Všechno vypadalo v pořádku. Podle ultrazvuku bylo miminko naprosto zdravé. Porod byl ale velmi těžký. Narodila se holčička, ale měla vážné potíže. Problémy byly natolik závažné, že mě lékaři začali přemlouvat, abych se jí vzdala.
Moje dcera ležela v inkubátoru. Když přišel manžel na návštěvu, ošetřující lékař mu řekl, že dítě možná nepřežije, a pokud ano, bude to břemeno. Přemýšlel dlouho a nakonec dospěl k závěru, že bude lepší ji opustit, aby si prý nezničil život. Já mlčela byla jsem naprosto vyčerpaná.
Ale než mě pustili z porodnice, řekla jsem, že se své dcery nevzdám. Manžel si sbalil věci a odešel. Vrátila jsem se s miminkem do prázdného bytu. Zůstala jsem úplně sama. Rozhodla jsem se za svou dceru bojovat. Chodila jsem po nemocnicích a ordinacích, využívala každé šance. Vyplatilo se to.
Podpořilo mě mnoho maminek, které měly také nemocné děti. Jednoho dne jsem v nemocnici potkala muže. Vyprávěl mi svůj příběh. Jeho žena ho opustila kvůli mladšímu milenci, neměli děti, takže trávil dny sám.
Podíval se na mou nemocnou dcerku s takovou něhou, že jsem měla slzy v očích. Byl mi velkou oporou radou, zkušenostmi i financemi. Postupně jsme se sblížili natolik, že jsme si brzy neuměli představit život bez sebe. Vzali jsme se.
Dnes je moje dcera téměř úplně zdravá. A naše rodina je větší o dalšího člena máme totiž ještě malého syna. Pochopila jsem, že i v nejtěžších chvílích má smysl nevzdávat se a věřit, že láska a podpora dokážou proměnit trápení v nové štěstí.
