Na naší základní škole chodila do třídy holčička sirotek. Žila s babičkou, která byla velmi stará a hluboce věřící. Každou neděli se pomalu vydávaly kolem našeho domu do kostela, obě stejně hubené a křehké, v bílých šátcích, které jim kontrastovaly s šedým ránem. Šuškalo se, že babička zakazovala malé sledovat televizi, jíst sladkosti a smát se nahlas, aby jí prý do úst nevletěli čerti, a nutila ji mýt se jen ledovou vodou.
Dívku jsme posměšně oslovovali a popichovali. Ona však jen tiše hleděla těmi šedými, dospělými oči a říkala: Pane Bože, odpusť jim, nevědí, co činí. Nikdo se s ní nepřátelil považovali jsme ji za bláznivou. Jmenovala se Bohdana. Všichni jí říkali Bohdana.
V době našeho dětství nebyly školní jídelny známé dobrou kuchyní. Ale v pátek se podávaly tvarohové koláče s čajem nebo párek ve francouzském pečivu s kakaem a k tomu malá čokoládka. Jednou, když jsme zase provokovali Bohdanu, někdo ji postrčil, ona narazila do mě a já se s podnosem, na kterém byly sklenice s kakaem, praštila o stůl celá ta čokoládová povodeň přelila dva starší žáky.
Tak takhle ne, řekli ti deváťáci.
Utíkejme, vyhrkla jsem, chytla Bohdanu za ruku a běžely jsme do naší třídy. Celé mi to připomínalo, jako by nás pronásledoval oddíl komanců a stádo bizonů zároveň. Poslední dvě hodiny byla matematika. Za skleněnými dveřmi jsme zřetelně viděli dvě mohutné siluety, občas dveře pootevřeli a nakoukli dovnitř. Hlavy se hned po chvíli dali do šepotu. Uvědomila jsem si, že právě přijde vyšetřování, soud a poprava, jak říká klasik.
Hlavně nenápadně zmizet z třídy. Znám cestu na půdu tam vydržíme do tmy a pak utíkat domů, plánovala jsem.
Ne, Bohdana tiše odpověděla, půjdeme tak, jak chodí holky. Za světla a klidně.
Ale Bohdano, vždyť tam čekají. Udělají nám
Co? Polejí nás kefírem? Zařvou? Zmlátí dvě páťačky? Co?
No
I kdyby nás zmlátili, bude to jednou. Když to neuděláš, budeš se bát každý den.
Vyšly jsme ze třídy jako všechny ostatní. Opatrně. Dva deváťáci stáli opření o zeď.
Hele, drobotino, kdo z vás ztratil tohle? v ruce kluk držel můj peněženku s Krtkem a deset korunami na bazén a výtvarku.
Na, vložil mi peněženku do dlaně, a už znovu neutíkej.
Cestou domů jsem mávala aktovkou a cítila, jak všechno dobře dopadlo. Jak krásný je život a jak je skvělé mít novou kamarádku.
Zavolám mámě, ona se domluví s tvojí babičkou a půjdeš ke mně dívat se na pohádky? Nebo nesmíš?
Bohdana protočila oči.
Pojď, vezmeme od babičky oplatky se sladkým salkem, dnes je pekla, navrhla.
Byly jsme kamarádky ještě mnoho let. Dokud nás život nezanesl do různých koutů světa.
Ale na ten jeden okamžik nikdy nezapomenu.
Skočit z vysoké věže do modrého zrcadla bazénu je děsivé. Ale je děsivé jen jednou.
Děsivé je udělat něco nového. Co se může stát? Řeknou, že jsem blázen? Řeknou to jednou. Jinak si to budu opakovat každý den sama.
Bojíš se jednou. Nebo každý den.
Jednou strach porazíš. Nebo ho necháš žít za sebe každý den.
Je to na tobě.
