Natálie nemohla uvěřit tomu, co se jí právě děje. Její manžel, její jediný opěrný bod, dnes řekl: „Já tě nemiluji.“ Byl to šok tak silný, že jen bezmocně stála, zatímco on pobíhal kolem, sbíral věci a cinkal klíči. Jen tohle jí teď chybělo – před pár dny jí náhle zemřel tatínek, o šedivou maminku a mladší sestru, která po úrazu zůstala v invalidním důchodu, se musí postarat sama. Rodina sídlí v sousedním městě. Její syn nastoupil do první třídy. V červnu přišla o práci, podnik se zavřel. Teď odešel i manžel… Obklopena tíhou ztrát, Natálie usedla ke stolu a rozplakala se: „Bože, co mám dělat, jak žít dál? Alešek, musím mu běžet naproti do školy.“ Každodenní povinnosti ji donutily jít dál. „Maminko, plakala jsi?“ ptá se syn. „Ne, Alešku, pro dědu. Moc nám chybí!“ Vzali sílu ze vzpomínek a vydali se životem, i bez lásky. Natálie nikdy předtím neprohlížela mužův počítač, až teď našla emaily plné jeho nové lásky. Ona už není „sluníčko jasné“, ani „ta naše maminka“, jak jí říkal dřív. Všechno se změnilo… Musí hledat práci. Nikdo neřeší její vysokou kvalifikaci, jen pár korun z úřadu práce jí pomáhá přežít. A proč se stal z jejího muže cizinec? Dům společně stavěli, není dokončený – naštěstí mají střechu nad hlavou. Ve slabé chvilce jí zavolal kamarád Roman: „Natálko, vrátí se tvůj muž?“ „Ne.“ Nabídl jí práci skladnice: „S jistotou můžeš za Aleškem do školy. Plat není vysoký, ale je to lepší než nic, zítra ti přivezeme brambory, cibuli a kuřátko.“ „Mám vlastní slepičky, děkuju,“ usmála se smutně Natálie. Práce jí pomohla najít řád v každodennosti a v tichých chvílích přemýšlela, co se vlastně stalo. Uplynul rok, bolest otupěla a ona zase začala jíst, spát a smát se Aleškovým úspěchům. Bývalý manžel vyzvedával syna na víkendy, ona se snažila dítěti nedělat bolest. Zůstala otázka: „Čím jsem mu nebyla dost dobrá?“ Ale odpověď znala – nešlo o ni, ale o jeho vášeň k jiné ženě. Podzim téhle divné sezóny připomínal léto – teplý, zelený, plný dětského smíchu a barev květin. Právě tehdy jí upřel pohled muž jménem Michal. „Slečno, pojďte pomůžu vám s tím nákupem.“ „Už jsem si zvykla,“ usmála se. Jejich rozhovor hned přetekl smíchem. „Michal – dětský hematolog,“ představil se. Sblížili se pomalu, něžně, a skoro o dva měsíce později Natálie poprvé pozvala Michala na čaj – ten jí řekl: „Moc mi na všem záleží. Dovolíš mi to prožít svým tempem?“ První víkend společně strávili v parku, v domě připomínajícím malý zámek, kde se oba ztratili jeden v druhém. Natálie netušila, jak sladká může být nová blízkost. Po pár měsících Michal požádal Natálii o ruku. „Mám rozvod až na konci měsíce,“ řekla. „A hned poté svatbu, než mi tě někdo ukradne,“ smál se Michal. Chtěli jen tichou registraci a pak se nastěhovali do dvoupokojového bytu. Michal pečlivě připravil pokoj pro Aleška, ale chlapec se těžko sbližoval. Michal zpozoroval zvláštní bledost: „Natálko, pojďme zkontrolovat krev Aleškovi.“ Bohužel, jeho tušení bylo správné – to slovo znělo děsivě: leukemie. Začal nový boj: nekonečná vyšetření, chemoterapie, Natálie si vzala neplacenou dovolenou. Držela Aleška za ruku – „Drž se, synku! Jsi můj nejbližší přítel, vydržíme to spolu!“ Když vyčerpaná nemohla dál, střídal ji Michal. Bývalý manžel požadoval, aby se vystěhovali z nedokončeného domu: „O syna se postarám. Přijde za mnou domů.“ „Radši bys ho navštívil v nemocnici,“ odvětila Natálie. Michal ji uklidňoval: „Neboj, vše zvládneme sami. Důležité je myslet jen na Aleška.“ Krevní výsledky byly špatné. Natálie tiše plakala, ale nikdy před synem. Michal Aleškovi všechno vysvětlil na jednoduché hře: v jeho krvi bojují bílé a červené lodě – teď vítězí bílé, ale může to změnit. Alešek je prosil: „Mami, odvezte mě někam, jsem už moc unavený.“ Michal navrhl: „Pojďme všichni do našeho ‚zámku‘, do přírody.“ Jaro přineslo nový život, procházky lesem, radosti z květin – Alešek změnu opravdu potřeboval. Po návratu do nemocnice byly testy jiné. Laborantka řekla: „Kam jste syna odvezli?“ Michal odpověděl: „Do chráněného parku.“ „Jeho krev je teď v remisi, ve výborném stavu!“ Michal vletěl do pokoje, Alešek vítězoslavně řekl: „Táto, pamatuješ lodě v krvi? Vždycky jsem červenými vyhrál každý boj.“

Petra nemohla uvěřit tomu, co se jí právě stalo. Její manžel, rodinný pilíř, opora, její jediný, dnes večer řekl: Já už tě nemiluju.
