Náhodný telefonát
Pane Pavle? hlas ve sluchátku byl ledový a úřední.
Ano, to jsem já, Pavel Novotný. A s kým mluvím?
Tady ředitelka Kojeneckého ústavu. Za týden bude mít vaše dcera tři roky a budeme nuceni ji přesunout do jiného zařízení. Opravdu si ji nehodláte vzít domů?
Počkejte, jaká dcera? Jaké dítě? Já mám syna, Vašíka, blekotal jsem v šoku.
Naděžda Pavlová Ševčíková. To není vaše dcera?
Ne, není. Já jsem Novotný. Pavel, ale Novotný.
Omlouvám se, povzdechla si žena do sluchátka, asi došlo k nějaké chybě.
Po pár vteřinách v uších zazvonily monotónní tóny, které mi rezonovaly v hlavě jako umíráček.
To je fakt k neuvěření! rozčiloval jsem se. Nějaká dcera, kojenecký ústav, no co to mají v těch papírech za nepořádek?
Jenže ten telefonát mi vlezl pod kůži a nešel vypudit. Nedalo mi to a neustále jsem přemýšlel, jak asi žijí děti bez domova, bez vřelé náruče maminky, milujícího taťky, nebo starostlivých babiček. Vašík měl přece celé to příbuzenstvo, včetně tetiček a strýců z obou stran…
Hned večer, kdy jsem seděl u večeře, si Jana všimla, že jsem úplně mimo a její pozorné oko, po deseti společných letech, mi nic neodpustilo.
Počkala si na chvíli klidu, pak se při večeři přímo zeptala, co se mnou je.
Jak se jmenuje? povídá.
Kdo? vykoktal jsem (že by už věděla o holčičce? Nebo jí taky někdo volal?)
Naděžda, řekl jsem nakonec. Naděnka.
Aha, Naděnka, jo?! Já jsem pro tebe Jana, ale ona je Naděnka?! zvýšila hlas.
No tak… Naděžda Pavlová Ševčíková, bráním se.
Ještě mi řekni číslo její občanky! rozčiluje se Jana.
Ale ona žádnou nemá, nač by ji měla?
Cože, uprchlice jako? ztlumila hlas.
Kdo je uprchlice?
Ta tvoje Naděnka! Chce se přihlásit k pobytu, co? Tak povídej, lumpáku!
Ale co povídat? Mně z toho jde hlava kolem!
A najednou Jana propukla v tichý a hořký pláč, slzy jí stékaly až na kraj zástěry.
Zítra jedu k mámě. Vašíka ti nenechám! řekla mezi vzlyky.
Prosím tě, co blázníš? Proč k tvojí mámě?
Myslíš, že ti tu budu posluhovat s nějakou tvojí milenkou a Naděnkou navrch? rozjela se.
Teprve teď mi začal docházet nesmysl celé situace. Posadil jsem Janu na lavici v kuchyni a vyprávěl jí vše o tom podivném ranním telefonátu.
Teď už Jana brečela úplně jinak, bylo jí té holčičky upřímně líto. Ženy mají neskutečnou zásobu slz, roní je kdykoli, kvůli čemukoliv… A já ženské slzy, zejména Janiny, nemůžu vystát, ba mám z nich strach.
Najedl jsem se sotva pár soust a k večeři už jsem se nevracel.
Probudil jsem se po půlnoci tím, že Jana stála vedle a něco hledala v mém mobilu! Skoro deset let jsme spolu a nikdy se nic takového nestalo. Znamená to, že mi nevěří hledá důkaz neexistující milostné aféry. Dost mě to zabolelo.
A pak šeptá: Pavle, Pavle… a lehce mě dloubne.
Předstírám, že teprve vstávám.
Ten pevný telefon, byl to tenhle, co volal, viď?
Jo, odpovídám napůl ze spaní.
Tak spi. A odchází ze ložnice, mobil si odnese.
Snadno se řekne spi. Čehož? Slyším, že zapnula počítač. Chvíli ležím, ale nemůžu usnout. Potichu jdu do obýváku.
Jana zuřivě klikala myší a ani si nevšimla, že stojím za ní. V prohlížeči bylo vyhledávání: Kojenecký ústav + náš město.
Počítač zabzučel a okamžitě vyhodil oficiální stránky, adresu, fotku budovy i kontakty. Jana sledovala displej mobilu.
Pavle, ono to sedí!
Co sedí?
Telefonní číslo! Je to číslo Kojeneckého ústavu!
Jsem ti to říkal. Tak ty mě ale… kontroluješ?
Ne kontroluju, jen si ověřuju.
A proč?
Vždyť je to kousek odsud, zamyslela se, jako by mě neslyšela.
Co kdybychom tam zajeli? Jak myslíš, že přišli na tvé číslo, když s tím ústavem vlastně nemáš vůbec nic společného?
Tohle mě do té chvíle nenapadlo. Fakt, jak? Snad bychom tam měli zajet a poptat se. Nebo mi budou pořád volat a přiřazovat cizí děti…
Usnout jsem už v tu noc nedokázal. Janě to očividně taky nedalo spát v půli noci mě znovu budí.
