Marie se vracela domů z práce, když bylo osm večer. S unaveným povzdechem otevřela dveře bytu a hned ji udeřil do uší dětský pláč.
S těžkým krokem prošla do obýváku, kde její dcera Petra a zeť Luboš sledovali televizi. Byt vypadal jako po výbuchu.
Dětské hračky byly rozházené po gauči, posteli, povalovaly se na zemi. Na stole se povalovaly papírky od bonbonů, kuřecí kosti, prázdné láhve od Kofoly a okousaná jablečná slupka.
Na opěradle křesla viselo špinavé oblečení, na židli se povaloval ledabyle složený použitý plen.
V místnosti bylo dusno a linul se zde těžký, nepříjemný pach. Tohle všechno přivádělo unavenou ženu téměř k zoufalství.
Když si jí všimla roční vnučka Eliška, radostně se rozeběhla k babičce a skočila jí do náruče.
Marie otevřela okno, aby pustila do obýváku trochu čerstvého pražského vzduchu, a pak se odplížila do kuchyně.
Tam na ni čekal další šok. V dřezu ležely hromady špinavého nádobí, na stole okoralý chléb, rozlitý čaj, na podlaze střepy z rozbitého hrníčku.
Někdo rozbil její oblíbený hrnek, který kdysi dostala od zesnulého manžela. Na plotně stál připálený zbytek karbanátků a v lednici nebylo téměř nic. Hladová myš by se tam sotva najedla.
Do kuchyně vtrhla dcera Petra, políbila matku na tvář a prohlásila:
Ahoj mami. Když jsi konečně doma, my s Lubošem jdeme ven. Jdu se rychle připravit. Elišku jsem nakrmila před hodinou.
Počkej, Petro, kam se chystáte? ptala se překvapeně Marie.
Kam asi? vzdychla mladá žena. Jdeme si s Lubošem konečně na chvilku odpočinout. Nejprve do kina, pak si někam sedneme. Mimochodem, maminko, půjčila bys mi pár stovek? Jinak nám to nevystačí.
Z obýváku se ozval Lubošův hlas:
Paní Marie, neudělala byste mi prosím do zítřka šťovíkovou polévku? Viděl jsem dneska v televizi, jak ji někdo jedl, a dostal jsem na ni hroznou chuť! K tomu nějaký jarní salát by taky nebyl špatný. Máte kávu? Bez kávy už ani nevstávám!
A co já? zeptala se Marie rozpačitě a rozhlédla se po špinavé kuchyni. Já dneska makala celý den, ani na oběd jsem si nestihla dojít. Jsem úplně vyčerpaná. Proč nevezmete s sebou Elišku?
Mami, vždyť to nejde! nechápala Petra. Rodiče přeci někdy musí od dětí odpočívat. Teď máme s Lubošem krizi, potřebujeme být spolu, říkala to i psycholožka! Eliška tě dnes ještě neviděla, určitě se spolu zabavíte a oba si uděláte radost. Nebudeme dlouho.
Než stačila Marie cokoliv říct, Petra už byla pryč. Během chvíle bylo v bytě ticho a ona zůstala s Eliškou sama.
Marie byla otřesená. Tlak v hlavě sílil, cítila se jako neviditelná služka, pokladna i služka pro všechny okolo.
Chtěla by jen chvíli klidu, bolest hlavy byla nesnesitelná. Ale Eliška měla úplně jiné představy o společném večeru.
A navíc bylo potřeba nejen něco uvařit k večeři Marie skutečně celý den nic nejedla ale i uklidit ten chlív.
Měla pocit, že prošla třetí světovou válkou. S těžkým povzdechem se sesunula na židli a poprvé po dlouhé době se v ní něco zlomilo. Rozplakala se bezmocí…
… Dcera s manželem bydleli u Marie v jejím dvoupokojovém bytě už několik let. Kdysi měla klid, pohodu a řád.
Petra s Lubošem původně bydleli v nájmu někde na okraji Prahy, ale majitel je prý vyhodil a tak přišli k Marii.
Když ji Petra prosila, ať je na pár měsíců u sebe nechá, Marie souhlasila. Dcera tvrdila, že se brzy odstěhují hned, co najdou něco vhodného.
Jenže pořád něco: jednou drahé, jednou daleko, jindy špatné podmínky…
Najednou Luboše propustili z práce v malé obchodní firmě. Petra řekla, že ho kolegové podrazili, ale že si určitě brzy najde jiné místo.
Jenomže hledání práce ho moc nezajímalo celé dny seděl doma u televize nebo u počítače.
Domácnost žila jen z Petřiny skromné výplaty. A pak to přišlo Petra zjistila, že je těhotná.
Těhotenství bylo komplikované. Od začátku musela brát drahé hormonální léky, neustálé kontroly, odběry, ultrazvuky. Všechno platila Marie, která pracovala jako ortopedka v nemocnici.
Život se změnil v noční můru. Peněz bylo zoufale málo, protože Petra s Lubošem nenakupovali ani jídlo, ani drogerii, nikdy nic nezaplatili a na šetření nebyli zvyklí.
