Silvestr, Praha.
Večer začal s tím příjemným očekáváním, jaké každý rok mám.
Tentokrát jsem si dala záležet kachna s pomeranči, voňavá, pečená od rána, vyšla naprosto dokonale.
Celý byt voněl tak, že jsem se musela na chvíli zastavit a jen dýchat.
Každý detail podlévala jsem šťávou, hlídala teplotu i čas, vystřídala několik bylinek.
Výsledek mě potěšil jako máloco.
Petře, pojď se podívat! zavolala jsem na manžela.
Petr přišel, zamrkal očima a uznale přikývl:
Aleno, tohle je skoro jako v restauraci!
Usmála jsem se v duchu, pocítila radost z toho, že konečně máme možnost oslavit Silvestr opravdu hezky.
Oprava bytu, na kterou jsme šetřili několik let, je konečně hotová.
Teď si můžeme dovolit slavnostní večer na stole jsou tři saláty, poctivě české bramborový, vlašský a řecký, chlebíčky s lososovou pomazánkou, drahé sýry, klobásy, ovoce hrozny, kiwi, a krásně uspořádaný domáci moučník.
Máme i křupavé kotlety s brambory prostě hodování, jak má být.
Takže otevíráme svatební sál? žertoval Petr.
To ne jen chci slavit jako lidi.
Celý rok jsme pracovali.
Pro jednou si to zasloužíme, odpověděla jsem a v duchu cítila spokojenost, že zbytečně nešetříme.
Kolem desáté vše bylo připravené.
Oblékli jsme se slavnostně, sedli si proti sobě, Petr dolil víno.
Tak na nás, Aleno.
Na nás, řekla jsem tiše a poprvé ochutnala bramborový salát, který se opravdu povedl.
Petr si nabral kachnu a hned chválil:
To je neskutečná chuť.
Jsi kouzelnice.
Cítila jsem se šťastně.
Ta pohoda, klid a možnost oslavit v harmonii to byl symbol nového začátku našeho života.
Už žádné úspory, už žádné nervy kvůli rekonstrukci prostě svátek.
Krátce před jedenáctou zazvonil zvonek.
Podívali jsme se na sebe.
Kdo to může být tak pozdě?
Petr šel otevřít.
Na chodbě stála sousedka Jana se dvěma syny Adamem a Matějem.
Vypadala unaveně a oči měla napuchlé.
Petře, mohu vás poprosit jen na chvíli?
Mám úplně prázdno doma, nedostala jsem výplatu, dětem nemám co dát ani ke čaji A kluci by rádi trochu slavili, víš, řekla nervózně.
Synové stáli za ní, ticho, v ošuntělých mikinách.
Petr zaváhal, ale vyhodit je v takový večer?
Pojďte dál Zavolám Alenu.
V kuchyni jsem to hned poznala náš klidný večer skončil.
Ahoj Jano kluci, řekla jsem.
Promiň, že jsme tak vpadli.
Stačí dvacet minut, jen se trochu ohřejeme, vyhrkla Jana a utírala si oči.
Kluci hleděli na stůl, kam od kuchyně proudily vůně.
Zhluboka jsem si povzdechla:
Posaďte se ke stolu.
A najednou se vše rozběhlo:
Mami, to je jídla! žasl Adam.
Můžu si vzít chlebíček? ptal se Matěj.
Ale jistě, procedila jsem skrz zuby.
Chlapci si sedli.
Adam popadl pečenou kachní stehno i prsty:
Aleno, můžu?
Nečekal na odpověď už kousal.
Matěj narval do pusy chlebíčky s lososovou pomazánkou.
Je to výborný!
Mami, můžu ještě?
Jana jim nabrala saláty, ochutnávala kachnu, brala kotlety bez rozpaků.
Kluci, jezte!
Doma jsme měli jen těstoviny, tak se pořádně najíte, povzbuzovala je.
Chlapci jedli rychle, nenasytně.
Adam vyjedl půl bramborového salátu, Matěj zlikvidoval lososa i sýr.
Za chvíli zmizely klobásy, ovoce, koláče i napečené kotlety.
