Dnes si musím zapsat jednu z nejbizarnějších zkušeností za poslední roky. Nabídl mi ji muž jménem Jaromír. Na fotkách působil jako úplně obyčejný chlap, kolem třiceti pěti, upravený, nic výstředního. V jeho profilu byly úvahy o uvědomění, osobním růstu a hledání pravé, živé duše. V tu chvíli jsem se měl začít mít na pozoru zkušenost mě naučila, že čím hlasitěji muž mluví o opravdové ženě, tím víc hledá někoho pohodlného, kdo nic nechce a nebude nic požadovat.
Pár dní jsme si psali. Jaromír jednal slušně, ale občas se projevovaly zvláštní poznámky hlavně rád rozebíral, jak jsou dnešní ženy podle něj rozmazlené penězi.
Všem jde jen o restaurace, dovolené a nové telefony, psal. Nikdo nechce poznat duši, jen se projít a povídat si.
Viděl jsem, že jsem vychovaný, tak jsem mu v duchu pokynul a opatrně směřoval rozhovor jinam. Každý má nějaké jizvy. Možná ho bývalá žena připravila o byt i o iluze kdo ví. Snažím se nedělat závěry příliš brzy.
A pak navrhl schůzku. Jenže byl únor skutečný, ne žádný symbolický , venku minus dvacet a pocity ještě horší díky ostrému větru. Meteorologové hlásili oranžový stupeň nebezpečí, hasiči doporučovali zůstat doma pokud možno.
Pojďme se projít do parku, napsal Jaromír. Projdeme se, nadýcháme čerstvého vzduchu, poznáme se bez pozlátka.
Jaromíre, odpověděl jsem, venku je minus dvacet, za deset minut budeme jak ledové sochy. Co třeba dát si kávu v kavárně?
Odpověď přišla hned.
Do kaváren nechodím, tam jsou jen zlatokopky, které čekají, že je někdo pohostí. Já hledám partnerku do života, se kterou zvládnu jak oheň, tak vodu, tak mráz. Pokud je pro tebe zásadní, abych utratil dvě stovky, nejsme pro sebe.
Moje zvědavost zvítězila. Chtěl jsem vidět toho bojovníka za čistotu vztahů, pro kterého je šálek kávy znakem finančního otroctví.
Dobře, napsal jsem. Park tedy, v sedm u hlavního vchodu.
Příprava byla pečlivá. Ze skříně jsem vytáhl termoprádlo, teplý svetr a nakonec lyžařský overal. Na nohy boty s tlustou podrážkou a vlněné ponožky, na hlavu čepici s klapkami.
Zrcadlo mi ukázalo muže připraveného na přezimování v Antarktidě.
Tak se drž, Jaromíre, mrkl jsem na svůj odraz a vyrazil do mrazivé tmy.
Přesně v sedm jsem stál u parku. Mrazík hned chytil za tváře jediné, co zůstalo odkryté. Sníh křupal pod nohama, kolem ani živáčka, všichni rozumní lidé, včetně zlatokopek, dali přednost teplu.
Jaromír tam už čekal. V podzimním kabátě. Přeskakoval z jedné nohy na druhou, funěl do rukou. Nos už měl barvu zralé švestky a uši podivně rudé.
Přistoupil jsem.
Ahoj, řekl jsem tlumeně přes šálu.
Jaromír si mě prohlížel, nejspíš čekal křehkou vílu v silonkách, která se třese zimou a on bude hrdina. Místo toho před ním stál někdo, kdo vypadal spíš jako člen horské služby.
Ahoj, klepal zuby. Ty ses teda připravil.
Sám jsi říkal, že chceš partnerku do ohně i do vody, tak jsem začal mrazem. Jdeme se projít a dýchat vzduch?
15 minut slávy
Vyrazili jsme alejí. Tahle procházka vstoupila do mého seznamu nejpodivnějších schůzek.
Jak ti vyhovuje počasí? zeptal jsem se společensky.
Je to svěží, vyhrkl. Obličej už skoro nehýbal, jen modraly rty. Já mám rád zimu, prověří člověka.
To je pravda, přitakal jsem. Když už mluvíš o zlatokopkách: vysvětli mi, proč je káva znakem prodeje?
Mluvit mu očividně působilo bolest mráz pálil v krku , ale jeho přesvědčení volalo po obětech.
Protože hlas se třásl, vztah musí být založený na zájmu o druhého, ne o peněženku. Pokud žena nedokáže jen tak chodit, hned chce krmení, je to konzumentka.
Ale co když žena prostě nechce zápal plic? poznamenal jsem a upravil kapuci.
To jsou výmluvy, utnul a hlasitě popotáhl. Kdo chce, hledá možnosti, stačí se teple obléct.
Já jsem oblečený, rozhodil jsem rukama, ukázal své objemné kontury. Ale ty jsi podcenil situaci. Není ti opravdu zima?
Jsem v pohodě! odsekl, když ho chvělo tak, že to šlo poznat i ve tmě.
Po deseti minutách jsme dorazili na centrální parkové náměstí, kde stál zavřený kiosek s kávou. Jaromír na něj hleděl s tragickým výrazem.
Nechceš se vrátit? navrhl. Ten vítr zesílil.
To snad ne! ožil jsem. Teprve jsme začali. Chceš poznat duši povídej o literatuře. Máš rád Jacka Londona? Ve Zapalte oheň se muž zamrzl k smrti, protože podcenil mráz.
Pohled, který mi věnoval, měl k hledání duše daleko.
Hele, musím jít, přerušil mě. Mám najednou urgentní záležitosti.
Jaké záležitosti? Večer jsme plánovali.
Pracovní. Zrovna jsem si vzpomněl na report.
V osm večer, v pátek?
Ano! téměř vykřikl.
Najednou se otočil a v rychlých krocích zamířil k východu. Šel jsem v klidu za ním, užíval si chvíli survivor vydržel přesně patnáct minut.
U metra se ani nerozloučil zmizel ve vřelém podzemí. Doufám, že tam zahřál nejen promrzlé končetiny, ale snad i své názory. I když asi ne.
Vrátil jsem se domů, zalil si horký čaj a Jaromírovu konverzaci smazal. Nelituji těch patnáct minut byl to perfektní očkování proti pocitu viny a připomenutí, že péče o sebe nedělá ženu zlatokopku. Že zdravý rozum má cenu víc než dvě stovky korun a že skutečné partnerství musí vydržet i v mrazu, nejen v teple kavárny.
