Najdeš své štěstí. Není třeba spěchat. Všechno má svůj čas.
Dnes jsem se opět ocitla u kartářky, jak jsem to dělala každý rok před Silvestrem. Je to taková moje podivná tradice. Praha je velké město, takže najít novou kartářku nebylo nikdy těžké. Jmenuji se Ludmila a pořád se snažím najít toho pravého. Bohužel, všechny čestné muže už kdosi dávno rozebral.
Letos potkáš svou osudovou lásku! prohlásila kartářka s tmavýma očima, upřeně hledíc do třpytivého křišťálu.
A kde? vyhrkla jsem netrpělivě. Každý rok mi říkáte to samé. Roky plynou a já pořád nikoho nemám.
Doporučili mi tuhle ženu jako nejobratnější kartářku v Praze. Chtěla jsem, aby mi konečně řekla konkrétní místo. Jestli mi to neřeknete, rozhlásím všude, že vaše věštby nefungují! pohrozila jsem.
Kartářka obrátila oči v sloup. Chápala, že mě jen tak lehce neodbude. Pokud mě teď neuklidní, budu tu sedět do večera, až zablokuji celý čekající dav.
Ve vlaku ho potkáš! řekla nakonec, aniž by otevřela oči. Vidím ho jasně… vysoký blondýn, krásný jako ze snu.
To zní skvěle! rozzářila jsem se. A v jakém vlaku? A kdy?
Před Silvestrem, usmála se kartářka. Jdi na Hlavní nádraží a srdce ti samo napoví, kterým směrem máš jet.
Poděkovala jsem a téměř letěla na nádraží. U okénka pokladny mě velké očekávání téměř opustilo. Neměla jsem vůbec tušení, kam mám vlastně jet.
Tak co bude? vytrhl mě z myšlenek netrpělivý hlas pokladní.
Brno na třicátého prosince druhá třída zamumlala jsem.
Představovala jsem si, jak sedím v pohodlném kupé, popíjím čaj a najednou… vejde ON můj budoucí muž.
Doma jsem se bleskově začala balit. O tom, co vlastně budu dělat na Silvestra v cizím městě, jsem moc nepřemýšlela. Hlavně aby se to věštba splnila co nejdřív. Je hrozně těžké cítit se nepotřebná, zvlášť během svátečních dnů. Všichni kupují dárky, připravují večeři ale ne já.
O pár hodin později jsem seděla ve vlaku, přesně jak jsem si představovala: s čajem v ruce. Teď jsem už jen čekala na svého pohádkového prince.
Dobrý večer! pozdravila drobná stařenka a s velkým kufrem se nacpala do kupé. Kde je druhé místo?
Tady… ukázala jsem rozpačitě na sedačku naproti. Jste si jistá, že je tohle vaše kupé?
Jistě, děvenko, usmála se paní a uvelebila se.
Promiňte, mohu projít? vykoktala jsem. Pomalu mi začínalo svítat, jakou hloupost právě provádím. Prosím, pusťte mě ven. Já si to rozmyslela a nepojedu.
Počkej, jen schovám tašku, nechápavě odpověděla stařenka.
No vlak už jede… těžce jsem vydechla. Co teď?
Proč chceš vystupovat tak najednou? Něco jsi zapomněla? zeptala se.
Nevěnovala jsem jí pozornost, otočila jsem se k oknu. Věděla jsem, že paní za nic nemůže, sama jsem si to zavinila.
Stařenka, kterou jsem brzy poznala jako paní Jaroslavu, vytáhla ze své tašky čerstvé domácí šátečky a nabídla mi je k ochutnání.
Jela jsem navštívit dceru do Brna, vysvětlovala mi. Ale vracím se do Prahy, přijede mi syn s přítelkyní, společně budeme slavit Nový rok.
To máte štěstí… Já asi Nový rok oslavím na nádraží, řekla jsem smutně.
Slovo dalo slovo, a já jí nakonec řekla pravdu o svých podivných dobrodružstvích.
Jsi bláhová! Proč chodíš k takovým šarlatánům? napomenula mě paní Jaroslava. Najdeš své štěstí. Nic se nemá uspěchat. Vše přijde ve správný čas.
Druhý den ráno jsem vystupovala na perónu v Brně. Pomohla jsem paní Jaroslavě s kufrem a zůstala stát, sama, nevíc co si počít.
Děkuji ti, Ludmilko! Krásný Silvestr přeji! poděkovala mi.
I vám, paní Jaroslavo, odpověděla jsem smutně.
Viděla na mně, že není vše v pořádku a že představa Nového roku na nádraží vůbec není lákavá.
Ludmilko, pojďte ke mně! nabídla mi náhle. Ozdobíme stromeček, připravíme hostinu
To bych si netroufla začala jsem nesměle.
Ale na nádraží budeš sedět ráda? usmála se paní Jaroslava. Pojďte, to je rozhodnuté!
Nakonec jsem pozvání přijala. Paní Jaroslava měla pravdu venku zuřila sněhová vánice a courat se po nádraží nedávalo smysl.
Jirka s Anežkou jsou už doma, usmála se.
Jirka viděl z okna, jak matka přijíždí taxíkem. Už čekal u výtahu a hned jí vzal těžký kufr z rukou.
Jirko, ahoj, miláčku. Dnes nejsem sama mám hosta. To je dcera mojí dávné kamarádky, Ludmila, mrkla na mě paní Jaroslava.
Skvělé! řekl Jirka. Pojď dál, Ludmilo.
Když jsem se podívala na toho vysokého blonďáka, zrudla jsem. Přesně takového jsem si ve vlaku představovala. Zdálo se mi, že se mi osud zas jen posmívá…
A kde je Anežka? zeptala se paní Jaroslava.
Mami, Anežka tu není a už nikdy nebude. Nechci se o tom bavit, ano? zakabonil se Jirka.
Dobře… odpověděla rozpačitě.
Večer jsme seděli všichni spolu u stolu, loučili se se starým rokem.
Ludmilo, jak dlouho zůstaneš? usmál se Jirka a přidával mi na talíř bramborový salát.
Ne na dlouho. Zítra pojedu, odpověděla jsem smutně.
Nepřála jsem si odcházet z tak útulného domova. Měla jsem pocit, že paní Jaroslavu a Jirku znám odjakživa.
Kam bys spěchala? zlobila se paní Jaroslava. Ludmilo, zůstaň ještě pár dní.
Opravdu, zůstaň. Máme tu skvělý kluziště, zítra večer můžeme zajít. Neodjížděj tak rychle, přidal se Jirka.
Přesvědčili jste mě, usmála jsem se. Ráda zůstanu.
Další Silvestr jsme už slavili ve čtyřech: paní Jaroslava, Jirka, já Ludmila a malý Tomáš.
Věříte vy na novoroční zázraky?
