NADMĚRNÁ VE VLASTNÍM DOMĚ
Růžena celý svůj život stavěla tenhle dům společně s manželem, vkládala do každé cihly kousek své duše. Když svého syna provdali za Elišku, byla přesvědčená, že v domě bude více smíchu a pohody. Ale už za pár měsíců vzduch v domě ztěžkl jako staré plyšové závěsy po dešti.
Eliška rozpoutala tichou válku. Napřed přestavila nábytek, aniž by se Růženy zeptala. Pak bez mrknutí oka vyhodila její prošlé, ale milované záclony se slovy, že už se do domu nehodí. Růžena jen tiše doufalahlavně když bude syn šťastný. Ale Elišce to nestačilo. Chtěla být jedinou paní domu.
Mami, máte hlučný televize, z toho mě bolí hlava, ozvala se odpoledne Eliška sametovým, ale ledovým hlasem.
Mami, nechoďte do kuchyně, když vařím, pletete se mi, dodala večer, když Růžena stála s hrníčkem u dveří.
Synovi šeptala Eliška něco jiného: Tvoje maminka už je úplně mimo, pořád mě okřikuje, dělá mi zle. Hrozně mě to trápí, každý den brečím. Syn bloudil mezi dvěma břehy, roztržený mezi dvěma láskami, a s časem začal víc naslouchat manželce.
Finální hra se rozhodla jednu chladnou večerní hodinu. Růženu skolila viróza, měla horečku a motala se jí hlava jako prádlo v pračce. Šla do kuchyně poprosit o čaj, ale místo toho zaslechla v obýváku hovor.
Petře, šeptala Eliška, já už nemůžu dál. Tvoje maminka zabírá největší pokoj. Co kdybychom ji přesunuli do letní kůlny? Tam by měla klid a my víc prostoru. Nebo ji rovnou pošleme k její sestře na Moravu?
Syn dlouze váhal. Ale Eliško… vždyť tohle je přece její dům.
Byl její. Teď je náš! uťala Eliška. Když tady zůstane, já jedu k rodičům. Vyber si.
Růžena nenechala slova viset ve vzduchu. Vešla, bledá, ale vzpřímená jako lípa na návsi.
Vybrat si nebude třeba, řekla tiše. Eliško, máš pravdu, dům patří rodině. Ale podle papírů je pořád můj. A do kůlny se stěhovat nebudu. Petře, mám tě ráda, ale jestli si myslíš, že tvoje máma je tu navícdveře jsou dokořán pro oba. Sbalte si, co potřebujete.
Eliška sázela na slabost tchyně, ale přehlédla něco důležitého. Syn, když uviděl v očích matky slzy a v očích ženy chladný výpočet, jako by se probral z dlouhého snu. Té noci neodešel. Odešla Eliška, křičela mezi dveřmi, že toho budou oba litovat.
Uplynul rok. Petr žije s matkou, našel si jinou ženu, která váží pohodu a ctí starší. A Růžena pochopila jednu zásadní věc: Dobrota nemá být bezbranná. Ve chvíli, kdy otevřeš své dveře, nezapomeň pohlídat, kdo ti je může zabouchnout před nosem.
