Hele, vůbec by mě nenapadlo, že jednoho dne dojde mezi mnou, našima a bráchou na dělení majetku a celý se to zvrhne v dohadování, jako když se dva psi přetahujou o kost. Už nejsem žádný mladík, je mi dvacet, a chci bejt na vlastní noze, ale brácha má teprve čtrnáct. Fakt, na co by potřeboval svůj byt? Vždyť ještě ani nemá hotovou základku, je v tomhle směru zelenáč jak se patří.
Naši si stejně myslí, že jsme oba pořád děcka já i on. Chápu proč: ještě studuju vejšku, sice i pracuju, ale bydlím v bytě po dědovi, který táta zdědil po svých rodičích. Ve chvíli, kdy jsem řekla, že už fakt chci bydlet sama a že si klidně najdu svůj podnájem, táta mi nabídnul, abych tam zůstala.
Byl to od nich parádní tah, navíc jsem byt začala sama opravovat s tím, že jednou opravdu bude můj. Jenže všechno se začalo hroutit potom, co jsme se s tátou pohádali. Už ani nevím, kvůli čemu přesně, ale byl fakt dotčený, když jsem mu řekla, že se prostě už zvládnu sama.
No a pak udělali rodinný sezení, kde mi naši oznámili, že když jsem teda tak hrozně samostatná, tak ať si klidně sbalím věci, protože oni byt pronajmou, a že stejně není jenom můj že s tím bytem počítá i brácha do budoucna.
Já osobně nechápu, proč se v tom pořád vrtají vždyť já bych mohla zůstat tady a brácha by jednou převzal byt, kde teď bydlí naši. Klidně nám nabízeli, že oba byty prodají, a že si pak s těma penězma (samozřejmě v korunách, žádný euro nebo dolary) můžeme každý koupit vlastní. By to nebyl úplně špatnej balík v Praze se byty točí za slušný peníze!
Ale já jsem proti. Sami vidí, jak je to zbytečný běhání papírování, platit provizi realitce, platit daně, zajišťovat přepisy u katastru když už dneska máme dva pěkný byty k bydlení. Že by bylo míň starostí to nechat, jak to je.
Nejvíc mě ale dostává, že by mě naši klidně vyhodili jen proto, že jsem zkrátka až moc samostatná.
Věřím, že si to nakonec třeba rozmyslí a že se zas všichni dáme dohromady, ale zatím se mi fakt nechce být ten, kdo udělá první krok. Přijde mi to od nich takový pochybný a brácha jim na všechno kýve, protože je ještě prostě mladej. Mám pocit, že nás takhle zbytečně stavějí proti sobě a že jednou fakt skončíme u toho, že všechno rodiče donutíme prodat. Přitom je v tom mnohem víc než jen peníze… Holt rodinný tahanice jsou někdy fakt o nervy.
