Hele, poslechni si tenhle příběh, mám pocit, že ti ho musím povyprávět.
Když jsem se loučila s bráchou na hlavním nádraží v Praze, naše máma byla dojatá, skoro měla slzy v očích, protože se bála, že ho možná už naposledy vidí, vzhledem k tomu, kolik jí je let. Měla opravdu velkou touhu nás všechny ještě jednou vidět bratra i sestru tak jsem se sbalila a vydala na cestu.
Nejdřív jsem jela navštívit strejdu Pavla, a teď jsme se chystali zajít za tetou Ludmilou, která bydlí v Brně. Strejda si dělal srandu z mé blížící se svatby, co bude za půl roku, a já ho z legrace pozvala. Smál se, ale pak mě vážně varoval prej abych si dávala pozor, protože má rodinný znamení, takové mateřské znaménko. Počasí bylo fakt boží, všude sluníčko.
Když jsme dorazili, teta Ludmila s manželem nás přivítali jak vlastní. Druhý den ráno jsem se domluvila s mojí mladší sestřenicí Kristýnou, že skočíme k přehradě a užijeme si vodu. Po koupání jsme se vrátili domů na oběd, a Kristýna byla trochu unavená, chtěla si odpočinout, ale zároveň měla další plán v rukávu. Přemluvila mě, abychom šly znovu k vodě a potom do kina.
Jakmile jsme vylezly z vody, přišli za námi dva kluci. Jeden se nás zeptal, jak se dostane na ulici Husova. Kristýna mu vysvětlila cestu, ale ten druhý kluk mě chvíli pozoroval, a pak se zeptal: Promiňte, nejmenujete se Lenka?
Byla jsem docela překvapená, takže jsem vykulila oči. On rychle dodal: Bydlíte v Praze, a máte kamarádku jménem Irena. To je moje sestra. Viděl jsem vás na jejích fotkách a byl jsem zvědavý, jaká jste. A v té chvíli jsem si všimla jeho mateřského znaménka na ruce stejný rodinný znak, co má strejda!
Domluvili jsme se, že půjdeme všichni společně do kina, a potom se trochu projdeme podél řeky. Když jsme se loučili, ten kluk mi řekl, že on a jeho kamarád právě dokončili pracovní cestu a další den už zase odjíždí. Zeptal se, jestli mu dám číslo, že mě chce zavolat souhlasila jsem.
Za deset dní jsme se znovu viděli, tentokrát s mamkou na letišti v Brně. A za půl roku jsme měli svatbu všechno absolutně české, v kostele z 15. století, a všichni pili pivo a zpívali lidovky. No vážně, nikdy bych nevěřila, že život mě takhle překvapí!
