Můj manžel Láďa a já jsme spolu žili přes dvacet let. Život šel v poklidu, žádné drama, romantika byla spíš u televize než mimo ni. Každý víkend jsme jezdili na chatu kamsi u Sázavy. Láďa doma luxoval, já stála u plotny. Myslela jsem, že takhle spolu zestárneme jak párek syslů v děravé noře. Ale pak mě Láďa jednou šokoval:
Alenko, promiň, ale odcházím. Zamiloval jsem se do jiné ženy, jsem z ní úplně hin!
Z mých osmatřiceti let mi mozek ještě slušně funguje, divadlo jsem mu hrát nemusela. Už dávno mi bylo jasné, že Láďa má bokovku. Snažila jsem se nehrotit to. Věřila jsem, že mě přece nikdy nepošle k šípku. Milé známé mi samozřejmě občas poslaly nějakou tu fotku Ládi s jeho novou múzou, jako bych snad potřebovala živé důkazy. Ale já to snášela. Pak mi ale Láďa zčistajasna oznámil, že jde do světa. To byl prostě šok.
Naštěstí naše dcera byla tehdy s kamarádkami v Chorvatsku u moře. Aby mi bylo líp, svěřila jsem se svým holkám, že mě manžel odložil jak staré ponožky.
Sešly jsme se na babinci. Jedna kamarádka mi doporučila rychle shodit kyla a najít si někoho mladšího. Druhá nařídila okamžitě běžet za vědma k babičce, co mi Láďu přikouzlí zpátky. Třetí usoudila, že nejlepší je si někoho prostě nalézt ideálně hned.
A Jitka prohlásila: Hele, žij, jak jsi žila! Bude ti líp! Ale to nejde! To tolik bolí! Musíš! Čas všechno zahojí. Věř mi, mám za sebou už tři rozvody. Uklízej, vař, pracuj, koukej na filmy, čti knížky. Ale pro koho mám teď vařit? Pro koho asi? Pro nás! Každý večer přijdeme a zblajzneme, co navaříš!
Holky jsem za rady pochválila, ale dlouho jsem nevěděla, kterou z těch geniálních rad upřednostnit.
Nakonec zvítězila babička vědma. Vzala jsem fotku Ládi s jeho paní, vědma rozložila karty, oslovila všechny bohy a prohlásila, že Láďa se ke mně vrátí přesně za dva týdny.
Jenže uplynuly dva týdny, pak měsíc a Láďa nikde. Zato vědma měla polovinu mé měsíční výplaty v kapse. Tak jsem se doma válela v koutě, začala nakupovat dezerty v Lidlu a cpala se věnečky. Po čtrnácti dnech jsem stoupla na váhu a zděšeně zjistila, že mám o sedm kilo navíc.
Přepnula jsem. Udělala jsem generální úklid, všechno jsem drhla až se linula vůně Sava a Jaru, přesazovala jsem kytky a přeházela nábytek. Byt byl útulný, že by v něm chtěla bydlet i Popelka s celou rodinou. Přihlásila jsem se do tanečního kurzu, jelikož cukry z věnečků samy neshoří. Každý den jsem vařila fazolovou polévku, Láďovu nejoblíbenější. A holky pravidelně přiběhly, všechno mi snědly a nadrobily jako vždycky. Večer jsem se dívala na Hru o trůny.
O tom jsme s Láďou vždycky slyšeli, ale nikdy jsme si nenašli čas na to koukání. Teď mě to dost bavilo hlavně protože doma byl konečně klid.
Jednou večer, když jsem se spokojeně válila na gauči, se zničehonic otevřely dveře. Láďa vešel do pokoje, kouká na tu naleštěnou podlahu, na kytky ve váze, v bytě voní jeho oblíbený zelený boršč a já civím na televizi.
Alenko, ahoj. Přišel jsem si pro věci, co jsem tu zapomněl. Jasně, už jsem ti je nachystala. Máš tašku? Nemám. Tak si vem ode mě.
Dala jsem mu igelitku plnou jeho věcí a s úsměvem jasně ukázala, že mě už nepřekvapí nic.
Ty jsi vařila zelený boršč? Jo, vařila! Máš hlad? Chceš si dát? Láďa pár vteřin váhal a pak kývl.
Nalila jsem mu polívku, snědl dvě misky a pak prohlásil: Tak díky, Alenko. Jdu. Jdi. Já si zatím dokoukám epizodu! Na co koukáš? Hra o trůny. My jsme to kdysi chtěli sledovat spolu, nevzpomínáš? smutně povídá. Pamatuju! řekla jsem.
Láďa odešel. Trochu jsem si pobrečela, pak dokoukala zbytek a šla spát.
Za dva týdny se Láďa objevil u dveří i s kufrem v ruce. Civěla jsem na něj jak na zjevení.
Promiň, Alenko! Mám tě pořád rád! Stýškalo se mi po tvé polívce, po vůni domova Odpusť mi, já už jsem starej hňup. Takže ti chyběla moje polívka? Chybělo mi všechno! Především ty! Tak pojď dál. Je mi trapně před tebou i naší dcerou. Neřekneš jí to? Neboj, neřeknu. Chceš k večeři? Dám si. Díky moc.
