Na opulentní svatbě, v okamžiku, kdy se žádalo o kousek jídla, ztuhl uprostřed ruchu malý chlapec. Uviděl v nevěstě dávno ztracenou matku. Rozhodnutí ženicha přivedlo všechny hosty k slzám
Chlapec se jmenoval Vojtěch. Bylo mu deset.
Kdysi dávno ho nalezl bezdomovec jménem Libor pod Karlovým mostem v Praze. Pršelo a Vojtěch ležel v modrém lavoru, tělíčko pokryté kapkami. Na zápěstí měl starý rudý náramek. Vedle něj se rozmočila pomačkaná lístečka se slovy: Prosím, postarejte se o něj. Jmenuje se Vojtěch.
Libor sám přespával pod mosty a v opuštěných tramvajích. Přesto malého vzal k sobě. Krmil ho zbytkem rohlíku, zahříval dlaněmi a šeptal: Pokud jednoho dne najdeš svoji maminku, odpusť jí. Děti se neodkládají bez bolesti.
Roky plynuly a Libor těžce onemocněl. Vojtěch prosil o drobné na Malostranském náměstí, přičemž jednou zamířil ke svatbě, jež se konala v chrámu v Kutné Hoře. Servírka mu s dojetím naložila talíř bramborového salátu.
Najednou se zjevila nevěsta, v šatech jak z jiného světa. Vojtěch upřel pohled na její ruku červený náramek, stejný jako jeho.
Tiše se k ní přiblížil a zeptal se, jestli je jeho matkou.
Nevěsta, Svatava, zbledla. V sedmnácti letech tajně porodila, překvapená tlakem rodiny odnesla syna k Vltavě a doufala, že ho někdo najde. Hledala ho pak marně.
Ženich zastavil obřad, zvedl číši a pravil: Beru si tebe, Svatavo, i s tvou minulostí. Jestliže je ten chlapec tvůj syn, pak je jedním dechem i mým.
A pak dodal: jeho vlastní biologický otec je právě Libor, starý muž, se kterým ztratil kontakt. Ten samý, co kdysi chlapce nalezl.
Téhož dne svatba pokračovala ale až potom, co všichni dojeli za Liborem do pražské nemocnice.
Stařec pohlédl na všechny a zašeptal: Srdce vždy najde cestu zpátky k těm, které milovalo.
Poprvé v životě měl Vojtěch pocit, že patří do rodiny. A vlastně že má rodin hned několik…
