Aničko! zazněl za ní hlas, který poznala okamžitě a přesto by ho nejradši nikdy už neslyšela.
Anna sebou škubla, vtáhla hlavu mezi ramena a přidala do kroku po nábřeží, jako by právě začalo sněžit šampaňské.
Aničko, počkej přece! To jsi ty, na sto procent!
Anna šlapala rychleji, ale najednou pocítila dotek na rameni sice opatrný, ale neodbytný.
Aničko, ty jsi snad ohluchla? To jsem přece já, Viktor.
Se skřípěním zubů se Anna otočila a jenom vyhrkla:
Proboha, Viktore Já myslela, že se mi to jen zdálo Ale Jak to? To přece není možný…
Co není možný? Bývalý manžel se na ni smál tak rozverně, že se jí vybavila první rande na Petříně. Copak se už nemůžu vrátit do Prahy?
A odkud ses to, prosím tě, vrátil? Anna pořád nic nechápala. Vždyť tys umřel. Řekli mi to.
Já? Umřel? Viktor vypadal, že si málem přecedí tvář úžasem. To mě zajímá, kdo to rozhlásil.
No přece Ivan. Tvůj nejlepší kamarád. Po tom tvým stěhování do Brna se kolem mě točil a zkoušel, jestli náhodou Zkrátka já ho rychle setřásla a on mi vykládal, jak ses v cizím městě upil a zcepeněl pod plotem.
To je ale parchant, zasmál se Viktor. Takže on to tehdy nemyslel z legrace!
Jak z legrace?
No, jak jsem odjížděl, řekl mi: “Opustíš Anču a já si ji vezmu.” Smál se, ale od té doby neodpověděl ani na dopis, ani na telefon. Tehdá nebyl žádný Facebook, jenom pevná linka a pohlednice. Ani nevím, kde skončil.
No, on už taky není mezi námi, pokrčila Anna rameny. Umřel před pěti lety. Měl pohřeb u svatýho Matěje.
No to mě podrž Viktor na chvíli ztratil úsměv. Život je fakt směšně krátkej. Ale koukám letí roky, a ty jsi pořád stejná. Kočka jak tenkrát.
Ale, prosím tě Anna se zasmála a mávla rukou. Jsem stará dívka.
Slyšel jsem, že jsi vdaná. Viktor na ni koukal přesně tím pohledem, kterým kdysi dávno naznačoval nabídku lístků do kina. A děti že máš. Dvě, že jo?
No jo, dvě, přikyvovala Anna. Už jsou z domu, bydlí po republice a já jsem babička. Dvakrát, prosím pěkně!
Teda! A manžel, jak se mu vede?
Dobře se mu vede. Už v jiné rodině, ušklíbla se Anna. Teď jsem svobodná ženská.
No to je také pokýval hlavou Viktor. My chlapi jsme vážně pitomci. Hledáme štěstí, co máme dávno před nosem.
A proč jsi přijel? zeptala se Anna. Práce, nebo se ti stýskalo?
Ale vrátil jsem se natrvalo, Aničko. Navždycky. Nedávno jsem pohřbil manželku a pak už jsem tam nemohl dýchat. Doktoři tvrdili, že to klima není nic pro mně, prý věk a tak. I žena byla pořád nemocná, astma, víš. Snažil jsem se ji dostat pryč, ale ona že nemůže bez Brna ani den. Tak teď chodím po “staré Praze”, okukuju, kde bych si koupil byt. Třicet let a všechno jinak! Poradíš mi, které sídliště je teď “in”?
A kde teď vlastně bydlíš? ptá se Anna.
Na hotelu, kdepak.
U příbuzných ses neubytoval?
Jsi blázen? zaškubal se Viktor. Nechci nikomu být na krku. Každý má svůj život, ne? Je mi trapně s kufrem být třetí kolo u vozu.
A u mě bys bydlet nechtěl? špitla Anna a hned dodala: Jako nájemník. Samozřejmě.
Viktora to rozhodilo, až se začervenal, potom si povzdychl:
Asi bych i chtěl, Aničko, ale Mám výčitky svědomí.
Prosím tě, jaký? divila se Anna.
No takové ty obvyklé. Kvůli tomu, že jsem tě před třiceti roky opustil. Pořád se za to stydím.
Ale neblbni, usmála se Anna svým nejironictějším úsměvem. To já tě přece donutila mě opustit! Vždyť já ti tehdy tak vyčinila, že by každý chlap utekl.
Fakt nic takového si nepamatuju, zavrtěl hlavou Viktor. Jenom jsem odešel jak blb. Sebral kufr, zabouchl dveře a druhý den litoval.
A já byla upřímně ráda, zasmála se Anna. Myslela jsem, že začnu nový život. Taky že jo Ale byla to pěkná legrace a pak přišlo vystřízlivění.
Fakt? zeptal se opatrně Viktor. Takže se na mě nezlobíš?
Nezlobím, podívala se na něj Anna s nečekanou něžností. Najednou ji bylo tak dobře, že zapomněla na všechny šediny. Jsi pořád stejný, Viktore, jenom ty vlasy ti prokoukly. Udělej si pohodlí u mě. Mám volný pokoj, co bys pořád jedl v restauraci? Stejně jsi, bývalý ne-bývalý, taková polorodina.
Nebudu ti na obtíž?
Kdyby jo, zvala bych tě? Po večerech je u mě taková zábava, že bych někdy radši vyl.
Tak když je to takhle Viktor vzal její ruku do své. Půjdeme do hotelu pro kufr?
Pro ten stejný, s kterým jsi tehdy odcházel?
Oba se tomu zasmáli a vykročili spolu po chodníku, jako by si dali jenom krátkou pauzu.
