Dneska večer mám potřebu si všechno zapsat, abych se uklidnila a nezapomněla na jeden zvláštní zážitek v práci v samém srdci Prahy.
V moderní zasedačce hlavního sídla prestižní IT firmy na Pankráci bylo zase vše jako ze škatulky. Já, v modré uniformě uklízečky, jsem pečlivě leštila skleněné stěny a sledovala, jak uvnitř dva šéfové Tomáš a Daniel zuřivě gestikulují a diskutují nad složitými grafy a tabulkami rozpočtu promítanými na plátně. Smáli se s vizí tučných zisků ve zvuku klábosení o nejnovějších technologiích.
Když jsem si myslela, že mě ani nevnímají, zaslechla jsem Tomáše povýšeně pronést k Danielovi, až mu málem spadnul drahý kravata:
Neboj se o únik dat, personál tu má tak maximálně maturitu. Stejně jim ty čísla nic neřeknou, poznamenal s hlasitým smíchem, jako by naschvál, abych to slyšela.
Daniel se zasmál spolupachtnými gesty, rukou máchl mým směrem.
A to byl bod zlomu.
V tu chvíli mi ztuhla ruka s hadrem přímo před obrazovkou s jejich prognózou. Nešlo jen o tu ránu do ega šlo o všechny ty roky na Matfyzu, celé mé dětství i snahu dostat se sem, byť jen přes práci uklízečky, když nebylo zbytí.
Otočila jsem se. Ve mně byla jen klidná jistota, žádný strach. Vzala jsem odvahu, položila kýbl na zem a rázně přešla ke stěně, kde měli rozkreslený vzorec, který zřejmě marně lámali už hodinu.
V místnosti by v tu chvíli šlo slyšet špendlík spadnout. Šéfové zkoprněli. Vzala jsem do ruky červený fix, podtrhla proměnnou ve vzorci a pak se podívala Tomášovi přímo do očí:
Jestli necháte marži na pěti procentech, do pátku jste v exekuci. Zkuste sedm celých dvě desetiny, řekla jsem klidně, téměř šeptem.
Oba zůstali stát jako sochy. Tomáš doslova ztratil barvu v obličeji. Dosud sebevědomý tón zmizel; pohledem přebíhal mezi mnou, tabulí a svými poznámkami. Došlo mu, že jsem odhalila zásadní chybu v jejich plánu.
Opatrně jsem položila fix na stůl. Zvuk odrazem o dřevěnou desku v té tiché místnosti zněl téměř jako poslední úder zvonu.
Hezký den, pánové. Doufám, že vy jste aspoň tu maturitu skutečně složili, pronesla jsem suše a vyrazila ke dveřím.
Za mnou zůstala dusivá atmosféra a dva tváře naprosto v rozkladu ti jejich géniové inženýři.
O hodinu později mě Tomáš hledal po celém baráku a chtěl mi nabídnout místo hlavní analytičky, ale to už jsem byla pryč. Na recepci ležela moje výpověď.
Pro sebe vím jednoduchou pravdu: nikdy nepodceňuj lidi jen podle jejich pracovní pozice. Občas ten, kdo ti zrovna vytírá podlahu, rozumí vašemu byznysu víc než celý manšaft dohromady.
Zajímalo by mě jak byste se na mém místě zachovali vy? Dáte mi vědět do komentářů?
