Náhodné oznámení
Mobil ležel displejem dolů na nočním stolku, jako pokaždé. Jitka ho vůbec neplánovala brát do ruky. Jen se natáhla pro sklenici vody, rukou zavadila o hladkou hranu plastu a displej sám rozsvítil náhodně, jak to někdy dělá to, co by už navždy mělo zůstat ve tmě.
Jitka viděla jediný řádek. Jen jeden, v notifikaci z Messengeru.
Chybíš mi taky. Dnes to bylo strašně fajn. Tvoje Bára.
Jitka zůstala chvíli ztuhlá, dívala se na ta slova sekundu, dvě, tři, jako by byla napsaná cizím jazykem a ona si je ještě musela přeložit. Pak pohledem sklouzla na spícího manžela. Petr ležel na boku, zády k ní, rameno měl trochu přizvednuté, dýchal klidně a vyrovnaně, jako člověk s čistým svědomím.
Tvoje Bára.
Bára. Barbora Křenková. Kamarádka. Ta samá, která jim před třemi měsíci pomáhala vybírat tapety do dětského pokoje. Ta, která snad stokrát seděla s Jitkou v kuchyni u čaje. Ta, která jí minulý týden volala, stěžovala si, že nikde nemůže najít pořádného chlapa, chlapi jsou všichni stejní, ona už má z té samoty vyrážku.
Jitka opatrně vzala do ruky sklenici, napila se, postavila ji zpět. Vstala z postele tiše, až podlaha ani nezakřupala. Vyšla na chodbu, zavřela za sebou dveře do ložnice, prošla do kuchyně a rozsvítila jen malé světlo nad linkou, ne to hlavní, oči jí pálily i když to spíš nebylo světlem.
Posadila se ke stolu a zahleděla se do prázdné desky.
Za oknem byla tma, obyčejná podzimní noc, rozmazaná světla naproti za dvorem. Konvice stála na sporáku s vodou od včerejška. Ani ji nezapínala. Jen seděla.
Dnes to bylo tak strašně fajn.
Kdy dnes? Ve středu Petr přišel domů v půl osmé, říkal, že se zdržel u klienta, že byli na večeři v restauraci, že je hotový, potřebuje spát. Ona mu ohřála zbytky jídla, sotva se dotkl talíře. Pak chvíli koukali na televizi, hned usnul na gauči a Jitka ho sama přikryla dekou. Sama. Svýma rukama.
Sevřela prsty okraj stolu.
Matěj spal ve vedlejším pokoji. Je mu osm, spí tvrdě, někdy ze spaní povídá, něco srandovního o autech nebo škole. Zítra ho čekal trénink, měla s ním být v tělocvičně v devět. Musela koupit chleba. Zavolat mámě, které už čtyři dny nezavolala a ta určitě byla naštvaná.
Normální, rozumě uchopitelný život byl tady, v těch maličkostech. A pod tím vším dosud, jak se ukázalo, žil jiný život. Paralelní. S jinými zprávami, jinou večeří, s jinou ženou, která se podepisovala tvoje.
Jitka vstala, přešla k oknu. Na parapetu kvetla muškátová geránie, kterou neměla ráda, ale úporně ji zalévala, protože ji jednou přinesla sousedka. Rostlina byla živá, zaprášená, tvrdohlavá.
Dlouho o ní přemýšlela. Pak si znovu sedla ke stolu.
Bylo potřeba něco rozhodnout. Anebo vůbec nic nerozhodovat teď hned. Nevěděla, co je správnější. Uvnitř bylo ticho to zvláštní ticho předtím, než přijde něco bolestně hlasitého. Ne pláč, ne křik, jen ostré ticho.
V kuchyni seděla do čtyř ráno, bez pohybu. Jen sledovala, jak zhasíná okno na protější straně dvora, za chvíli další. Nakonec přece jen zapnula konvici, udělala si čaj, stejně ho nedopila, opláchla hrnek, vrátila se do ložnice. Lehce si lehla k Petrovi, aniž by se ho dotkla, zírala do stropu.
