Na druhém místě
Jitka stála v předsíni a žaludek se jí stáhnul, když viděla, jak se manžel zase chystá na odchod. Už si navlékl bundu, v ruce klíče, pohledem na dveře. Jitka ztuhla a prsty se jí zatnuly do madla skříně, jako by snad hmatala po poslední jistotě.
Viktore, ty zase někam jdeš? Její hlas zněl tišeji, než chtěla, a zazněla v něm úzkost, doslova jako ozvěna v paneláku.
Jo, odsekl, aniž by se otočil. Jitka (druhá Jitka, protože tohle je Česko, všechny kamarádky se jmenují Jitka a aspoň tři Petra) musí s malým do nemocnice. Zase má horečku a ona se sotva drží na nohách.
V ten okamžik v Jitce cosi prasklo. Udělala krok vpřed a i když se snažila mluvit klidně, hlas jí lehce přeskočil:
A co naše děti? Včera jsi slíbil, že Honzu vezmeš na hřiště a Magdaléně přečteš pohádku. Čekaly na tebe celý den! Jak můžeš být k vlastním dětem takhle nezodpovědný?
Viktor se trochu kousl do rtu, přejel si rukou po hlavě, jako když člověk pátrá, jestli ho tam ještě něco drží. Stydět se nestyděl. Vždyť pomáhá bližnímu to je ušlechtilé, téměř svatováclavské.
Jitko, přece to chápeš… povzdechl si, uhýbaje pohledem. Potřebuje pomoc, nikoho jiného nemá. A Honza s Magdou to přežijí, půjdeme zítra na hřiště, pohádku můžeš přečíst ty. To přece žádná tragédie není! Jsou zdraví, to je hlavní.
Ta slova visela ve vzduchu, těžká jako kobliha ze včerejší tržnice. Jitka ucítila vlnu hořkosti a vykročila ještě o kousek blíž. Ruce zaťaté v pěst.
Děti brzy zapomenou, jak vlastně vypadáš! vyletělo z ní a v hlase praskla bolest. Kdy jsi s nimi vlastně naposled byl? S námi všemi?
Viktor mlčel. Upřeně hleděl někam ke zdi, zřejmě tam zkoumal odpověď, kterou nenašel. Nakonec sotva slyšitelně utrousil:
Nemůžu ji nechat. Je na dně. Má to horší než ty než děti.
Jitka se zasmála ale smích to byl jako káva bez cukru. Zavrtěla hlavou, oči se jí leskly, ale slzy držela na uzdě.
To je jasné vyšlo z ní hořce my počkáme. Jako vždycky.
Viktor něco chtěl říct ale ani nestihl začít, jen mávl rukou a udělal krok za práh. Dveře tiše cvakly, v předsíni zůstal akorát slabý odér levného pánského parfému a dotěrné ticho paneláku.
Jitka se svezla na lavici, nohy jí zeslábly, jako by se v ní vše vyplo. Obemkla se pažemi a chvíli seděla. Zase to udělal. Zase nebyl s rodinou. Pro cizí dítě by se rozkrájel, ale vlastní jsou na druhé koleji.
Následující dny tekly jedna jako druhá. Rána: školka, škola, pak domácí práce praní, vaření, úklid. Večer neúprosná samota. Viktor mizel stále častěji. Někdy, už málem spící, Jitka zaslechla cvaknutí klíče. Půl vteřiny otevřela oči; ráno byla zase jen prázdná strana postele a prchající vůně kafe. Které si uvařil sám, na útěk.
Dny šly, týdny taky, v Jitce narůstalo něco těžkého. Přesvědčovala se, že to přejde, je to dočasné, není to tragédie, prostě život. Ale každou noc usínala s myšlenkou: A co když už to takhle zůstane napořád?
Jedno dopoledne myla nádobí, pěna stékala po talířích, a najednou přišlo to prozření: Takto už dál nemůžu. Prsty se jí třásly, sáhla po mobilu a vytočila číslo, o kterém často přemýšlela, ale nikdy nevytočila.
Dobrý den, tady Jitka, manželka Viktora.
Na druhém konci bylo ticho. Vteřina, dvě, jako když se čeká, kdo zvedne sluchátko u ohlašovny ztrát.
Konečně se ozval hlas druhé Jitky klidný, sametově pevný, s jemnou známkou podráždění:
Ano, poznala jsem. Jak vám můžu pomoct?
Jitka zavřela oči, síly sbírá na doraz. Slova vyletěla ostře:
Můžete přestat využívat jeho dobroty? hlas jí vystoupil o oktávu výš, ale sama to nezaznamenala. Má rodinu. Děti. Má být doma!