Pavle… opravdu jsi neměl nikdy nějaký úlet? Co když… s první láskou, třeba se pak potkali po letech… Chápěš, třeba ti neřekla, dceru nechala v porodnici Pavle? Slyšíš?
Prosím tě, jaký úlet? Vždyť jsme seděli vedle sebe od prvního stupně, pamatuješ? Před třemi roky, když Vašík začal chodit do školky a pořád byl nemocný, kdo s ním zůstával doma? Já! Vzpomínáš, že jsem musel na home office a točil sirupy, prášky, návštěvy doktorů? Na milenky jsem tehdy neměl ani sílu, ani čas!
Jana se nedala:
Tak ale kde tedy to číslo vzali? Někdo ho přece musel uvést!
Tenhle červ také hlodal i ve mně. Probíral jsem v hlavě všechny známé ženy, ale žádná s tím nesouvisela. Buď už mají své životy, nebo dávno žijí jinde…
Protože ale v životě někdy existují věci, které by neměly být možné, rozhodl jsem se, že zítra do ústavu osobně zajedeme.
Dorazili jsme s Janou brzy dopoledne. Před námi už tam seděl nějaký drobný, neupravený mužík s papíry v ruce. Chvěl se nervozitou, nebo spíš z včerejší kocoviny.
Jdete po mně, zavrčel nečekaně hlubokým hlasem.
Za chvíli si ho pozvali dál. Asi za čtvrt hodiny byl venku, celý roztřepaný a už bez papírů. Pak jsme byli na řadě my.
Dobrý den, za oknem stála sympatická bruneta ve středních letech s brýlemi na šňůrce. O co jde?
My kvůli včerejšímu telefonátu, snažil jsem se odlehčit situaci vtipem.
Žena pokrčila rameny a usedla za stůl.
Nemám čas hádat hádanky. Povíte mi konkrétně, co vás sem přivádí?
Připomněl jsem ten včerejší rozhovor (ten hlas byl určitě její).
Ach tak… to je celé nedorozumění, usmála se unaveně. Omlouvám se, spletla jsem si jedno číslo, volala jsem nevědomky vám. Hledala jsem Pavla Ševčíka, ale vytočila jsem špatnou předvolbu. To, že i vy jste Pavel, to je čistá shoda náhod. Ten pravý tady byl dnes před vámi.
Kdo? ptám se, ač odpověď už téměř vím.
Pavel Ševčík, otec té holčičky. Je mi líto, všem ještě jednou se omlouvám, mám toho dnes spoustu.
Na jmenovce měla Taťána Semanová, ředitelka.
I Jana rychle zaregistrovala jméno a zeptala se: A vezme si tu dcerku domů?
Ředitelka složila brýle a zamyšleně se na nás zadívala: Ne, nevezme. Děvčátko zůstane. Maminka jí umřela, pan Ševčík má dětí už sedm od různých žen. Tříletou Naděnku tu za celé tři roky navštívil jen dvakrát a to oba dny po výzvě. Nezajímá ho. Odpověděla jsem na všechno? S dovolením, mám hodně práce.
Ochromení jsme vyšli ven. Starší děti byly zrovna venku na dvoře. Některé se houpaly, jiné klouzaly po skluzavce, dva kluci na lavičce závodili s autíčky.
Zatáhlo se mi srdce, když jsem si uvědomil, co je tu jinak. Bylo tu ticho. Když pustím Vašíka na hřiště, je řev, smích, povyk. Ale tady… děti si tiše šeptaly, vypadaly, jako by předčasně zestárly. Neměly dětství, tady přežívaly někdo v zimě, někdo hladem, bez hraček, bez lásky a někdy i tváří v tvář dospělácké krutosti.
Podíval jsem se na Janu, její oči znovu zalily slzy.
Pomalu jsme došli k bráně a v tu chvíli ticho rozčíslo volání: Maminko! Všechny děti se otočily k nám. A přímo na nás se rozutekla holčička v legrační čepici s bambulí, ručky roztažené: Mami, mami, tady jsem!
Se vším švihem se pověsila Janě na nohy a pak se rozplakala hořce, srdceryvně, že jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel taky.
Naděnko, Nadě, utíkala k nám vychovatelka. Chtěla ji zvednout, ale holčička se držela Janě tak, že ji musela kousek odtrhávat. Rozhodlo až čokoládové lízátko, které kujónka zabavilo.
Utíkali jsme k autu. V autě bylo ticho a Jana se třásla po celém těle, ruce se mi klepaly také. Přirazil jsem ke krajnici, abych se alespoň trochu vzpamatoval.
Jana ukázala očima na ceduli blízkého obchůdku Dětský svět. Beze slova jsme vystoupili, chytli se za ruce a společně zamířili dovnitř.
Pro panenku a růžové šatečky.
Naše holčička Naděnka přece musí být nejkrásnější!