Petr spal.
Naslouchala jeho dechu a přemýšlela, že ještě včera to dýchání bylo pouhou součástí noci zvyk, jako šum lednice či auta za oknem. Teď každý nádech zněl jinak. Jako by jej slyšela poprvé v životě a bylo to nesnesitelné.
Ráno vstala dřív než on. Vzbudila Matěje, udělala mu kaši, jedl ji s odporem, přál si chleba se šunkou. Udělala mu chleba. Zavázala tkaničky, protože to zatím nezvládal dost rychle a nebyl čas. Vzala ho za ruku, vyšli z bytu.
Venku bylo chladno, voněl mokrý asfalt a spadané listí. Matěj si vedle ní něco brumlal o včerejší hodině matematiky, že paní učitelka byla nespravedlivá, že to měl spočítané dobře, jen ona si myslela opak. Jitka ho poslouchala, přikyvovala, odpovídala na správných místech, jak to uměla už léta na autopilota.
Stihli trénink. Předala Matěje trenérovi, chvíli stála u dveří a pozorovala, jak běží za ostatními, směje se, postrkuje spolužáky. Pak vyšla zpět ven.
Sedla na lavičku u vchodu, vytáhla telefon. Našla v kontaktech Bára K. Chvilku jméno sledovala. Pak zasunula mobil zpátky do kabelky.
Ne teď.
Ještě ne.
První dny pořád přemítala, jestli by poznala, kdy to začalo. Vzpomínala na poslední měsíce, jako když v ruce obracíš staré fotky a hledáš, co dřív zůstalo skryto. Oni tři na Barbořiných narozeninách v květnu Petr se tehdy něčemu vtipnému smál, Jitka myslela, jaké má štěstí, že manžel si rozumí s její kamarádkou, ne každé se to povede. Pak přišla Bára v sobotu, vybíraly látky na závěsy, s Petrem pak něco dlouze řešili v kuchyni, zatímco ona uspávala Matěje. Později se optala: O čem jste si povídali? Petr: O práci, je designerka, ptal jsem se na kancelář. Jitka přikývla. Samozřejmě.
Samozřejmě.
Neplakala. To ji samotnou překvapilo. Čekala slzy, ale nepřišly jen sucho v krku a tíha někde pod žebry, jako by tam něco těžkého a chladného sedělo. Jedla, spala, mluvila, vyřizovala telefonáty Petr nic nepoznal. Byl vnímavý přesně tak akorát, nikdy víc, nikdy míň. Ptával se, jaký byl den. Občas ji políbil na tvář, když odcházel do práce nastavila tvář jako vždycky.
Čtvrtý den zavolala Bára.
Telefon zavibroval v kapse, na displeji to jméno, Jitce krátce vypověděl dech. Pak zvedla. Odpověděla nejvšednějším hlasem.
Ahoj, Báro.
Ahoj Jitko! Kam ses ztratila? Psala jsem ti v pondělí, ale neodpověděla jsi.
Bářin hlas byl obyčejný. Teplý. S dávkou provinilosti, jakou poznáš, když si druhý myslí, že se tě nějak dotkl. Právě tím teplem byl nesnesitelný.
Promiň, nějak nebyl čas. Matěj byl trochu nachlazený, zalhala Jitka úplně snadno a až ji to překvapilo.
Ježíš, co mu je? Měl horečku?
Ne, lehká rýma, už mu je líp.
Uf, vyděsila jsi mě. Chtěla jsem se zeptat, nemáte v sobotu čas? Myslela jsem, že bychom mohli někam společně, už dlouho jsme nikde nebyli.
Jitka se dívala do zdi před sebou. Na zdi visela fotografie ona s Petrem u moře, šest let zpátky, Matěj ještě nebyl na světě, oba se smějí, vlasy jim čechrá vítr. Hezká fotka.
