Ivano, vezmi si ji! Už to nezvládám! Dokonce se jí dotýkat je mi odporné!
Laduš těžce třásla. Dítě v jejím náručí se topilo v usedavém pláči.
Ivana si vzala neteř do náruče a přikývla.
Dobře. Ale je to tvoje rozhodnutí, pak nebudeš nic vyčítat?
Ne, jaké výčitky?! Vezmi si ji, nechci ji!
Malá přišla na svět teprve před měsícem. Už během těhotenství byla s Laduš něco v nepořádku. Ivana to připisovala pozdnímu těhotenství a jeho náladovosti. Sestra byla vdova přes sedm let. Starší děti už žily samy. Výlet na přehradu, krátký románek a neplánované těhotenství všechny překvapily. Laduš nikdy nebyla spontánní. Zpočátku se zdálo, že ji dítě těší. Později Ivana začala pozorovat, jak jednou sestra kupuje dětské oblečky, shání kočárek, a pak týdny mlčí, uzavírá se před okolím.
Těsně před porodem Laduš přestala komunikovat s kýmkoliv z rodiny. Nezavolala matce, sestře ani dětem. Ivana měla špatné tušení a zjistila, že sestra je v porodnici, kde uvažuje o vzdání se dítěte.
Laduš, co se děje? Proč?
Sama nevím. Nic necítím. Je cizí.
Jak cizí?! Prosím tě, vždyť je to tvoje dítě!
Nebude moje! Laduš se otočila ke zdi.
Ivana zavolala maminku na pomoc. Laduš nakonec svolila vzít si dítě domů. Maminka trvala na tom, že bude s dcerou a pomůže jí, alespoň na začátku. Ve skutečnosti všichni dohlíželi hlavně na Laduš. O dítě pečovala, všechno dělala automaticky, ale u dcery nikdy nezůstala déle, než musela. Jméno vybrala babička, v náruči ji nejvíc nosila teta.
Laduš, vezmu si ji. Budu ji vychovávat, ale časem, koho bude nazývat mámou?
Je mi to jedno. Hlavně, ať to nejsem já.
Za týden byly vyřízené všechny papíry. Ivana se stala úřední opatrovnicí své neteře. Laduš odjela do Plzně.
Malá Andulka rostla jako pytel blech, pořád se smála. Brzy chodila, brzy mluvila. Mámou říkala Ivaně.
Uplynulo dvanáct let.
Mami, mám dneska tři jedničky a zítra jdeme se třídou do kina! ozval se jasný hlásek po bytě.
Je to ona?
Ano, Laduš, to je ona. Prosím tě
Dobrý den! Já jsem Andulka, a vy?
Ve dveřích kuchyně stála vysoká dívka s kulatýma očima a zvědavě měřila pohledem ženu u stolu a svou mámu, která bledá jako stěna stála u okna.
Já jsem Laduš. Tvoje matka, Andulko.
To snad ne! Ivana se rozhořčeně otočila k sestře a chtěla jít k dceři. Andulko! Všechno ti vysvětlím!
Nemusíš, mami. Pojďme si to radši poslechnout. Tak říkáte, že jste moje matka. A co jako?
Přijela jsem pro tebe. Chci, abys žila u mě.
Proč?
Jsi moje dcera.
Ne, nejsem. Mám jen jednu mámu a ta tu stojí. Jinou nechci a vás vidím poprvé a nejspíš naposled. Andulka se otočila na patě a odešla z kuchyně.
Ivana bezmocně klesla na židli.
A čeho jsi docílila?
Zatím ničeho. Ještě se uvidí. A když bude třeba, tak i k soudu půjdu.
Proč to děláš? Sama jsi ji tady nechala, nechtěla jsi ji, nikdo dodnes neví proč. A teď, po tolika letech, čekáš, že ti skočí kolem krku? Promiň, Laduš, prosím tě, jeď teď za maminkou. Pak si promluvíme, musím za dcerou.
Za neteří! opravila ji Laduš a vstala.
Ivana si pouze povzdechla. Zavřela dveře a šla do pokoje za Andulkou.
Andulko
Mami, počkej. Než mi začneš cokoli vysvětlovat, chci ti něco říct. Já už to vím. Před rokem, když jsme uklízely u babičky, našla jsem papíry o opatrovnictví. Ze začátku jsem byla hrozně naštvaná, že jste mi to neřekly, pak jsem ji chtěla najít a zeptat se proč? Ale pak mi došlo, že to nechci vědět. Ty jsi moje máma! A jinou nepotřebuju!
Andulko, holčičko moje! Nikomu tě nedám.
Ani sama sebe bych nedala! rozesmála se Andulka. Pamatuješ na mojeho spolužáka Tomáše? Zavolej jeho mamince, je právnička, rodinné právo dělá pořád.
Ale víš co, holka, nezapomínej, že dospívat se nemusí zas tak rychle. Ještě tady jsem ta máma já, alespoň na chvilku. Ivana se zasmála a objala dcera. Zavoláme, zařídíme to.
Pak následovalo hodně nervů a papírování, ale soud nechal vše při starém. Přihlédli k přání Andulky, která nechtěla žít se svou biologickou matkou ani ji přijmout.
Sestry stály před soudní budovou.
Tak je to konečně za námi. Ivana vydechla s úlevou. Co budeš dělat dál?
Odjedu, Ivano. Nebudu vám překážet. Pomáhat ale chci, prosím neodmítej. Na Andulku mám dávno spořicí účet, doklady má maminka, nechala jsem to u ní doma.
Proč vlastně Laduš? Kvůli čemu jsi ji tehdy opustila?
Nebyl žádný románek, Ivano, nebylo nic. Jen temný park, pozdní večer.
Ivana se zarazila.
A ty jsi mlčela?! Všechny ty roky!
Už se to nedalo napravit. Proto jsem mlčela. Dlouho jsem ani nevěděla, že jsem těhotná myslela jsem, že je to přechod. Až pozdě mi došlo, že je vše jinak. Andulce nic neříkej. Nemá to v jejím životě co dělat. Je to moje minulost. Možná mě jednou odpustí.
Ivana sestru objala a pohleděly na babičku s Andulkou na druhé straně chodníku.
Někdy se to nejhorší může stát tím nejkrásnějším. Je tak nádherná! Laduš si utřela slzy, a Ivana na tváři sestry po tolika letech poprvé viděla úsměv.
Nastěnko, odvez ji pryč! Už to nezvládnu! Je mi odporné se jí byť jen dotknout!
