Na naší škole byla kdysi dívka sirotek.
Ta dívka žila ve starém činžáku na okraji města Plzeň se svou babičkou, která působila napůl jako svatá a napůl jako pohádková bytost. Každou neděli ráno kráčely spolu v bílých šátcích kolem našeho domu směrem ke kostelu svatého Bartoloměje. Stejně hubené, stejně tiché, drobné jak vážky na vodě. Říkalo se, že babička jí zakazovala sledovat televizi, jíst koláče, smát se na hlas, aby čertové nevlétli dovnitř, a že ji nutila omývat si obličej ledovou vodou ze studánky.
Ostatní děti ji škádlily. Ona hleděla na nás těma šedýma, až dospělýma očima a říkala: Bože, smiluj se nad nimi, nevědí, co činí. Nikdo s ní nekamarádil. Připadala nám jiná, jakoby z jiného světa. Jmenovala se Dobromila.
Ve školní jídelně to v době mého dětství málokdy vonělo, ale každý pátek jsme dostávali tvarohové koláče s čajem nebo párek v těstíčku s kakao a malou tabulku čokolády Studentská. Tentokrát při posměšcích někdo Dobromilu strčil, narazila do mě, narazila jsem o stůl s táckem, na kterém stály sklenice s kakaem, a všechen ten čokoládový proud se vylil na dva deváťáky.
No tak…, řekli ti starší kluci.
Utíkejme, šeptla jsem, chytila Dobromilu za ruku a hned jsme byly pryč, běžíme do třídy, jakoby za námi běžel oddíl slováckých zbojníků v doprovodu stáda laní. Poslední dvě hodiny byly matematika. Za skleněnými dveřmi postávaly dvě vysoké postavy. Občas se dveře pootevřely a nakukovaly dovnitř dvě hlavy, pak šeptaly. Věděla jsem, že nás čeká jak říkaly knihy vyšetřování, soud a poprava.
Musíme nenápadně vyklouznout ze třídy, znám cestu na půdu, budeme tam schované až do tmy, pak se rozběhneme domů, plánovala jsem.
Ne, řekla Dobromila. Půjdeme tak, jak chodí správné holky. Ve dne, klidně.
Ale Dobromilo, oni nám…
Co? Co nám udělají? Vylejí nám na hlavu kefír? Zařvou? Zbijí dvě holky z páté třídy? Co?
No…
I kdyby nás zbili, tak jednou. Když utečeš, budeš se bát každý den.
Vyšly jsme ze třídy společně s ostatními, jak mají holky chodit, tiše. Dva deváťáci čekali opření o chodbu.
Hej, špunti, komu tady vypadl…? kluk držel můj peněženku s Krtečkem a dvacetikorunou (na bazén a výtvarnou školu).
Tady máš, vtiskl mi peněženku do ruky. A už neuteč.
Šla jsem domů, houpala brašnou a byla šťastná. Všechno se vyřešilo, najednou jsem měla novou kamarádku.
Zavolám mamce, ta poprosí tvoji babičku a půjdeme ke mně koukat na večerníčky. Nebo ty nesmíš?
Dobromila protočila oči.
Přijď, vezmeme si od babičky oplatky se sladkým salkem. Dneska je pekla.
Potom jsme byly kamarádky ještě mnoho let; dokud nás život nerozdělil a neodnesl na jiné konce Evropy.
Ale já vždycky vzpomínám na ten jeden okamžik.
Skočit z vysoké věže do modrého skla bazénu je strašidelné. Ale jen jednou. Strašidelné je udělat něco poprvé. Co nejhoršího může být? Řeknou: Jsi blázen? Řeknou to jednou. Ale ty sama si to řekneš každý den.
Bojíš se jednou. Nebo pořád.
Strach pokoříš jednou. Nebo on žije za tebe tvůj život každý den.
Máš na výběr.