V sobotu to asi nevyjde, řekla. Ale ještě ti zavolám koncem týdne, může být?
Jasně, jasně. Jak se máš? Zníš nějak…
Jsem jen unavená. Všechno v normálu.
Opravdu? Kdyby něco, víš že můžeš zavolat.
Vím, Báro. Děkuju. Zatím.
Tipla hovor. Zvedla se. Šla k fotce na zdi. Zadívala se na své rozesmáté já. Sundala snímek, položila do zásuvky komody a zatáhla ji.
Tu noc konečně plakala. Potichu v koupelně, s tekoucí vodou, aby nebylo slyšet. Plakala dlouho, ošklivě, do opuchlých očí a škrábání v krku. Nebrečela kvůli ztrátě manžela, ani kvůli tomu, kým se ukázal být. Plakala spíš kvůli rokům, důvěře, té dívce v sobě, která věřila naplno. Kvůli naivitě té víry. Kvůli tomu, že Matěj vyroste v domě, kde jeho táta lhal a on to možná dlouho nepozná.
Omyla si tvář ledovou vodou. Zahlédla se v zrcadle. Třicet osm, už ne mladičká, ještě ne stará. Obyčejná tvář, nateklé oči. Pomyslela si, že zítra bude v práci muset být veselá.
A ještě si pomyslela: nemůže jim to prostě odpustit. Nemohou si myslet, že všechno půjde dál. Že jejich skrytý svět pojede vedle jejího Matějova života jako kulisa. To ne.
Vrátila se do ložnice. Petr spal. Lehce si lehla k němu.
Musela přemýšlet.
Další dva týdny žila Jitka na dvou úrovních. Navenek bylo všechno stejné. Vařila, pracovala, vozila Matěje na tréninky, mluvila s mužem, občas se smála jeho vtipům, protože vtipné byly, to popřít nešlo. Někdy se přistihla, že na chvilku úplně zapomene jednoduše žije, a tehdy jí bylo nejhůř. To znamenalo, že stále umí žít vedle něho, jako by nic.
Uvnitř ale tichem skládala mozaiku. Nenajímala detektiva. Jen pozorovala. Začala si všímat detailů jak Petr bere telefon a odchází do vedlejší místnosti. Jak se někdy sám pro sebe usměje nad displejem, pak ji zahlédne pohledem a mobil odloží. Jak se zase ve středu zdrží a zase má večeři s klienty a zase nejí.
Jednou, když byl ve sprše, sáhla po jeho telefonu. Kód znala, nikdy ho neměnil. Čtyři čísla, rok narození Matěje. Zkusila Messenger. Našla konverzaci s Barborou.
Pročetla rychle, ne všechno, jen aby pochopila rozsah. Bylo toho dost. Začalo to v červenci. Tři měsíce. V době, kdy malovali dětský pokoj, kdy Matěj šel do druhé třídy, kdy ona jela za mámou na narozeniny a Petr nejel, že má moc práce samozřejmě chápala.
Položila telefon na původní místo, odešla do kuchyně. Zapnula sporák. Krájela cibuli na polévku. Krájela přesně, na kostičky.
Petr vyšel ze sprchy, v ručníku, nahlédl do kuchyně.
Aha, bude polívka? To rád.
Za půl hodiny bude, řekla.
Hlas měla klidný. Nůž krájel klidně. Všechno bylo klidné.
Tu noc rozhodla, že bude večeře.
Ne hned, ne zítra. Chtěla čas na přípravu. Ne kvůli pomstě. Nemyslela na pomstu. Chtěla je vedle sebe u svého stolu, ve svém bytě a říct, co potřebuje. Klidně. Bez scén. Už dávno pochopila, že scénami člověk ubližuje nejvíc sám sobě. Oni pak odejdou, řeknou si, že je hysterická.
Báře zavolala v pátek večer.
Báro, ohledně té soboty. Pamatuješ, jak jsi chtěla, abychom se viděli?