Jste, kluci, nějak hladoví, zkusil Petr odlehčit situaci.
Nikdo ho neslyšel už byli u kachny.
Kousky masa mizely jeden za druhým.
Je tu ještě chleba? ptal se Adam.
Mlčky jsem ho přinesla okamžitě si tvořili další chlebíčky.
Jana se ani nesnažila dětem něco odmítnout.
Omlouvám se, že jsme tak nenažraní…
Děti byly opravdu hladové, šeptala Jana plnou pusou.
Za dvacet minut byl slavnostní stůl prázdný.
Zmizely saláty, kachna, sýry, klobásy, ovoce.
Hosté spořádali vše, co jsem dva dny připravovala.
Zůstala jsem ztuhlá tolik práce, tolik peněz, plánů, a svátek ve dvou byl pryč.
Za pět minut půlnoc Jana vstala:
Musíme jít.
Díky moc, pomohli jste nám.
Adam popadl moučník a zeptal se, zda si ho může vzít domů.
Vezmi si, odpověděla jsem rezignovaně.
Gosti odešli, popřáli vše nejlepší.
Dveře se zavřely.
Zůstali jsme s Petrem stát v kuchyni, jemně zdrcení pohledem na prázdné talíře.
Zbylo jen pár mandarinek ve váze.
Viděls to? šeptla jsem.
Videl, řekl Petr stejně tiše.
Za půl hodiny snědli vše.
Absolutně vše, co jsem chystala dva dny.
Ani normálně nepoděkovali.
Jen brali, žvýkali a chtěli víc.
Petr mě objal.
Ani jsem neplakala.
Jen jsem zírala na prázdné stoly snažila se pochopit.
O půlnoci jsme si ještě ťukli ale svátek byl pryč, stejně jako nálada.
Druhý den jsem uklízela.
Myla jsem nádobí, rovnala zbytky spíš to, co zůstalo, i když to téměř nebylo.
Petře, řekla jsem, chápu, že je těžká doba.
Chápu, že nedostali výplatu.
Ale proč je Jana nezastavila?
Proč neřekla stačí, kluci, není to naše?
Nevím, pokrčil rameny.
Možná byli opravdu hladoví.
Být hladový je jedna věc.
Ale chovat se jako nikdy neuvidím jídlo to mi vadí.
Pokračovala jsem:
A Jana celou dobu jen nabízela jez, kluku, jez.
O nás ani nepřemýšlela co budeme jíst potom?
Večer prvního ledna jsem potkala Janu v chodbě.
Usmívala se:
Aleno, ještě jednou krásný nový rok!
Díky za včerejšek!
Podívala jsem se na její spokojenou tvář něco ve mně definitivně prasklo.
Ahoj, řekla jsem chladně a prošla dál.
Jana nechápavě koukala, já odnesla odpadky a vrátila se domů.
Potkala jsi Janu? ptal se Petr.
Potkala.
A jak to dopadlo?
Už s ní nebudu mluvit.
Ať si najde jiného sponzora.
Během týdne jsme se párkrát náhodně potkali vždy jsem odvrátila pohled a nepromluvila.
Jana se snažila začít rozhovor já mlčela.
Aleno, možná už stačí, řekl Petr.
Já to neberu jako uraženost.
Jen už vím, že lítost je špatný rádce.
Dali jsme jim možnost oni zničili celý svátek.
Ale mají těžkou situaci
Petře, překážky člověku nedávají právo na bezohlednost.
Stačilo poprosit o trochu čaje, pár chlebíčků.
Ale sežrali všechno.
A ani se pořádně neomluvili.
Petr jen stiskl rty neměl sílu odporovat.
Měsíc plynul.
Vztahy s Janou se už nevrátily zpět.
Zdravila jsem jen krátce, celkem bez zájmu.
Jana si stěžovala ostatním, že jsem nabrala nos, ale bylo mi to jedno.
Ten Silvestr si budu pamatovat.
Prázdný stůl, spokojené obličeje nenasytných hostů a pocit vyčerpání.
Vím, že už nikdy nedopustím, aby někdo bral pohostinnost jako příležitost.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