Chvilka ticha, tou měrou měřená, že by se do ní pohodlně vešla nová reklama na jogurty.
Chápu vaše obavy, odpověděla Jitka číslo dvě bez zaváhání, pevně, prostě. Ale Viktor pomoc nabízí sám. Proč bych měla odmítat? Dítě je nemocné a sama to nezvládnu.
Jitku sevřel vztek.
Je to jen pohodlné, že jo? zašeptala, držíce mobil, aby ho nerozmačkala. Bereš si, že je hodný vděčný blbec.
Opravdu potřebuju pomoc, suše vzdychla druhá Jitka. Viktor je dobrý člověk, takoví skoro vymřeli.
Jitka hrkla vzduch do sluchátka bolest, vztek. Někomu se o mém muži mluví líp, než jako o vlastním.
Uvědomuješ si, že rozbíjíš rodinu? vydechla, tentokrát už vcelku rozhodnutě.
Ticho, delší než předtím. Hlas druhé Jitky ochladl:
Rodiny nerozbíjím. Jen přijímám nabídku. Volba je na Viktorovi. A dovolte, abyste mi už nevolala.
Píp. Konec. Jitka ještě podržela telefon u ucha, ale bylo ticho. Pomalu položila mobil stranou.
Přešla k oknu. Přitiskla čelo na studenou tabuli. Ulice žila dál: lidé spěchali na tramvaj, děti se smály za rohem, auta hučela směrem na Háje. Ale jí se právě rozsypalo něco důležitého.
Dost. Už to nebude trpět.
Druhý den začala balit. Ne ve spěchu, bez paniky. Pečlivě skládala oblečení, cpala do tašky plyšáky, pak kufr s knížkami Magdy a Honzovy kopačky. Nikam nespěchala. Vše systematicky.
Nebrečela. Už si to obrečela dřív. Teď musí být silná. Pro sebe, pro děti.
Když přijelo taxi, Magdalénka celou dobu zticha, jen sledovala každý pohyb se neudržela:
Mami, pojedeme pryč? zeptala se tiše, s obavou v očích.
Jitka si klekla, vzala malou za ruce:
Ano, půjdeme k babičce. Tam je dobře. Máš přece babičku ráda, že?
Magda přikývla, ale pohled měla pořád tázavý, něco viselo ve vzduchu.
Teď přišel i Honza. Už dost velký, aby tušil, o co jde, až trochu děsivě dospěle vážný.
Táta jede s námi? položil otázku rovnou, díval se mámě do očí.
Srdce se jí sevřelo.
Nevím, Honzi, odpověděla po pravdě. Teď potřebujeme být chvíli sami. Musíme udělat pořádek v hlavě.
Honza přikývl. Utáhl v ruce svou hračkářskou Škodu, jedinou, na kterou nikdy nezapomněl.
Jitka ještě jednou přejela pohledem byt. Tolik tu bylo vzpomínek, společných smíchů, plánů, které zůstaly na půl cesty. Jenže domov už to nebyl.
Sebrala tašky. Dětem pomohla do taxíku. Když auto vyjelo z ulice, už se neotáčela. Dívala se vpřed, na cestu, která ji veze do nové budoucnosti. Všechna rozbitá očekávání zůstala vzadu a vpředu bylo aspoň něco.
***********************
Babička Růžena je čekala ve dveřích. Neptala se, nekomentovala, jen otevřela náruč a objala nejdřív Magdu, pak Honzu, nakonec Jitku. Na obyčejné dlažbě bylo najednou útulno a bezpečno.
Jitka ucítila, jak napětí a strach za poslední týdny pomalu mizí. Vstoupila dovnitř, zavřela za sebou. A najednou povolila. Slzy vytékaly tiše, horké a vytrvalé. Sedla si na židli, schovala obličej do ramene mámy, spustila stavidla, jak už léta neplakala. Jako tehdy v dětství, kdy každý malér šlo vybrečet v maminčině objetí.
Růžena jí mlčky hladila po zádech, nechala ji, ať se vylije. Když slzy opadly, prostě vstala, šla k plotně a postavila vodu na čaj. Zvuk bublající konvice, vůně čerstvého čaje všechno se pomalu vracelo zpět do normálu.
Pět dní nic. Viktor nezavolal, nezeptal se na děti, ani jestli dorazily živé a zdravé. Jako by jejich odchod ani nezaznamenal.
Šestý den se mobil rozdrnčel. Jitka při pohledu na displej ztuhla Viktor. Zapřemýšlela, jestli ten hovor stojí za to, ale stiskla zelené tlačítko.