Jasně! Takže to vyjde?
Přijď k nám. Dlouho jsme neseděli normálně, uvařím něco dobrého, Petr bude doma.
Chvilková pauza, sotva však sekunda.
Super. Kdy mám přijít?
V sedm. Přijdeš?
Přijdu. Mám něco vzít?
Nic nenos.
Tipla hovor. Zašla do pokoje za Petrem, koukal na televizi.
Pozvala jsem Báru v sobotu, uvaříme, posedíme.
V obličeji mu něco problesklo, na vteřinu, těžko říct co.
Dobře, řekl. Dobrý nápad.
Taky si myslím, pronesla Jitka a vrátila se do kuchyně.
Věděla, že si pravděpodobně hned napíšou. Domluví se, že budou předstírat, budou staré známé. Nevadilo jí to. Na skandál nehrála. Matěj šel v sobotu k babičce, to zařídila s mámou dávno dopředu. Večeře bude klidná.
Celý týden přemýšlela, co uvaří. Bylo to důležité ne kvůli dojmu, ale že jí vaření pomáhalo udržet se. Rozhodla se pro pečené kuře s rozmarýnem a bramborami, salát s rukolou a hruškou, který Bára vždycky chválila, a jablečný koláč, ten šel Jitce nejlépe na světě. Všechno mělo být pěkné. Krásně prostřený stůl.
V sobotu v jednu odvezla Matěje k mámě. Ta, jako vždy, pátrala, proč je Jitka unavená, jestli je všechno v pořádku. Jitka slíbila, že ano, že jen špatně spala, dala pusu Matějovi, ten už koukal na pohádky a na ni zapomněl, a jela domů.
Doma bylo ticho. Petr někde celý dopoledne, prý pro nákup. Ve tři přitáhl tašky, dobré víno, všimla si ceny.
K večeři, prohodil. Snad ti to nevadí?
Výborná myšlenka, zamumlala.
Byl napjatý, znala ho, pohyboval se trochu prudčeji než obvykle. Dvakrát kontroloval telefon u lednice. Pak se donutil, sedl si s novinami, které normálně nikdy nečetl, přehraboval stránky.
Jitka vařila. Myla kuře, drtila koření, krájela brambory, smíchala zálivku na salát. Vůně rozmarýnu a česneku prolnula byt. Otevřela okno, vtrhl dovnitř studený vzduch, voněl podzimem.
V šest prostřela stůl. Tři talíře, tři sklenky. Svíčky nezapalovala, to by bylo příliš nechtěla, aby to vypadalo jako výsměch. Jen pěkně prostřený stůl, čistý ubrus, kytka ve váze, kterou koupila včera.
V sedm přesně někdo zazvonil.
Bára dorazila v novém modrém kabátě, elegantní, jemný parfém, jehož vůni Jitka znala nazpaměť. Přinesla bonboniéru, i když Jitka říkala, že nic nechce.
U tebe je vždycky tak krásně, řekla hned ve dveřích. A úžasně tu voní.
Vítej, jsem ráda, že jsi tady, odpověděla Jitka a skutečně to byla pravda. Příšerná, podivně pokroucená, ale pravda.
Petr vyšel z pokoje. S Bárou se přivítali, políbili na tvář. Normálně. Bez rozpaku. Oba uměli hrát svou roli.
Posadili se.
Prvních třicet minut se mluvilo o ničem. Bára rozebírala nový projekt, návrh kanceláře na druhé straně města, klienty s divným vkusem zlaté madla na skříních. Petr se smál, přidal historky ze své práce, taky zvláštní klienti. Jitka jedla, poslouchala, střídmě přispívala. Nalila všem víno.
Venku už byla tma. Rožla světlo nad stolem. Doma bylo útulno a tím útulném o to víc bolela.
Počkala, až měli druhou sklenku. Když povídání ustalo, Bára sahala pro salát, Jitka klidně pronesla:
Potřebuju něco říct. Prosím, oba poslouchejte.