Zůstala stát jak zkoprnělá, zatímco on neklidně pobíhal po bytě, balil si věci a tinkal klíči. Takhle si to opravdu nepředstavovala. Nedávno náhle zemřel její tatínek, a ona musela překonat vlastní smutek, aby se postarala o zdrcenou maminku a mladší sestřičku po úrazu hlavy v osmnácti zůstala invalidní obě žijí v sousedním městě. Syn Tomáš právě nastoupil do první třídy. A v červnu jí zavřeli podnik, kde pracovala. Ztratila práci. A teď ještě manžel…
Petra si opřela hlavu do dlaní, sedla si ke stolu a rozplakala se.
Pane Bože, co mám dělat? Jak mám žít? Tomášku! Musím ho vyzvednout ze školy!
Denní povinnosti ji donutili vstát a jít dál.
Maminko, ty jsi plakala?
Ne, Tomáši, ne.
Stýská se ti po dědovi? Mami, mě taky moc chybí!
I mně, synku. Ale musíme být silní. Děda byl silák. Teď už je mu u Pána Boha dobře, nemusíš mít strach. Napracoval se celý život, zaslouží odpočinek.
A kde je táta?
Táta? Asi znovu odjel na služební cestu. A jak bylo ve škole?
Musím žít. Nemiluje? Nedá se nic dělat. Lásku si nevynutíš. Něco mi asi v tom shonu uniklo.
Když Tomáš obědval a hrál si s vojáčky, Petra si sedla k manželovu počítači. Nikdy to předtím neudělala. Heslo do mailu nebylo těžké najít, v rohu obrazovky. Poslední konverzaci Václav nestihl smazat. Láska jak z románu. A ona teď nemilovaná. Deset let byla sluníčkem, po osmi letech boje, aby mohla mít dítě, se stala naší maminkou.
Všechno je teď jinak. Musí se tomu přizpůsobit.
Hlavně si musí najít práci. Nikdo nebere její vysoké vzdělání vážně. Podpora na úřadu práce je pár korun, sotva 4300 Kč, to problém neřeší.
Co se to stalo? Jak se mohl její spolehlivý, vcelku starostlivý manžel tak náhle stát cizincem? Všechny úvahy vedly k jedné odpovědi: zbláznil se. Společně stavěný domek je nedokončený. Naštěstí střecha drží a v jedné místnosti se dá bydlet.
Práce, jak moc tě potřebuju! Povzdechla si Petra a málem začala znovu plakat, ale nebyl čas.
Hledala několik dnů. Neúspěšně. Prvňáček a její samota šance minimalizovaly. Jeden večer jí zavolal kmotr Roman.
Petro, nevrátil se?
Ne.
Šla bys dělat skladnici?
To myslíš vážně?
Jasně, vím, že ti není do smíchu po Václavovi. S přestávkami. Práce s pauzami. Mohla bys vyzvednout Tomáška, nebo prodlouženku. Plat 25 tisíc. Není to moc, ale lepší než nic. Zítra vám přivezeme brambory, cibuli a kuře.
Romi, slepičky máme. Krmí nás, snáší vajíčka.
Tak ať nás krmí dál. Na maso je nedávej.
Děkuju, jste skvělí. Jak se má Gábinka?
Drží se. Je statečná, zvládá to.
