Myslel jsem si, že můj manžel posílá alimenty svým třem dcerám z prvního manželství. Ale nebylo to tak. Rozhodl jsem se je navštívit osobně.
Měsíce jsem věřil, že můj manžel plní své povinnosti vůči dětem z předchozího vztahu. Pokaždé, když jsem se zeptal na jeho tři dcery, ujišťoval mě, že je vše v pořádku, že alimenty posílá pravidelně. Přesto mi něco v hlavě stále vrtalo a nedalo mi to klid. Cítil jsem potřebu přesvědčit se na vlastní oči.
Jedno úterní ráno, když byl v práci, vzal jsem si adresu, kterou jsem objevil v jeho rozvodových papírech, a vydal jsem se na opačný konec Prahy. Sídliště působilo chudě, bylo to úplně jiné prostředí, než ve kterém jsme žili my. Už při vystupování z auta mě ovanul podivný pocit, že tu něco nehraje.
Když jsem zazvonil u dveří, otevřela mi unavená žena jeho bývalá manželka a matka tří dcer.
Ano? zeptala se podezřívavě.
Dobrý den. Jsem současný manžel vašeho bývalého muže. Chtěl bych si s vámi promluvit.
Na moment jí v obličeji ztvrdnul výraz, potom rezignovaně vzdychla a pustila mě dál. Byt byl uklizený, ale vybavení bylo strohé a vše působilo velmi skromně. Nebylo tu nic zbytečného, luxus žádný. Bylo znát, že se tady počítá každá koruna.
Co chcete? zeptala se s rukama založenýma na prsou.
Chci vědět pravdu. Tvrdí mi, že vám každý měsíc posílá peníze Chci to slyšet přímo od vás.
Hořce se zasmála.
Peníze? Od něj jsme neviděly ani korunu už víc než rok. Žijeme z mého platu uklízečky a z pomoci mé mámy. Na ty děti se dávno vykašlal.
V tu chvíli se mi podlomily nohy. Do pokoje vstoupila jedna z dívek asi sedmiletá holčička. Sevřelo se mi srdce, když jsem ji viděl: unavený obličej, rozcuchané vlasy, rukávy na svetru ošoupané a s dírami.
Maminko, mám hlad, zašeptala potichu.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Můj život byl v prostorném domě plném pohodlí, zatímco jeho vlastní děti měly hlad a počítaly drobné na rohlík.
Kde jsou ty další dvě holčiny? zeptal jsem se tiše.
Jsou ve škole. Budou doma za hodinu.
Dobře, řekl jsem rozhodně a vstal. Běžte pro ně. Všechny půjdeme na nákupy.
Prosím vás to nemohu přijmout
Neptám se na svolení, přerušil jsem ji klidně, ale rozhodně. Tohle není žádná charita. To je jen to, na co měly děti dávno nárok.
Společně jsme jeli do nedalekého obchodního centra. Holkám jsem koupil oblečení, boty, bundy i školní potřeby. Když si v kabince zkoušely nové šaty a v očích jim zářilo štěstí, srdce se mi zároveň lámalo i léčilo. I jejich mámě jsem koupil, co potřebovala něco na sebe, šampon, drobnosti pro pocit důstojnosti.
Nevím, co říct, zašeptala se slzami v očích. Děkuju vám.
Neděkujte mi. Tohle je teprve začátek.
Večer jsem se vracel domů, on seděl v obýváku u televize. Vypadal klidný, vůbec byste neřekli, že má tři dcery, které sotva vyjdou s penězi.
Kde jsi byl? zeptal se, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Byl jsem za tvými dcerami. Za těmi, na které prý platíš.
Zbledl. Prudce vstal.
Já ti to vysvětlím
Nechci vysvětlení, přerušil jsem ho, jak ve mně začínal vřít vztek. Chci, abys odešel. Hned.
Cože? To je i můj domov!
Ne. Tohle je MŮJ dům. Je psaný na mě. Zaplacený mými penězi z mého dědictví. Chci, abys odešel. Okamžitě.
Prosím, pojďme to probrat
Řekl jsem, ať si sbalíš věci. Pokud to neuděláš sám, udělám to za tebe.
Vyšel jsem do ložnice, vytáhl kufry a začal mu balit oblečení. V závěsu za mnou pobíhal, přesvědčoval mě, ale já už byl rozhodnutý. Když jsem skončil, vynesl jsem mu věci před dům a nechal je tam.
Zítra kontaktuji právníka, řekl jsem mu ode dveří. Zařídím, aby ses o ty holky staral, i kdybych měla každou korunu poslat sama.
Stál mezi svými věcmi na trávníku, najednou malý a bezmocný.
Zavřel jsem dveře a opřel se o ně, celý se třásl. Bylo to nejtěžší i nejlehčí rozhodnutí v mém životě.
Udělali byste to stejně? Měl jsem ho ihned vyhodit, nebo mu dát ještě šanci vysvětlit?