Podívali se na ni. Bára s vidličkou v ruce, Petr se sklenkou, sotva ji stačil přiblížit k ústům.
Vím o vás. Od července. Četla jsem zprávy, Petře. Vím všechno podstatné.
Ticho. Takové, že bylo slyšet tikání hodin v kuchyni.
Jako první začal mluvit Petr, hlas měl podivně slabý.
Jitko…
Počkej, přerušila ho. Nechci tady dělat scénu. Jen chci, aby jste oba věděli, že to vím. To je celé.
Podívala se na Báru. Ta koukala do ubrusu, tváře rudé, prsty sevřené na vidličce.
Báro, byla jsi u nás doma snad dvěstěkrát. Věděla jsi o mně všechno. Když mi bylo nejhůř, seděla jsi tu se mnou po nocích. Když jsem rodila Matěje, čekala jsi za dveřmi porodnice tři hodiny, vzpomínáš? Neříkám to, abys měla výčitky. Chci jen, abys věděla, že si to pamatuju. Nic jsem ti nezapomněla.
Bára konečně zvedla oči v nich slzy, bezmoc.
Jitko, já…
Ne, zašeptala Jitka. Teď ne.
Obrátila se na Petra.
Dvanáct let jsme spolu. Nebudu tady teď vykládat, kde přesně jsme odbočili, kdy sis začal myslet, že tohle je v pořádku. To si nechám na jindy. Dnes jsem si jen chtěla sednout s vámi ke stolu a říct vám tohle nahlas. Protože jste doufali, že jsem slepá. Ale nejsem. A to mění vše.
Petr položil sklenku jak nejopatrněji dovedl.
Jitko, je to komplikovanější, než si myslíš. Potřebujeme si promluvit, sami dva, bez…
Vím, promluvíme si. Ale ne dnes.
Vstala. Vzala svou skleničku, dopila víno. Postavila zpět.
Chci, abyste dojedli kuře. Povedlo se, dala jsem si záležet. Pak běžte, oba. Matěj je u mámy, zůstane tam přes noc. Já mám práci.
Nikdo se nehýbal.
Petr na ni hleděl s výrazem, který rozeznávala těžko. Ne vina. Spíš zaskočení jako by čekal křik, scénu, ale ne ticho.
Bára najednou tiše promluvila, hlas se jí zlomil:
Promiň, Jitko.
Jitka se na ni podívala tvář, kterou měla před očima patnáct let. Rozteklá řasenka, parfém, jejž sama Báře kdysi doporučila.
Nevím, Báro, řekla nakonec. Snad někdy. Teď ne.
Odešla do ložnice, tiše zavřela dveře. Seděla na posteli a slyšela, jak se na kuchyni tiše domlouvají, posouvají židle. Pak práskly vchodové dveře. Jednou. Za minutu znovu.
Bylo ticho.
Seděla a vnímala ticho. Bytem vonělo kuře s rozmarýnem a trošku Bářin parfém, který pozvolna vyprchával. Na stole tři talíře, jeden skoro netknutý.
Nevěděla, jak dlouho tak seděla. Pak vstala, vrátila se do kuchyně, uklidila ze stolu. Kuře zabalila do fólie, dala do lednice. Umyla nádobí, vytřela stůl. Zametla drobky.
Pak se posadila doprostřed čisté kuchyně.
To je vše. Tak malicherné na to, kolik v tom bylo let a přátelství. Dvanáct let, nejlepší přítelkyně, všechny jejich vzpomínky čistý stůl a vůně mýdla.
Zavolala mámě.
Mami, může u tebe Matěj zůstat do neděle?
Samozřejmě, už spí. Jitko, co se stalo?
Něco se stalo. Pak ti povím, teď ne.
Přijeď taky, ještě nespím.
Ne, mami. Zůstanu dnes doma. Potřebuju to.
Máma nenaléhala. Nikdy netlačila zbytečně.
Hlavně jestli něco jíš.
