Náhodný telefonát
Pane Pavle Nováku? hlas ve sluchátku byl chladný a úřednický.
Ano, jsem Pavel Novák. S kým mám tu čest?
Tady je ředitelka Dětského domova. Za týden vaše dcera oslaví tři roky a budeme ji muset přesunout do jiného zařízení. Opravdu si ji nehodláte vyzvednout?
Počkejte, jaká dcera? Jaký dětský domov? Mám syna, Vašíka zmateně mumlám.
Naďa Pavlová Nováčková. To je přece vaše dcera, ne?
Ne, to není moje. Jmenuji se Pavel Novák, ne Nováček.
Omlouvám se, sluchátkem zazněl unavený povzdech, asi se stala nějaká chyba.
Rychlé pípání o chvíli později bušilo do uší jako zvon.
Krucinál! rozčiloval jsem se. Nějaká dcera, dětský domov, to je u nich úplný zmatek v papírech!
Telefonát mě však pálil v duši jako tříska. Nechtělo se mi přestat myslet na děti bez domova, bez teplé maminky, starostlivého tátu, babiček a dědečků. Vašík má celou rodinu, tetu, strýce, oba dědečky
Lída okamžitě poznala mé zamyšlení, mé zmatené odpovědi a co by se mohlo skrýt před pozornou ženou, se kterou jsem deset let ženatý a známe se už od první třídy?
Počkala do večera a při večeři se přímo zeptala, co se to děje.
Jakže se jmenuje?
Kdo? vykuleně jsem odpověděl (jak o té holčičce ví? Že by jí taky volali?).
Naďa, řeknu tiše. Naďenka.
Aha, Naďenka… Já jsem tvoje Lída, ona Naďenka?! zvyšuje hlas Lída.
No jo, odpovím. Naďa Pavlová Nováčková.
Chceš mi říct i číslo jejího pasu?! vyjekne Lída.
Ona žádný pas nemá, nač by ho měla?
Uprchlice snad? už tiše piští má drahá.
Kdo uprchlice? už jsem nic nechápal.
Ta tvá Naďa je uprchlice? Chce se tu snad přihlásit k pobytu? Přiznej se, zrádče!
Co mám říct? sedím, úplně v šoku, zapomněl jsem na večeři.
A najednou Lída začala plakat. Ne na hlas, ne dramaticky, ale zlostnými slzami, které padaly přímo na kraj zástěry.
Zítra jedu k mamce. Pamatuj si, Vašíka ti nenechám prohlásila mezi slzami.
Lído, co to je? Proč k mamce?
Myslíš, že budu posluhovat tobě a tvé milence, tvé Naďe? rozjela se.
Teprve teď jsem začal chápat absurdnost té situace.
Posadil jsem jí na pohovku v kuchyni a řekl jí vše o ranním telefonátu.
Lída teď plakala už z lítosti nad malou holčičkou. Ženy mají prostě spoustu slz, a vylévají je kvůli čemukoliv a v jakémkoli množství! Já ženské slzy hlavně ty Lídiny nesnáším, dokonce se jich bojím.
Po takových emocích jsem už neměl chuť na večeři, trochu jsem popíchal do jídla.
…Probudil mě pocit, že moje žena stojí vedle postele a hrabe se v mém mobilu! Za všechny ty roky se to nikdy nestalo. Takže nevěří hledá stopy milostné zprávy. Bylo mi z toho zle a smutno… A najednou šeptá: Pavle… Pavle… a lehce mě šťouchne rukou.
Předstíral jsem, že právě vstávám.
Pavle, to je ten pevný telefon, co volal, že?
Ano, automaticky odpovím, ten.
Spěš spěš. Lída odchází ze ložnice, bere telefon s sebou.
Lehce se to řekne usni. Jak mám usnout? Slyším, jak zapíná počítač. Ležel jsem ještě chvíli, pak jsem tiše vstal a šel do obýváku.
Lída zběsile klikala myší, byla tak ponořená, že nezaregistrovala, že stojím za ní.
V hledání měla napsáno: Dětský domov a naše město.
Počítač chvíli přemýšlel a pak nabídl vše oficiální stránku, adresu, telefon a dokonce i fotky budovy. Podívala se na displej mého telefonu.
Pavle, číslo sedí!
Co sedí?
Ten telefon! Číslo sedí. Je to číslo dětského domova!
No vidíš. A ty kontroluješ?
Lída se otočila na židli.
To není kontrola, to je upřesnění.
Proč?
Pavle, ten domov je docela blízko, zamyslela se jakoby neslyšela moji otázku.
Co kdybychom tam zajeli? Jak se k nim dostal tvůj telefon, když jsi úplně cizí člověk?
To mě nenapadlo. Vážně, jak? Možná bychom tam vážně měli zajet a zjistit, co se děje? Jinak mi budou přiřazovat cizí děti a pak to budu muset vyřešit!
Tu noc jsem usnout nemohl. Sotva jsem začal klimbat, žena mě znovu šťouchla.
Pavle Pavle
Co zas?
Jsi si jistý, že jsi nikdy s nikým nic neměl? Třeba omylem… s první láskou? Potkali jste se po tolika letech, city vzkřísily, ona ti nic neřekla a dítě nechala v porodnici. Co když, Pavle?