Veškeré výdaje padaly na Marii. Viděla, že je dcera se zetěm bezostyšně využívají, ale nebyla schopná jim to otevřeně říct.
Bála se, že kdyby na ně zatlačila, Petra se na ni urazí a odstřihne ji ze života, navíc v jejím stavu… Jak by mohla vyhodit vlastní dceru čekající dítě?
Musela zatnout zuby. Proto si ještě přivydělávala v soukromé klinice…
… Zazvonil zvonek. Marie rychle setřela slzy a šla ke dveřím. Stála tam její přítelkyně Helena, neohlášená a překvapená pohledem na nepořádek v bytě.
Musela ji ale pustit. Přinutila se k úsměvu, přivítala ji a odvedla do kuchyně.
Helena o Mariiných problémech už dávno věděla, včetně toho, jak jí Petra s Lubošem pijí krev.
Několikrát se ji Helena snažila přemluvit, ať je vyhodí. Ale Marie na to stále neměla odvahu.
Helena tentokrát neřekla ani slovo. Otevřela lednici, vytáhla vajíčka a zakysanou smetanu, umyla pánev a pustila se do přípravy omelety.
Maruška ztichla, Eliška jí usnula na klíně. Položila vnučku do dětské postýlky v ložnici a vrátila se zpět.
Omeleta byla hotová. S pokorným pohledem Helena řekla:
Jez, prosím tě, potřebuješ sílu. Vidím, jak jsi pohublá a unavená. Musíš se o sebe postarat! Tvoje dcera s manželem tě jen vysávají, měla bys je konečně poslat pryč. Chápeš to?
Ale jak to mám udělat? Marie pokrčila rameny. Nemají kam jít… Mají malé dítě. Jak bych to mohla udělat?
Využívají tě. Proč by měli sami platit za byt, jídlo, léky a účty, když to všechno mají zdarma u tebe? Je čas říct dost. Jinak se z toho zblázníš já už to dál nemůžu sledovat. Pokud jim neřekneš ty, řeknu jim já.
Marie věděla, že má Helena pravdu. Pokud nenajde odvahu, už to nikdy lepší nebude.
Slíbila kamarádce, že jim to řekne hned, jak přijdou domů. Helena jí ještě pomohla s úklidem kuchyně, uvařila bylinkový čaj a promasírovala jí unavená ramena.
Helena nechtěla odejít, dokud Petra s Lubošem nebudou domaaby mohla kamarádku podpořit.
Petra s Lubošem dorazili až v jedenáct večer. Marie s Helenou je čekaly v obýváku.
Hezký večer, paní Heleno, zamumlala Petra s ledovým pohledem.
Hezký, odvětila Helena chladně. Pěkně jste si užili večer? Klidně jste mohli zůstat do rána!
Mami, my jdeme s Lubošem spát, utrousila Petra a ignorovala přítomnost Heleny, ale Marie ji zastavila.
Počkej, Petro, přiveď Luboše a posaďte se. Chci s vámi oběma mluvit.
Dobře, zamumlala Petra a přivedla i manžela.
Paní Marie, něco se stalo? zeptal se Luboš.
Ano, stalo, Marie sebrala všechnu odvahu máte týden na to najít si podnájem. Po týdnu tu prostě zůstat nemůžete. Jste mladá rodina, je čas žít samostatně. To je moje konečné rozhodnutí.
Ty nás prostě vyhazuješ? vyhrkla Petra, šokovaná. Kam máme jít? Petr říká, že nezvládneme zaplatit nájem, nemám práci, jsem na mateřské. Co s námi bude?
Nějak to zvládnete, Marie mluvila klidně. Jste dospělí, umíte si zařizovat život i dítě, tak se naučte nést odpovědnost. Nemůžu vás chránit až do smrti. A co kdyby se mi zítra něco stalo? Už nejste děti.
Jak to můžeš říct? vykřikla Petra se slzami v očích. Jaká ty jsi matka? Takhle by se k dceři s dítětem zachovala jen macecha! Takovou matku nechci!
Petro, uklidni se. Nemáš právo křičet na svou matku, vložila se do hovoru Helena. Běžte do pokoje a promyslete, co vám Marie řekla. Takhle s ní nemůžete jednat.
Vy se do toho nepleťte! rozkřikl se Luboš. Toto je naše rodina, nemáte co zasahovat! Radši si běžte po svých!
Hádku uťal pláč Elišky z vedlejší místnosti. Luboš s Petrou museli odejít z obýváku. Helena pevně stiskla Marii ruku a ta jí pohled vracela s vděčností.
Za týden se museli vystěhovat. Petra považovala matku za největšího nepřítele.
Vše dobré, co pro ně Marie kdy udělala, se rázem zapomnělo. Pro Petru byla zlá, bezcitná, sobec. Ale Marie věděla, že udělala správnou věc.
Ale doufala, že se dcera časem uklidní a znovu k ní najde cestu.
Někdy je třeba i vlastním dětem dát tvrdou lekci, jinak je čeká jen propast.
Snad to jednou pochopíMarie v to věřila.