Ano, dnes jsem vařila dobře. Kuře se povedlo.
To je fajn, ozvalo se a právě to to je fajn Jitku bodlo nejvíc za celý večer.
Tipla hovor a rozplakala se. Tentokrát bez koupelny, bez puštěné vody, prostě jen seděla a plakala nahlas. Dlouho. Potom přestala. Vysmrkala se, opláchla na místě v kuchyňském dřezu.
Za oknem bylo město, světla, listopad, normální sobota. Někde tam Petr s Bárou, seděli možná v autě a mluvili spolu. Co si říkali, nevěděla a už vlastně ani nechtěla vědět.
Nemyslela na to, co bude dál. Ne dnes. Stačilo, že přežila tenhle večer, nezhroutila se, nekřičela, neřekla nic zbytečného. Řekla přesně to, co chtěla.
Petr přišel v jednu ráno.
Už nespala, jen ležela ve tmě a slyšela, jak přichází, zouvá se, jak tiše jde kuchyní, nalije si vodu. Pak dlouho stál u dveří ložnice. Ona slyšela to stání, tu pauzu.
Pak tiše otevřel dveře.
Nespíš, neptal se, konstatoval.
Ne.
Vešel, sedl z druhé strany na postel. Dlouho mlčel.
Jitko, nevím, jak začít.
Tak dnes nezačínej, odvětila. Lehni si. Probereme to zítra.
Nechceš…
Petře. Je noc. Jsem unavená. Zítra.
Lehl si. Ona ležela se zavřenýma očima. Nedotýkali se. Ani jeden druhého. Leželi vedle sebe jako cizinci, které náhoda nebo zvyk svedl do jedné postele.
Ráno vstala brzo. Zatímco Petr spal, sbalila malou tašku ne že by hned odcházela, ale pro jistotu. Pas, doklady, kartu. Něco oblečení. Fotku Matěje z nočního stolku.
Tašku nechala u dveří.
Uvařila kávu. Počkala, než Petr přijde.
Spatřil tašku. Zastavil.
Odcházíš?
Zatím k mámě. Zůstanu s Matějem. Potřebuju čas, Petře, potřebuju být sama. Pár dní.
Díval se střídavě na tašku a na ni.
Jitko, chci to vysvětlit.
Poslouchám.
Bylo ticho. Jitka upila z hrnku, sledovala ho přes okraj.
Já nevím, jak se to stalo. Nechtěl jsem…
Nikdo takové věci neplánuje, Petře. Tak to prostě chodí.
Chceš se rozvádět?
Slovo spadlo do prostoru mezi ně. Neuhnula pohledem.
Ještě nevím. Potřebuju pochopit, co vlastně chci. Ale vím stoprocentně, že tady teď nemůžu zůstat a předstírat, že je všechno normální. Rozumíš?
Přikývl. Těžce, jako někdo, kdo všechno pochopil, ale tím mu není snazší.
A Matěj…
Matěj bude v klidu, já na to dohlídnu. Tenhle problém je náš, ne jeho.
Dopila kávu. Opláchla hrnek. Vzala tašku.
Zítra zavolám.
A odešla.
Na chodbě bylo chladno, vonělo to starým dřevem a pečivem z přízemí. Sestupovala po schodech a ani na nic nemyslela, jen počítala patra. Dvanáct bydleli v šestém, věděla to nazpaměť, ale dnes je počítala, jako by šla poprvé.
Vyšla ven.
Vzduch studený a vlhký, na asfaldu mokré listí. U rohu zametal správce v oranžové vestě. Obloha šedá, listopadová a nudná. Jitka stála na schodech před vchodem, rozdýchávala ten vzduch a najednou jí bylo o něco lehčeji. Prostě proto, že tu stála sama za sebe. Nikde se neschovávala.
