V dětství jsme si byli s bratrem a sestrou věkově blízcí a já často nosila oblečení, které moje starší sestra odložila. Zatímco ona dostávala zvláštní pozornost a rodiče do ní investovali spoustu času i peněz, já jsem měla pocit, že jsem přehlížená a zanedbávaná. Tatínek s maminkou podporovali její studia, zatímco mně bylo řečeno, že se musím o sebe postarat sama. Ačkoliv se mi ve škole dařilo a měla jsem výborné výsledky, jejich uznání nebo radost z mých úspěchů jsem nezažila.
Nízké sebevědomí mě brzdilo, neměla jsem odvahu ozvat se, když mi bylo křivděno. Přesto jsem se dostala na Karlovu univerzitu, ale rodiče to odbyli slovy, že si mám najít práci, pokud nezískám stipendium. Jejich nezájem mě trápil, a tak jsem se odstěhovala na koleje, kde jsem poznala svého budoucího manžela. Během studia jsem otěhotněla a s partnerem jsme se rozhodli vzít.
Rodiče náš vztah rezolutně odsoudili, dokonce po mně chtěli, abych dítě nedonosila. Kritikou nešetřili a jakákoliv finanční nebo emocionální podpora z jejich strany byla nulová. Mezitím koupili sestře nové auto za stovky tisíc korun. Přesto, bez jejich pomoci, jsem porodila syna a rodina mého muže nám věnovala byt v Praze. Rodiče mi k dítěti jen chladně pogratulovali a dál se o nás nezajímali.
Roky ubíhaly, syn rostl a narodila se nám ještě dcera. Život se mi pomalu zlepšoval díky podpoře manžela a jeho rodiny. Pak se mi jednoho dne máma ozvala s tím, že se sestra vdává, a chtěla, ať si vezmu půjčku na svatbu. Odmítla jsem a ona mi vmetla do tváře, že pro ni už nejsem součástí rodiny.
Tehdy jsem pochopila, že nastal čas se postavit za sebe a dát jasně najevo své hranice. Tolik let zanedbávání a nespravedlnosti už stačilo. Spolu se svým mužem a dětmi jsem si vytvořila skutečný domov plný lásky a opory a pochopila, že ta nejdůležitější rodina je ta, kterou si sami srdcem zvolíme, ne ta, která nám byla dána do vínku.
