Říká se, že děti jsou radost. Stejně tak i vnoučata. Ano, souhlasím, ale jen když jich člověk nemá přespříliš a má možnost je finančně zabezpečit. S manželem máme dceru. Jak už to bývá, když jí bylo devatenáct, šokovala nás zprávou, že je těhotná a čeká dítě. Porodila hned dvojčata. Vzala si mladého muže.
Všechno se na nás zřítilo jako lavina. Dcera byla mladá maminka s dvěma dětmi. Její manžel také nebyl o moc starší, vydělával mizernou mzdu. Většinou jsme je živili my. Abychom všechno zvládli, museli jsme si s manželem najít další práci, abychom mohli děti a vnoučata uživit.
Nějaký čas bydleli u nás. Každé ráno jsem vstávala na dvě zaměstnání, v noci jsem běhala kolem dvojčat, aby si dcera odpočinula. Je jasné, že se mi začalo hroutit zdraví.
Tak to běželo asi tři roky, byli už trochu samostatnější, děti povyrostly, a dcera mi volala, že je znovu těhotná. Okamžitě jsem jí řekla, že by bylo lepší, kdyby šla na potrat. Dvě děti už není jednoduché vychovat. Ale ne, dcera si to postavila hlavu a dítě chtěla. Porodila a vše se vrátilo zpět. Zase potřebujeme peníze, další hladový krček k nakrmení. Já a manžel jsme se znovu vrhli do práce. I když zeť vydělával víc, pěti lidí se prostě uživit nedalo.
Manžel prodělal mozkovou mrtvici a mě začalo pobolívat na srdci. Uvědomila jsem si, že naše těla už tenhle nápor nezvládnou. Řekla jsem dceři, že už je čas, aby se postarali sami. A pak mě úplně zničila oznamuje mi, že je těhotná se čtvrtým dítětem.
Nevěděla jsem, co na to říct. Co si sakra mysleli? Mám pocit, že doufali, že je s manželem budeme živit donekonečna. Ale už nemůžeme. Nevím, co mám dělat. A mrzí mě, že nás ostatní odsuzují, že nepomáháme jediné dceři. Ale my už prostě nemáme kde brát.