Myslela na Matěje jak se ráno vzbudí u babičky, vyžádá si palačinky a dostane je. Neví přitom, co se děje, ale to je asi dobře. Je mu osm. Má mít palačinky, tréninky, paní učitelku, která dává špatné známky. Ostatní zařídí ona.
Nevěděla, jak to bude dál jestli přijde rozvod, jestli bude něco jiného, jestli to zvládne. Nevěděla, jestli někdy odpustí Báře. Zdálo se to těžší než s Petrem u chlapa člověk může pochopit, že se to prostě někdy stane, že vztah nevydrží. Ale s kamarádkou, s člověkem, kterému jsi říkal všechno to je jiné. To potřebuje čas, netušila, jak dlouho.
Ale právě teď tu stála s taškou v ruce, ráno šedé, v pár uličkách dál syn čekal na palačinky. Udělala krok ze schodů a vykročila.
Prostě šla.
Máma otevřela dveře bez řečí, podívala se na tašku, na Jitčinu tvář, všechno pochopila. Řekla jen:
Jdi se opláchnout, dám vařit čaj.
Matěj se vyřítil z pokoje v ponožkách, rozcuchaný.
Mami! Jakto, že jsi přijela? Včera jsi přece říkala, že ne.
Stýskalo se mi, odpověděla a pevně ho objala, strčila nos do vlasů. Voněly dětským šamponem a spánkem.
Ty mě lechtáš, zasmál se, vytrhl se a běžel zpět k pohádce.
Jitka s úsměvem sledovala, jak mizí za rohem.
Pak šla do kuchyně, kde už máma hlučela se šálky. Malá kuchyně, květované záclonky, které mamka odmítala měnit, lednice s magnety, mezi nimi jeden, co dělal Matěj ve školce, křivý a milovaný. Tak známé, že se Jitce zas chtělo plakat.
Neplakala.
Máma před ní postavila hrnek, sedla si naproti.
Povíš mi to?
Povím, jenom ne teď. Potřebuju si zvyknout.
Je to Petr?
Jo.
Máma přikývla. Nic neřekla. Vzala do ruky svůj hrnek. Seděly tiše, pily. Za zdí se chechtal pohádkový hrdina a Matěj se smál s ním.
Mami, zůstanu tu chvíli?
Jak dlouho budeš chtít. Pokoj je tvůj, vždycky byl.
To bylo všechno.
A pak začal život, který neuměla pojmenovat. Ne přechodný, i když to tak znělo. Ne nový, i když se jím pomalu stával. Prostě život, den za dnem.
S Petrem spolu mluvili ne jednou, ale několikrát. Byly to těžké hovory, bez hádek, držela slovo, že nebude křičet, i když to šlo někdy těžko. Petr říkal různě že ničemu nerozumí, že spadl do něčeho, odkud už nešlo vystoupit. Že mu to je líto. Že myslí na Matěje. Že neví, co je správné.
Ona poslouchala. Odpovídala. Nepřidala prokletí, neodpustila.
O rozvodu rozhodovali dlouho. Pomalu, jako všechno, co se musí řešit opravdu. Byly papíry, advokát, jednání o bytě, domlouvání, kde bude Matěj. Bylo to únavné, nehezké, jako každé dělení někdejšího společného života. Ale brala to krok po kroku.
Bára se několik týdnů neozvala. Pak přišla krátká zpráva: Jsem tu, kdybys mě potřebovala. Jitka ji četla, ale neodpověděla. Ne že by chtěla trestat, jen zatím nevěděla, co by odpovědět mohla. To chtělo čas.
Jednou, koncem listopadu, šla pro Matěje po tréninku. První sníh, drobný, hned tál. Matěj vyběhl ven, zvedl tvář k nebi a chytil vločku do pusy.
Sníh! Mami, koukej!
Podívala se vzhůru. Vločky padaly z černé oblohy, vlastně naopak, z černé do světla. Jedna jí spadla na tvář a hned zmizela.
Vidím, řekla.
Postavíme sněhuláka?
Až ho bude víc. Tohle je málo.
No tááák.