Jaká láska, Lído? Jak jsem si s tebou sedl do lavice v první třídě, tak s tebou sedím… teď vlastně ležím. Čtyři roky zpátky, Vašík měl právě tři roky, začal chodit do školky, byl pořád nemocný, ty už pracovala, kdo s ním byl doma? Já. Musel jsem pracovat z domu, pamatuješ? Nekonečné sirupy, prášky, režim, kontroly u lékaře. Žádné milenky! Sotva jsem stál na nohou, usínal vestoje, ještě než jsem dosedl na polštář! Neměl jsem nikoho, nemám a nikdy mít nebudu!
Ale jak se tam dostal tvůj telefon? Někdo ho tam přeci musel uvést! naléhala Lída.
I mě to trápilo. Probral jsem si v hlavě všechny známé ženy, od kterých bych mohl čekat cokoli. Nic jsem s žádnou neměl, ale některé mají dost svérázné povahy.
Nakonec to všechny vylučovalo: některé si našli partnera, jiné mají děti u babičky, a ta nejaktivnější odjela ze země už před pěti lety.
Protože život umí vymyslet věci, které by člověk nečekal, rozhodl jsem se navštívit dětský domov hned zítra.
Dorazili jsme brzy, ale nebyli jsme první u dveří ředitelky seděl návštěvník, blonďatý, vyzáblý chlapík. Sice čistě oblečený, ale neudržovaný, nervózní, ruce s nějakými papíry trochu třásly buď z nervů, nebo spíš ze včerejšího večírku.
Jdete po mně, nečekaně zabučel chlap.
Téměř okamžitě se dveře otevřely a byl pozván dovnitř. Zdálky zněly hlasy, jeden klidný, druhý basový.
Chlap vykoukl z kanceláře, rozcuchaný a už bez papírů, a byli jsme na řadě my.
Dobrý den, příjemná brunetka středního věku stála u okna, okusovala brýle. Co potřebujete?
Jsme kvůli včerejšímu telefonátu, pokusil jsem se odlehčit situaci.
Žena usedla.
Víte, nemám čas na hádanky. Prosím, stručně a jasně váš problém.
Vysvětlil jsem jí včerejší telefonát (hlas snadno poznatelný).
Ach, to… unaveně se pousmála. Omlouvám se, stala se chyba, nevolala jsem vám.
Jak ne? Vždyť máte můj telefon! Jak jste k němu přišla?
Chápete, pane Nováku, spletla jsem číslo. Měla jsem vytočit 927, ale dala jsem 937 To, že jste také Pavel Novák, je shoda okolností někdy se to prostě stane. Ten muž, co byl před vámi, byl ten pravý.
Kdo? ptám se, i když mi to bylo jasné.
Pavel Nováček, otec té holčičky.
Ještě jednou se omlouvám, už musím mám hodně práce.
Zvedla se.
Taťána Šimková stálo na jejím jmenovce.
Lída si všimla toho jména, protože se zeptala:
Taťáno, on tu holčičku nevezme?
Ředitelka se na nás podívala a znovu usedla.
Ne, nevezme. Maminka holčičky zemřela, a ten Pavel Nováček má sedm dětí od různých žen. Za tři roky byl tady za dcerou jen dvakrát, a to pouze pod naším tlakem. Naďa ho nezajímá. Stačí…? Odpověděla jsem na vše? Tak na shledanou.
Vykročili jsme z budovy ohromení tím, co jsme viděli a slyšeli.
Starší děti byly právě na hřišti. Někdo se houpal, někdo sjížděl po skluzavce, dva kluci měli závody aut na lavičce.
Díval jsem se na ty děti a pomalu mi docházelo, co je tu špatně.
Na dvorku bylo ticho. Když vezmeme Vašíka ven, okamžitě je rozruch, smích, křik. Tyhle děti nekřičely, nesmáli se od plic, jen tiše žvatlaly mezi sebou. Byli jako malí staříci. Dětství u nich neexistovalo, jen přežívání někdo v zimě, někdo v nouzi, bez hraček, bez pořádného oblečení, často s lhostejností či dokonce s krutostí dospělých.
Podíval jsem se na Lídu. Její oči byly plné slz.
Ty slzy! Po každé situaci tu jsou.
Pomalu jsme šli ke bráně, když ticho roztrhl výkřik: Mami! Všechny děti se otočily naším směrem. Přímo k nám běžela holčička v legrační čepici s bambulí.
Mami, mami!!! křičela. Jsem tady!!!
Naráz se přitiskla k Lídiným nohám, a odtud se ozval pláč, tak bolestivý, tak srdcervoucí, že se slzy objevily i mně.
Naďo, Naďo! po chodníku k nám běžela vychovatelka. Snažila se holčičku vzít do náruče, ale ta se držela Lídiny nohy.
Nakonec se podařilo Naďu odtrhnout (vychovatelka měla čokoládu, to rozhodlo) a my rychle opustili areál dětského domova.
V autě jsme mlčeli. Lída se třásla, i já měl podivné chvění v rukách, stejně jako ten můj jmenovec, a zastavil jsem u kraje, abych se uklidnil.
Lída ukázala očima na vývěsku obchodu, jen pár kroků.
Bez slov jsme vystoupili, a ruku v ruce vyrazili do Dětského světa.
Pro panenku a růžové šaty.
Naše malá Naďa bude nejkrásnější.
