alenka. Přijedete zas?
Přijedu, slíbila Eliška. A najednou poznala, že to myslí vážně.
***
K mámě se vrátila pozdě večer. Máma nespala, čekala na ni.
Tak co, jak bylo? zeptala se.
Dobře, mami. Opravdu dobře.
Eliška si sedla vedle ní a vzala ji za ruku. Teplou, hrubou, se stařeckými skvrnami.
Mami, odpusť mi všechno.
Ale drahoušku, co bys dělala…
Za to, že zadrhla se. Že jsem se za vás styděla. Za město, za sebe. Myslela jsem, že když uteču, budu lepší. Ale nejsem. Jenom jsem utekla.
Máma mlčela a hladila ji po hlavě, jako kdysi.
Neutekla jsi, Eliško. Přežila jsi. Tady to bylo: buď odejdi, nebo se znič. Jsem ráda, že jsi odešla. Jen na nás nezapomeň, to je všechno.
Nezapomenu, špitla Eliška. Slibuju.
***
Ráno Eliška odjíždí.
Táta ji veze na nádraží. Máma stojí na peróně, malá, ve svém starém kabátu a mává.
Eliška se dívá z okna kupé a cítí, jak ji v hrudi něco bolí.
Hele, táta zakašle. Přijeď zase. My tu nebudeme věčně.
Přijedu, tati. Fakt.
Sedne si ve vlaku na své místo. Vyndá telefon. Zpráva od Oliny: Přijeď zas. Alenka se ptá, kdy zase přijede teta Eliška. Moc se jí líbíš.
Eliška se usměje a schová telefon.
Vlak se rozjíždí. Za oknem plují šedé paneláky, garáže, zasněžené pole. A najednou si Eliška všímá, že jí tentokrát nebolela hlava. Není jí špatně. Nechce se schovat a předstírat, že nic z toho neexistuje.
Z kabelky vytáhne Alenčin obrázek. Rozloží ho. Princezna s korunkou, květiny, nedokreslené sluníčko.
Eliška se podívá ven. Nad poli právě vychází slunce. Velké, červené, opravdové.
***
Za týden pošle Eliška Olině peníze. Jen tak. Pro Alenku, na tvoření, na kroužky.
Olina dlouho odmítá, ale Eliška trvá na svém.
A za půl roku přijede Eliška do rodného města znova. Sama. Bez ohlášení. Prostě si koupí jízdenku a přijede.
Sedí ve třech v kuchyni Eliška, Olina a Alenka. Jedí boršč a povídají si. A Eliška si myslí, že možná, právě tohle je štěstí. Když jsi někomu potřebný. Jen tak…