Roman byl vždycky takový. Gábina prošla vážnou operací a léčbou, ale Roman nikdy neřekl, že je to na něm těžké. Tvrdí, že je rád. Petra si pomyslela: máme šanci přežít. Díky Bohu, je spolehlivý, vidí všechno, nikdy mě nezradí. Díky za kmotra.
Práci pochopila rychle, při pauzách měla chvíli na pláč i na promýšlení všeho, co se stalo.
Dny, týdny, měsíce ubíhaly. Po roce Petra zjistila, že jí začne chutnat jídlo, spí, umí se zasmát a těší se z pokroků Tomáška. Bolest z manželovy zrady se vracela, když přišel pro Tomáška na víkend. Nechala tomu volný průběh, nechce, aby byl syn nešťastný. Chtěla se zeptat, proč nebyla dost dobrá, ale už věděla, že v tom není je to jeho náhlá vášeň pro jinou. Vzpomněla si na slova z české komedie: Láska vydrží do první zatáčky, pak teprve začíná život. Petra měla lásku a život spojené. On ne?
Letos se podzim prodlužoval létem, teplé dny, zelené listy, na ulici křik dětí, záplava astrů a chryzantém na předzahrádce. Den, kdy zaznamenala pohled Michala, byl podobný jiným, sluníčko snad hřálo víc, z otevřeného okna sousedů zněla hudba nahlas, možná prostě přišel čas, aby se dvě samoty setkaly.
Slečno, dovolte mi pomoct. Neměli byste tak nosit těžké věci.
Jsem na to zvyklá.
Je škoda, když tak hezká žena tahá těžké tašky.
Pomáháte všem kráskám? Stojíte tady u obchodu na hlídce?
Přesně tak. Čekal jsem tady, až přijde princezna.
Smích byl nevyhnutelný. Smáli se od srdce, až jim slzy tekly.
Michal, podal ruku, v jeho očích hrály jiskřičky.
Petra.
Petro, znáš tu písničku Petra není doma?
Ne. Ale nejsem vdaná.
Opravdu? To je štěstí! Konečně potkám dívku, kterou si můžeš jen přát, a ona je volná. Všichni kolem asi oslepli.
Vidím, že humor vám nechybí. A co vážnost?
I tu mám. Petro, nezajdeme dnes na film? Trochu pokecáme?
Nemůžu, musím pro syna do družiny.
To mi neříkejte! Máte syna? Vám je dvacet, jaká družina?
Je mi pětatřicet.
Mně taky. To je náhoda. Myslel jsem, že jste o hodně mladší.
A teď?
Teď promýšlím. Každý chlap chce syna. A vy si jen tak řeknete, že jste svobodná, a kde je jeho táta?
O tom nechci mluvit.
Rozumím. Neptám se. Tak o víkendu. Můžeme na dětský film s Tomáškem.
O víkendu Tomášek bývá s otcem.
Petro, nechci být ten, kdo vás obtěžuje, ale kdyby se objevila chvilka, zavolejte. Tady je vizitka. Jsem dětský hematolog.
Vážnější profese neexistuje.
A času na hledání krásek moc nemám.
Dobře, Michale. Ozvu se.
Budu čekat.
Ten podzim byl jako dar. Sluneční paprsky vytvářely na listech nepopsatelnou paletu barev. Krásné dny otevřely všechna městská parky. A jejich něha postupně pročistila bolest minulosti, až Petrovi začalo být znovu hezky. Po necelých šesti týdnech Petra, překvapená vlastním pocitem, pozvala Michala na čaj.
Petro, promiň. Nepřijdu dnes k tobě. To, co se mezi námi děje, je pro mě moc důležité, potřebuji o tom přemýšlet sám. Důvěřuješ mi?
O víkendu vyrazili do chráněné krajinné oblasti, kde Michal pronajal domeček, jako malý zámeček. Uvnitř čisto, útulno, Petra viděla jen Michalovy hnědé oči, ztrácela se v nich, objímal ji. Netušila, že to nejhlubší mezi mužem a ženou může být tak krásné.
Michale, kde jsem? Co se děje? Mám pocit, že umírám. Tak tě miluju. Jak jsem mohla žít bez tebe?
Jsi nádherná! Jsem šťastný!
Za pár měsíců se nešlo rozloučit.
Petro, vezmeš si mě?
Míšo, mám rozvod na konci měsíce.
A pak hned svatbu. S tebou. Ať mi tě někdo neukradne.
