Dnes večer jsem uvažovala nad tím, jak se loučím se svým bratrem na hlavním nádraží v Praze. Maminka byla trochu dojatá, obávala se, že by to snad mohlo být naposledy, kdy se ještě setkají v tomto světě přece už není nejmladší. S touhou spatřit bratra i sestru možná naposledy jsem se vydala na cestu. Nejprve jsem navštívila strýce, a teď jsme se chystali za tetičkou. Strýc vtipkoval o mé budoucí svatbě, která má být za půl roku, a já jsem ho s úsměvem pozvala. S varováním mi řekl, abych si dala pozor, protože má prý znamení na těle Počasí nám přálo, bylo krásně.
Když jsme dorazili, teta Ludmila a její manžel nás přijali s otevřenou náručí. Ráno jsme se s mou mladší sestřenicí Markétou rozhodly vydat k Vltavě užít si vodních radovánek. Po koupání jsme se vrátily domů na oběd. Ospalá Markéta chtěla odpočívat, ale zároveň měla jiné nápady přesvědčila mě, abych šla znovu s ní k řece a potom do kina. Když jsme vycházely z vody, přiblížili se k nám dva mladí muži a ptali se, jak se dostat na Vinohradskou ulici. Markéta jim ochotně poradila a druhý kluk se na mě díval pozorně až do chvíle, kdy se zeptal: Promiňte, nejmenujete se Tereza?
Byla jsem překvapená, nadzvedla obočí, a on rychle dodal: Žijete v Praze a máte kamarádku Kláru. Ona je moje sestra. Viděl jsem vás na jejích fotkách a byl jsem zvědavý, jestli vás skutečně poznám. Tehdy jsem si všimla jeho mateřského znaménka na ruce. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme všichni společně do kina a potom se projdeme pomalu kolem řeky. Když jsme se loučili, kluk řekl, že on a jeho kamarád končí služební cestu a následující den odjíždí. Zeptal se, jestli si může vzít moje číslo a zda mi může zavolat souhlasila jsem. O deset dní později se sešel znovu se mnou a maminkou na letišti v Ruzyni. O půl roku později jsme se vzali.