Pojď, nastydneš.
Chytil ji za ruku. Měl ji v palčáku s malým autem, byla horká. Šli ulicí, sněžilo, světla lamp to dělala oranžové, Matěj povídal, nevnímala přesně co o sněhulákovi, klukovi ve třídě, co postaví větší.
Šla, držela ho.
Bolelo to. Nepřešlo a ani nemělo ještě přejít. Dvanáct let nezmizí za listopad. Vedle bolesti ale bylo cosi dalšího, co zatím neuměla pojmenovat. Skoro jako vzduch. Že jde sama, drží sama, rozhoduje sama.
Nevěděla, jestli jednala správně. Spíš ano, ale nevěděla, jestli ji z toho někdy bude líp. To jsou dvě různý věci, věděla to až teď, v osmatřiceti, pod prvním sněhem.
Příští týden našla inzerát na malý byt v sousední čtvrti. Dvoupokojový, čtvrté patro, výhled do dvora. Majitelé staří, klidní, žádné otázky. Prošla místnosti, postála v tichu, zkontrolovala světlo v kuchyni. Z dětského okna bylo vidět na stromy.
Vezmete? ptal se majitel.
Vezmu, odvětila.
Stěhování zařídila za jeden den. Sousedé mamky pomohli s nábytkem, Petr přivezl Matějovy věci osobně, v předsíni beze slova složil krabice, rozhlédl se.
Dobrý byt, řekl.
Ano, přitakala Jitka.
Už v dveřích se otočil.
Mrzí mě to, Jitko.
Dívala se na něj toho člověka, co znala tolik let. Vypadal starší, ošuntělejší, obyčejně.
Vím, řekla. Jdi, Petře.
Zavřela za ním dveře. Opřela se o ně. Postála.
Pak šla rozbalit krabice.
Matěj doletěl večer, nejprv prolétl všechny pokoje, uznal výhled na stromy, pravil, že chce ležet na parapetu a koukat dolů, protože tam běhají kočky. Jitka mu řekla, že parapet je úzký. Prý je stejně malý, vejde se. Jitka se rozesmála.
Bez varování, jen se to uvnitř uvolnilo. Matěj na ni koukl překvapeně.
Co máš?
Nic. Jdeme večeřet, koupila jsem knedlíky.
Knedlíky! už běžel do kuchyně.
Rozsvítila světlo nad linkou, dala vařit vodu. Našla sůl. Nová kuchyně voněla cizím, trochu starým zdivem, ale to přejde, tyhle pachy se za vaření ztratí.
Voda vařila. Vysypala knedlíky.
Matěj seděl u stolu, čmáral do pracovního sešitu, protože měl úkol z výtvarky a zapomněl na něj.
Mami, a sněhuláka postavíme?
Postavíme. Až napadne vážně, půjdeme a postavíme.
Slibuješ?
Slibuju.
Přikývl, spokojil se, obrátil zpátky k malování.
Za oknem už padal opravdový sníh, hustý, prosincový. Sedal na větve, na parapet, střechu naproti. Město pod ním bylo tišší, bělejší, o trochu laskavější.
Jitka stála u plotny, míchala knedlíky. Na nic nemyslela prostě jen vařila, poslouchala, jak Matěj brumlá u stolu, sledovala za oknem sníh.
Co bude dál, nevěděla.
Jedno věděla jistě: zítra vstane brzo, připraví Matěje do školy, zajde do obchodu pro chleba, zavolá mámě, protože už tři dny nevolala. Večer možná rozbalí ještě pár krabic. Nebo ne, ono to počká.
Bude to bolet. Někdy v noci, někdy přes den, nečekaně. Vrátí se vůně, hlas v telefonu, nebo jen nějaký zápisek v paměti, okamžik, který už zůstane, protože byl. To neodejde rychle. Nečekala to.
Ale knedlíky byly hotové. Matěj odhodil sešit, čekal.
Už to mám, řekla Jitka.