Kde jste? jeho hlas byl zmatený, jako když člověku dojde, že doma je moc ticho.
U mámy. Odjeli jsme, odpověděla klidně, i když ji uvnitř píchlo.
Proč? ptal se Victora, jakoby skutečně nevěděl.
Jitka se zhluboka nadechla. Slova našla sama:
Protože už dlouho nejsi s námi.
Chvilka ticha. Viktor si povzdechl, zjevně hledal argumenty.
Přijedu hned, zamumlal konečně.
Není třeba, vydechla Jitka. V těch dvou slovech byla únava, smutek i poslední drobek naděje. Nechceme tě teď vidět.
Zavěsila a telefon položila na stůl. Displej na ni ještě chvíli svítil, pak pohasl.
Růžena, celou dobu klidně čtoucí noviny, tiše prohodila:
Jednou mu to dojde. Ale jestli už něco změní?
Ráno Jitka seděla v kuchyni, čaj už dávno vystydl a na povrchu se udělala legendární kůžička. Mechanicky kroužila lžičkou a pozorovala, jak se točí čajové lístky. V tu chvíli zazvonil zvonek.
Pomalu vstala, nahlédla kukátkem. Viktor.
Otevřela. Vypadal poněkud jak po třídenním tahu bledý, kruhy pod očima.
Já až teď mi došlo, že jste pryč.
Jitka se tiše pousmála. Úsměv bez špetky veselí.
Uplynul týden, řekla. Opravdu sis za tu dobu na nás ani nevzpomněl?
Viktor rozcuchal vlasy, evidentně neměl naspáno.
Myslel jsem, že jsi u kamarádky nebo já nevím a Jitka říkala, že jsi jí volala.
Jitka založila ruce.
A co říkala?
Že žárlíš. Viktor se jí poprvé opravdu zadíval do očí. A že ji to mrzí.
To už Jitka neudržela a vyprskla krutě ironickým smíchem.
Mrzí? Ani omylem. Prostě tě drží na řetězu. A ty si na něj rád vlezeš.
V tom se za dveřmi objevily děti. Magda, z těch dvou citlivější a bezprostřednější, se neudržela:
Táto, zase odejdeš?
Honza stál vedle ní, napjatý, v očích už ne dětská naivita, ale dospělá tvrdost.
Slíbil jsi, že s námi budeš, řekl tónem, u kterého by i třídní učitelka zbledla. Ale nikdy s námi nejsi.
Viktor se zadíval na děti, prosebně. Chtěl něco říct ale mlčel. Samotnou jeho přítomnost si děti připomínaly z fotek.
Jitka mlčky sledovala scénu. Viděla, jak Magdě cukají rty, jak Honza civí z okna, aby aspoň tak utekl před slzami. Najednou chápala nejsou už potřeba žádná slova.
Viktor něco zkoušel, přišel k Magdě, chtěl ji obejmout. Ucukla a skrčila se ke zdi. Z očí jí tekly slzy, ale neřekla nic.
Pak přešel k Honzovi, ten se na něj ani nepodíval.
Já já se polepším, vyrazil ze sebe Viktor. Znělo to zoufale, nevěrohodně, jak nabídka zlevněného povlečení. Jen teď musím pomáhat, ale nebude to trvat dlouho! Pár měsíců, možná půl roku
Jitka zakroutila hlavou, klidně, bez hněvu.
Už jsi dostal šancí. Nemůžu žít s někým, kdo volí cizí před vlastními. Nemůžu dětem vysvětlovat, proč táta zase nepřišel.
Mám vás rád! vystřelil Viktor a udělal krok k ní.
Tak proč nejsi s námi? odpověděla Jitka. V očích tichý smutek. Proč jsme pořád až druzí?
Bylo ticho. Už nebylo co vysvětlovat.
Běž, řekla tiše.
Viktor ještě sekundu stál, pak couvl, otevřel dveře a odešel. Dveře zavřel přesně tím stylem, kdy by se i klika rozbrečela.
Magda už nebránila slzám. Jitka ji objala a šeptla:
Všechno bude v pořádku, broučku.
Honza, dosud klidný, jí stiskl dlaň. Mlčky. Ale byla v tom síla.
Zvládneme to, řekla Jitka a pohlédla z okna, kde postava muže mizela v dešti.
********************
Další dny běžely jak unavený vlak mezi Kolínem a Čáslaví. Každé ráno stejný rituál připravit snídani, vypravit děti, nahnat je do školy. Čas nesměl být volný, aby nebyl čas myslet.