Nejsem na prodej! Mám sama sebe, ale tebe miluju. Bez oslav, jednoduše, vezmi mě do našeho zámku, kde jsem se stala tvou ženou.
Dobře, Petro, jak chceš.
Roman s Gábinou byli jediní svědci na jejich svatbě. Maminka se sestrou poslaly gratulaci. Brzy se nastěhovali do dvoupokojového bytu, který Michal pronajal, a společně ho opravili k pohodlí. Michal obzvlášť pečlivě plánoval Tomáškovu pokoj. S Tomášem se už dávno znali. Ale Tomáš, pro kterého byli máma a táta dvě půlky jednoho jablka, navazoval kontakt s Michalem opatrně.
Petro, prosím tě, nezlob se, ale pojďme Tomáškovi nechat zkontrolovat krev. Je pořád moc bledý.
To je jen tím, co prožívá. Je pro něj těžké, že jsme se rozešli, dlouho doufal, že to nebude pravda. Četla jsem, že rozvod rodičů je pro dítě horší než smrt jednoho.
Máš pravdu. Já sám jsem jako kluk prožil rozvod rodičů jako konec světa. Ale krev zkontrolujeme, co říkáš, Tomáši?
Ten den Michal přišel domů se sklopenou hlavou. Petra hned poznala, že se děje něco vážného.
Petro, neplaš se. Tomáš má změny v krvi. Moje intuice se potvrdila, bohužel. Zítra ho vezmu s sebou.
Nebylo to fér. Za vlastní štěstí platit takovou cenu. Leukémie. Hrozné slovo!
Začal nový život. Petra si vzala neplacené volno, neuměla si představit, že by Tomáš prožíval vyšetření bez ní. Držela ho za ruku a prosila: Drž se, synku! Jsi můj největší bojovník! Nikdy jsme nebyli od sebe a budeme spolu vždycky.
Když už jí síly docházely, Michal ji poslal domů si odpočinout a zůstal u Tomáška. Spánek nepřicházel, častěji jen hleděla do stropu.
Ozval se bývalý manžel, a požadoval, aby se vystěhovala z nedokončeného domu.
O syna se postarám. Bude chodit ke mně domů.
Raději bys ho navštívil.
Teď nemůžu. Odjíždím do práce.
Michal ji pohladil po rameni:
Petro, neboj. Sami se uživíme. Nevaž se na minulost.
Je to k vzteku. Dobře jsem vydělávala. Všechno šlo do domu. Ale teď není čas řešit vystěhování.
Nemysli na to. Věnuj se Tomáškovi. Zvládneme to. Vždy jsem snil o rodině. Bůh to ví. Nevezme mi vás.
A co krevní testy?
Děláme vše možné. Zatím špatné.
Petra plakala, ale nikdy před Tomáškem.
Pane doktore, co se mi stalo s krví?
Víš, v krvi máme červené a bílé lodě. Ty spolu bojují.
Kdo vyhrává?
Zatím bílé.
Jak to bude dál?
Pomoz těm červeným.
Maminko, odvezte mě někam pryč. Jsem unavený.
Petro, pojedeme s Tomáškem do našeho zámku. Počasí je pěkné. Projdeme se lesem, ať si Tomášek odpočine.
Jaro vykouzlilo jejich kout plnými keři a stromovými květy. Spolu dlouho chodili lesem, radovali se z květů a traviček. Občas se Tomáš zamyslel a ztichl.
Co je, synku, je ti zle?
Mami, nemluv, mám námořní bitvu.
Krátké prázdniny rychle skončily. Tomášek rozkvetl, měl tváře růžové.
Mami, kde je táta?
Na služební cestě.
Zase? No dobře.
Po návratu do nemocnice znovu odebrali krevní testy. Vedoucí laboratoře přišla osobně.
Pane doktore Michale, kde jste byl se synem?
Tady, poblíž, v chráněné oblasti. Proč?
Má skvělou krev. Remise.
Michal vletěl do pokoje.
Tomášku, co jsi dělal? Uzdravuješ se, synku. Petro, neplakej! Bude dobře. Co jsi dělal, Tomáši?
Tati, říkal jsi, že mám v krvi lodě. V každé bitvě jsem vyhrával červenými.
V životě přichází chvíle bolestné i krásné. Tehdy je důležité mít vedle sebe lidi, kteří vás podrží a budou s vámi, ať už je boj sebevětší. Skutečný domov a rodina nejsou ze zdí jsou z lásky, odvahy a víry, že i na konci nejtěžší cesty může přijít světlo a nová naděje.