Jitka si naložila. Praní, žehlení, domácnost, taky překládala texty z němčiny na dálku. Každý večer u počítače, oči na prskající obrazovce, ruce na klávesnici. Někde uvnitř ale pořád zívala prázdnota.
Máma pomáhala bez slov, bez komentářů. Hrála s dětmi, vařila, četla pohádky, jen seděla v tichosti. Tady se nepotřebovalo ptát, ani brečet.
Uběhly dva týdny Jitka už skoro navýkla na nový řád. Jednoho večera zazvonil mobil. Na displeji: Jitka (ta druhá). Jitka se pousmála. Odvaha nebo drzost?
Jitko, vím, že mě nechceš slyšet, ale v hlase druhé Jitky bylo cítit to, co se v Česku nazývá trapnej pocit. Viktor mi už pomáhat nebude.
Jitka skryla překvapení, ptala se věcně:
A co jako?
Byl tu celý ten čas. Včera sbalil věci řekl, že se cítí jako zrádce.
Jitka se uchechtla žádná zloba, jen ta životem nabytá ironie paní středního věku.
Takže mi voláš, abych ho politovala?
Ne. Druhá Jitka si odkašlala. Chci říct, že jsem si to pokazila. Že jsem ho využívala, protože mi bylo pohodlné mít ho při ruce. Ale nemá to cenu, když to rozbíjí rodinu.
Dík za upřímnost, řekla Jitka po chvíli. Ale už je pozdě.
Není, druhá Jitka vzdorovitě namítla. Pořád vás má rád.
Jitka zavřela oči, srdce jí bolestí nejenom zabolelo, ale i nudilo.
Kdyby nás miloval, byli bychom vždy první. Ani si nevšiml, že jsme byli pryč skoro týden.
Ticho, pak z druhé strany pokorné Omlouvám se.
Byt byl tichý, děti už spaly. Jitka zůstala se svými myšlenkami, bolestí i mizivou nadějí Viktor sice konečně udělal krok, ale už moc pozdě.
Jitka si oddechla. Věděla, že to je konec. Ne konec smutku nebo vzpomínek ale konec nejistoty. A v tom najednou cítila zvláštní klid.
Teď už věděla jistě: čeká ji nový život. Sama, ale vlastními silami.
Viktor se objevil až za měsíc. Večer byl obyčejný Jitka právě dávala na stůl večeři, děti za stolem, máma lila polévku. Zazvonil zvonek. Jitka se pousmála nikdo z jejích známých zásadně nechodí bez ohlášení.
Otevřela dveře. Viktor vypadal otlučený životem: tváře propadlé, kruhy pod očima, zimní bunda mokrá od deště.
Můžu dál? zeptal se sotva slyšitelně.
Jitka neuhnula.
Proč? řekla klidně.
Viktor sklopil oči:
Došlo mi, že jsem ztratil to nejdůležitější. Řekl jsem druhé Jitce, že už na mě nesmí spoléhat. Souhlasila. Chci se vrátit. Jestli to dovolíš.
Za Jitkou nakoukla Magda. Jakmile zahlédla tátu, zmizela za sukní. Honza, u stolu, dělal, že jí civěl do talíře.
Děti tě vidět nechtějí, zašeptala Jitka. V hlase nebylo triumfu, jen pravda. A já už taky nechci žít v napětí, jestli se zítra nevytratíš.
Už neodejdu! zkusil Viktor krok vpřed, ale Jitka zvedla ruku.
Ty už jsi odešel. Už dávno, jen sis toho nevšiml.
Viktor polkl naprázdno, sevřel ruce v pěst, pak povolil. Hledal slova, co by to všechno napravila, ale nebyla.
Chci to zkusit znovu. Opravdu.
Jitka zavrtěla hlavou, v očích pevné odhodlání po měsících tápání.
A co děti? Zmizel jsi jim z paměti. Honza už tě nevolá na zápas, Magda kreslí jen mámu a babičku. Nejsi součástí našich životů.
V ten moment z kuchyně zaznělo: Jitko, pojď mi pomoct s nádobím! To nebyla prosba, to byla pojistka. Výstraha stojíme při tobě.
Jitka se otočila na Viktora naposledy, aby si ho zkusila zapamatovat takového, jaký teď je.
Jdi, Viktore. Už nejsme tvoje rodina.
Stál tam ještě chvíli, jakoby doufal v poslední Dobře, dejme tomu šanci. Ale Jitka mlčela a těžké ticho rostlo.
Nakonec odešel. Klapla klika, dveře dohrály poslední dějství.
Magda vykoukla, Jitka ji objala, Honza vešel, chytil mámu kolem pasu. Růžena jen položila ruku na její rameno.
Bylo ticho. Jen déšť. Nový rytmus nové etapy
***********************
Za půl roku měla Jitka vlastní byt žádná krása, ale čistý a blízko práce. Ušetřený čas věnovala dětem: pohádky, úkoly, nebo prostě povídání na gauči.
Máma se odstěhovala do Olomouce, k druhé dceři, kde ji potřebovali. Každý večer v sedm ale volala, zajímala se o Magdu a Honzu, posílala recepty na bezkonkurenční litou bublaninu. Tyhle telefonáty držely Jitku nad vodou.
Magdalénka se přihlásila do divadelního kroužku. Teď domů nosila žhavé novinky o premiérách, zkouškách, na chodbě recitovala monology. Honza to celé komentoval šachovými partiemi: našel klub online, hrál, trénoval a občas přemlouval mámu. Skoro pořád vyhrávala on, ale společné večery u šachů byly rituál.
Život byl všelijaký někdy rozbitá lednice, někdy pětka z matiky, někdy Magda rozmrzelá, že nedostala hlavní roli. Ale teď to řešili spolu a už to nebylo tragické.
Jednoho večera se Jitka vracela domů. Den za všechny peníze (teda koruny): šéf prudil, autobus vedl rekonstrukci, jehla v botě. V myšlenkách už byla doma pantofle, čaj, ticho.
U vchodu seděl na lavičce Viktor. V ruce igelitku s jablky a pomeranči.
Chtěl jsem jen vědět, jak se máte, řekl tiše.
Jitka se zastavila pár kroků před ním, vyrovnaná, smířená.
Máme se dobře, odsekla.
To jsem rád, přikývl. V očích tichá bolest, ale snaha. Opravdu rád.
Jitka jen kývla. Ani vteřinu lítosti, ani hněvu jen klid.
Už sem nechoď, uzavřela.
Neprosil, nenaléhal. Ještě se zeptal, tichounce:
Myslíš, že mi někdy odpustíš?
Chvilku přemýšlela. Před očima pár vteřin vzpomínek probdělé noci, zoufalství, ale i dávná štěstí. Pak řekla:
Už jsem odpustila. Ale to neznamená, že chci zpět to, co bylo.
Viktor sklopil hlavu. Unavený. Ale neprosil.
Chápu, mávl a odcházel pryč. Postava mizela mezi lampami večerní Prahy. V dálce smích dětí někdo hraje na dvorku vybiku.
Jitka se vrátila domů. Bytem voněla čerstvá bábovka, sousedka pekla. Na patře už ji vítal Magdin hlas, vzápětí zvuk Honzovy šachové partie.
Zavřela za sebou dveře. Zulá boty, oddychla. Ticho tu nebylo prázdné. Bylo uklidňující, teplé, domácké. Už tu nebylo místo pro bolest z minulosti, pro čekání u okna. Místo tu měli jen oni tři Jitka, Magdalénka a Honza.
Pro jejich nový, o něco odolnější životJeště toho večera seděli všichni tři na gauči Magda opřená o mámino rameno, Honza ztracený ve své šachové knize, Jitka s hrnkem čaje v dlaních. Za oknem padal déšť a kapky tiše bubnovaly na parapet jakási intimní melodie, která patřila jen jim.
Jitka se zadívala na své děti a poprvé po dlouhé době necítila stín za zády. Světlo lampy vykreslovalo na zdech nové stíny ne minulost, ale tady a teď, jejich novou kapitolu. Všichni ztichli a v tom tichu bylo víc blízkosti než ve stovce povinností.
Magda zvedla hlavu, vážná jak malá herečka těsně před premiérou. Mami, až vyhrajeme v divadle, můžeš přijít na představení? zašeptala. Jitka přikývla a usmála se. Přijdu na každou tvoji premiéru, slibuju. Honza se bez jediného slova přisunul blíž a položil jí ruku na ruku.
Venku se rozpršelo naplno. Mezi kapkami se mihotala světla města, bzukot životů za okny, cizí starosti a sny. Ale tahle chvíle, to drobné doma, to patřilo jen jim. Minulost už iluzorně bledla za sklem, jako mlha na ulici.
Možná že štěstí není v tom, čekat na velké zázraky možná stačí v klidu sedět na svém gauči, vést partii v šachách, nést v sobě odvahu začít znova.
Jitka to věděla určitě: i ten, kdo byl dlouho až na druhém místě, si umí vybudovat svět, kde bude konečně první. A tam, v té tiché jistotě, co voní po bábovce a dětském smíchu, to bylo dost.
A právě tady začínal jejich vlastní, nový příběh.
